Iva Pekárková VIP
- Počet článků 313
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 7499x
Iva Pekárková
O slepých řidičích tramvají a autobusů
Stal se zázrak. Doběhla jsem k tramvaji číslo 26, která se právě chystala odjet ze zastávky Masarykovo nádraží. Dveře se dovřely už před půlvteřinou, ale já jsem přesto zvedla ruku a zamávala na řidiče, v naději, že mě přes celou délku tramvaje uvidí a pochopí, že bych se ráda svezla. Naivní gesto, že? Gesto, které vás automaticky odhalí jako nenapravitelného naivku, blázna, případně přitroublého cizince ze západnějších zemí – a vhodnou oběť k případnému lupu.
Iva Pekárková
Rafinovaná negativní reklamní kampaň na ODS (a na všechno ostatní)
Se zájmem čtu zprávu, že se teď, když předvolební boj rapidně nabírá na krutosti, vynořil v Plzni rafinovaný zloduch, který se snaží znemožnit ODS. Rafinovaný, to je správné slovo: obří billboardy s nápisy Dejte šanci vládě ODS! by totiž člověk dostatečně neobeznámený mohl velmi snadno považovat za skutečnou kampaň, za kterou platí ODS. Pravda, představitelé této strany na fotkách nepůsobí nijak zvlášť oduševněle – ale to samé je přece možné prohlásit o představitelích mnohých stran... a na plakátech, které si strany samy vyrobily a které jistě nemají za úkol odradit voliče. Kdyby mě zpravodajský server neinformoval, že tahle kampaň je negativní, vůbec by mě to netrklo.
Iva Pekárková
Vydala jsem nový román Levhartice
... a dostala od adminů výjimečné povolení ho trošku propagovat na blogu! Připojuju první recenzi, která vyšla, a pozvání na křest: v knihkupectví Luxor, Václavské náměstí 41, Praha 1, v pondělí 21. 10. 2013 v 17:00.
Iva Pekárková
Co děti? Mají se kde přizabít?
Nemluvím o těch nejmenších, zvědavých drobečkách, neposedných kulových blescích, tak plných energie, až z toho na dospělého člověka padne beznadějná potřeba si lehnout a nejmíň osm hodin spát. O těch nemluvím. Děti do pěti, šesti, možná osmi let mají záviděníhodnou schopnost vynalézt nějakou dobrodružnou činnost, ať jsou, jde jsou, a přizabít se téměř kdekoli. Zároveň jsou pozoruhodně nerozbitné a po pádech, které by průměrného dospělého ubytovaly na celé týdny ve špitále, jim obyčejně stačí pofoukat kolínko. Jistě to souvisí s jejich nízkou tělesnou hmotností a tudíž i nízkou kinetickou energií uvolněnou při pádech.
Iva Pekárková
"Strávila jsem jedenáct let v pekle. Ty budeš v pekle navěky."
Ariel Castro se ve své cele v Clevelandu oběsil. Málokdy zpráva o něčí smrti člověka potěší. Tentokrát mě ale potěšila. Castro, muž, který unesl a jedenáct let držel v zajetí tři ženy, s jednou měl dítě, jiné několikrát způsobil potrat, když ji bušil pěstmi do břicha, na sobě, jak to vypadá, vykonal rozsudek smrti, který si podle názoru tolika lidí zasloužil. Byl odsouzený "jen" na doživotí plus 1000 let – rozsudek, který by měl zajistit, že mu žádné amnestie, ani opakované, neumožní dostat se na svobodu.
Iva Pekárková
Kuželosečky, trhaviny a spolucestující z pekla
Za nějakých sedm let, co putuju, čas od času, mezi Prahou a Londýnem, vesměs autobusem, jsem se ledacos naučila. Předně jsem pochopila, že cesta trvající nějakých osmnáct, maximálně dvacet hodin není tak náročná a vyčerpávající, jak by se mohlo zdát lidem, kteří proslulým autobusem připomínajícím žlutého brouka a pomalovaným nápisy LONDON PARIS STOCKHOLM a tak podobně nikdy nejeli. Ani tak dobrodružná.
Iva Pekárková
Významná kauza. Ale Procházková to dělá blbě.
