Špinavci ze Země čistých

Obrázek v novinách – ne fotka, obrázek malovaný v soudní síni --, vypadá příšerně. Je na něm devět tváří, vesměs nepříliš oduševnělých, s přitroublými výrazy. Jsou to muži z Pákistánu a ze severní Afriky a čelí 51 obviněním, která všechna souvisí s tím, že po několik let "lovili" mladá děvčata, dávali jim drogy, skupinově je znásilňovali a prodávali jejich sexuální služby – zřejmě tak výhodně, že se zákazníci sjížděli ze širého okolí.

Přelíčení se koná v Old Bailey, proslulé budově, v níž už od sedmnáctého století sídlí londýnský kriminální soud. A světe div se – před budovou, jak to vypadá, se neshromažďují davy, nedožadují se trestu smrti pro všechny zúčastněné ani nepálí vlajku Pákistánu či nejmenované severoafrické země. Málo platné, Angličané jsou umírnění. Dovedu si představit, jak by to vypadalo, kdyby byl jeden jediný Angličan přistižen v Pákistánu třeba při pokusu znásilnit nezletilou: lid by se hrnul do ulic, dožadoval se pro něj nejvyššího trestu a houfně pálil vlajky – pravděpodobně americké, protože těch anglických by nebylo dost na skladě a ostatně, kdo má poznat, jestli je ten zloduch z Ameriky, anebo z Anglie.

Pákistánci v