Dnes už asi většina lidí ví, že spisovatelka Lenka Procházková už dlouho bojuje proti církevním restitucím. Nejdřív bojovala proti jejich schválení a teď, když už většina ostatních, kteří jsou na její straně, považuje kauzu za ztracenou, bojuje za jejich zrušení.
Iva Pekárková
Svět je nuda a dostal jsem tam průjem
Martinovi je dvacet čtyři a kousek. Je o tři čtvrtě roku starší než sametovka a počat byl tím pádem ještě v době, kdy jen někteří zahraniční sovětologové, dva či tři géniové a jedna paní lektorka z univerzity na východním Slovensku, o které nikdy nikdo neslyšel, věděli, že nastává čas převratů. Bohunka, má vzdálená příbuzná, si ho pořídila, aby měla po maturitě co na práci. Obor, který si vybrala, ji nijak zvlášť nezajímal a představa, že stráví aspoň část nudného života v zadrátovaném Československu péčí o potomstvo, se jí líbila. K dítěti si opatřila dokonce i manžela – vzala si ho, když už jí rostlo bříško --, ale na rozdíl od miminka se manžel nestal zdrojem zábavy a poučení ani tryskající lásky. Zanedlouho se tak trochu zbláznil začal si povídat jedině s televizorem, zato vášnivě, byl dobrý akorát na tři věci a Bohunka, ač vdaná, své dítě vychovávala v tradicích svobodných matek.
Iva Pekárková
Ty jeden xenofilní, stereofobní homocentristo!
Před rokem jacísi strážci rasové čistoty či čeho spustili nevelkou, leč nepříjemnou kampaň za zneškodnění mé kamarádky, kterou, mimochodem, osobně vůbec neznají. Nejdřív jí hackli e-mailovou schránku, vyvěsili náhodně vybrané zlomky jejího obsahu na svůj rasistický web, a pak ji obvinili z "xenofilie" a "plození rasových míšenců" a tvrdili, že je třeba ji "zastavit" "Zastavit" je výraz tak kouzelně vágní, že by si ho leckterý fanatik mohl vyložit jako "zastřelit", "zavraždit", "zlikvidovat jakýmkoli způsobem" – a přitom v sobě, obávám se, žádnou konkrétní a žalovatelnou výhrůžku nenese. Dobrý právník by to slavnému soudu vyložil jako "zastavit ji na ulici, zdvořile se otázat, jestli má dvě minuty čas, a když kývne, pokusit se jí objasnit, že existují jedinci, kteří její počínání nepovažují za moudré". K soudu ovšem s největší pravděpodobností nikdy nedojde. Česká policie nejdřív prozíravě nechala případ tři čtvrtě roku uležet a potom poškozené oznámila, že už je příliš pozdě začínat s pátráním. Ani v Kocourkově by si s takovým případem neporadili líp.
Iva Pekárková
To nejsou moje trenýrky! To nejsou moje milióny!
V Americe bývaly doby, a obávám se, že dosud nepominuly, kdy svědectví dvou nebo tří policajtů mělo zhruba stejnou váhu jako slovo jednoho zločince – teda pardon, podezřelého. Když třeba policie honila dealera a měla důvodné podezření, že má u sebe drogy, stačilo, aby odhodil tu část výstroje, ve které ty drogy měl – a často, přečasto unikl trestu pro nedostatek důkazů. Dealeři se to přirozeně brzo naučili, a tak se po ghettech i v tom největším vedru potulovali týpci v těžkých vatovaných bundách, do kterých měli nastrkané všechno -- od "zboží" až po bouchačky. Když se obchod nevydařil a za rohem se objevila policejní lítačka, stačilo se dát do běhu a cestou odhodit bundu. Když vás pak přece chytili, srazili k zemi a prohledali, nenašli u vás vůbec nic. Zatímco vám nasazovali klepeta, bylo třeba se nebránit, jen mumlat cosi o policejní brutalitě a opakovat, že jste nevinný.
Iva Pekárková
Vodu! (Návod, jak nezdechnout v hospodě žízní)
Zase jsme tam, K. a já, na čásek zavítali – a začalo to nanovo. Mučivá žízeň. A obyčejná pitná voda nikde v dohledu.
Iva Pekárková
Máte rádi zeleň? Jděte do p.....
No jasně, do parku! V Londýně je jich plno. Nepodařilo se mi ověřit, jestli je Londýn nejzelenější metropole na světě, ale vůbec bych se tomu nedivila. Teda aspoň pokud se "uvědomělé" zeleně týče. Pravda, viděla jsem zelenější města. Třeba Miami. To ale leží v subtropech a zahradníci tam mají co dělat, aby zeleň zkrotili a celá metropole nezarostla džunglí. V Londýně si naproti tomu zeleň pečlivě pěstují, starostlivě opečovávají, jsou hrdí na své krásné zahrádky.
Iva Pekárková
Češi, Slováci, Maďaři a jiní Poláci v Londýně
"Proboha, proč se mě pořád všichni ptají, jestli jsem z Polska?" Tenhle povzdech už jsem slyšela od asi tak dvou tuctů krajanů v Londýně – tedy těch krajanů, kteří tu bydlí teprve pár let. Ti, kteří tu bydlí řadu desetiletí, vzpomínají, že se jejich předpokládaná národnost měnila v závislosti na tom, co se zrovna dělo ve zbytku Evropy. Po maďarském "problému" v roce 1956 se jich všichni ptali, jestli nejsou z Maďarska. V devadesátých letech nabyli Angličané přesvědčení, že jsou z Jugoslávie (jen nikdo nevěděl, jestli jsou Srbové, nebo Chorvati, tak to vyzvídali obezřetně). Průběžně byl snad každý slovanštější typ považován za Rusa.
Iva Pekárková
Prodám vám svůj příběh za pět miliónů – pokračování
Stařenka-průkopnice bydlí na samém kraji Olomouce v tom nejbělejším bytě, jaký jsem v životě viděla. Bílé stěny, zářivě bílá podlaha, bílé záclonky v oknech s bílými rámy, na smetanovém koberci v obýváku zařízeném bílým nábytkem rozlehlá pohovka z bílé kůže. Prostor, v jakém se její afroamerický manžel (jak mu říkala) musel fakt vyjímat. Já se takhle vycíděných prostorů trochu bojím. Rozpačitě jsem si na rohožce pět minut otírala boty a pak se vydala v ponožkách přes nablýskané linoleum ke kuchyni, v duchu se děsíc, jestli tu něco neušpiním svým pouhým dechem.
Iva Pekárková
Prodám vám svůj příběh za pět miliónů
"Ne, ne, ne, neříkej mu to, nebuď blbej! Je to spisovatel! Ať objedná flašku koňaku!" Takhle nějak (ač jinými slovy, přesně už si to nepamatuju) zahovořil někdy v padesátých letech kamarád chlapíka, který se právě Ladislavu Mňačkovi chystal vyprávět úžasný – a pravdivý – příběh ze života. Projevil se tak jako osobní manažer ještě v době, kdy takové pracovní zařazení neexistovalo. "Objednal jsem flašku koňaku," píše Mňačko. A získal tak skvělý materiál pro povídku "Facka".
Iva Pekárková
Jak poznám, že se mě policie pokouší zastavit?
Tuhle otázku kdosi položil v divoké internetové diskusi na téma páteční policejní honičky. Nešťastného tazatele rozložili internetoví diskutéři na prvočinitele, ale mně se ta otázka vůbec nezdá hloupá. Jak to poznám? No, jak kdy. Někdy těžko, jindy až příliš snadno.
Iva Pekárková
Policisté přece musí honit zločince. Anebo ne?
Páteční kovbojka z D1, při které zahynul sedmnáctiletý kluk a minimálně jeden nic netušící účastník silničního povozu byl těžce zraněn, o rozbitých a shořelých autech nemluvě, mě přinutila k zamyšlení. Bylo jednání policistů správné? Bylo správné honit toho mladíka?
Iva Pekárková
Češi jsou národ vrahů, kteří střílejí diplomaty
Včera uplynulo deset let ode dne, kdy důchodce Jiří Pasovský, bývalý lékař, zastřelil nigerijského konzula Michaela Lekkaru Wayiho legálně drženou zbraní. Na půdě nigerijského velvyslanectví v Praze.
Iva Pekárková
Na co jsou dobří Jehovisti
Ještě před týdnem bych si pravděpodobně s většinou čtenářů přizvukovala: Ano, ano, na tři věci, všichni víme, které. Případně na to, abychom se ze zvyku mohli rozčilovat nad lidskou hloupostí a naivitou, když v podchodu metra procházíme kolem dam v sukních, které vypadají, jako že je v devatenáctém století ušil opičák, třímajících Strážnou věž. Jsou dobří k tomu, abychom si trochu pocvičili svaly, až poslům Království Božího (či jak si to říkají) přibouchneme dveře před nosem, když mají tu drzost lézt až k nám do baráku. Jsou každopádně dobří k tomu, abychom se v kontrastu s nimi mohli cítit moudří, vzdělaní, praktičtí a protřelí světem.
Iva Pekárková
Ožralý přijdeš z kostela... (problémy anglikánské církve)
Jednou, před lety, jsem v neděli ráno zašla na mši do anglikánského kostela. Byl po ruce – sotva dvě stě metrů od streathamského domku, který jsme tehdy sdíleli s Trinidaďankou Wendy a jejími životu nebezpečnými ratolestmi -- a já jsem v něm hledala úlevu a odpočinek od nepřetržitého randálu, z kterého bolely uši a kterému Wendin dvacetiletý syn říkal "muzika".
Iva Pekárková
Volte Zemana – na mém blogu???
Mí čtenáři si možná všimli, že se k politickým kauzám vesměs nevyjadřuju. Ani tentokrát se nevyjadřuju k volbě prezidenta. Ostatně, jakkoli je to smutné, volit nebudu, prezidentské volby mě zastihnou v Anglii a opomněla jsem si vyřídit všechno papírování potřebné k tomu, abych mohla volit odsud.
Iva Pekárková
Ticho!!!! (prosííííím...)
Zrovna jsem se vrátila z knihovny, kde jsem marně hledala ticho. Naivně jsem se domnívala, že knihovny jsou posledním útočištěm nešťastníků, kteří žijí ve městě a občas ticho nutně potřebují, aby jim fungoval mozek.. Možná ještě taky kostely, ale ty v dnešní době bývají zavřené, pokud zrovna nejsou bohoslužby, a navíc v nich v zimě bývá lezavo. Nebo vás napadá ještě jiná možnost? V hospodách se musí platit a jen málokterý hospodský rád vidí, když si v rohu nad limonádou už tři hodiny cosi smolíte. Někteří se umějí podívat pohledem hlasitějším než cirkulárka. Doby, kdy zneuznaní impresionisté proseděli v zimě celé dny v kavárně, aby ušetřili za otop, a nikdo jim to neměl za zlé, pominuly. Anebo měli chudí malíři hroší kůži? Těžko říct. Fakt je, že tenkrát bylo v hospodách podstatně víc ticha. Reprodukovaná hudba neexistovala, chlapík sedící za piánem si musel občas dojít na záchod nebo do sebe hodit sklínku, a pokud jste neseděli zrovna v přístavní krčmě, hosté mluvili tišším hlasem.
Iva Pekárková
Špinavci ze Země čistých
Obrázek v novinách – ne fotka, obrázek malovaný v soudní síni --, vypadá příšerně. Je na něm devět tváří, vesměs nepříliš oduševnělých, s přitroublými výrazy. Jsou to muži z Pákistánu a ze severní Afriky a čelí 51 obviněním, která všechna souvisí s tím, že po několik let "lovili" mladá děvčata, dávali jim drogy, skupinově je znásilňovali a prodávali jejich sexuální služby – zřejmě tak výhodně, že se zákazníci sjížděli ze širého okolí.
Iva Pekárková
Jak v Británii zapomněli vánoce
Zrovna jsem napsala o tom, jak je těžké uniknout modernímu, tedy marketingovému pojetí vánoc, v němž se už dávno nemísí pohanské prvky s křesťanskými, ale reklama na Coca-Colu s produkcí Walta Disneyho – a tu mi kamarádka vyprávěla o případu, kdy jisté kruhy v Anglii zapomněly, že existují.
Iva Pekárková
Alláhu, Buddho, Šivo, uchraňte nás (ne)křesťanských vánoc!
Recepční v potratové klinice měla na hlavě parohy. Polovinu jejího pultíku zabíral nádherně zasněžený vánoční stromek z plastiku s obrovskou zlatou hvězdou. Na příchozí se radostně, vánočně usmívala a náladu jí nezkazil ani fakt, že pokaždé, když vzhlédla od počítače, zapletla se parožím do větví.
| předchozí | ... 2 3 4 5 6 7 8 ... | další |
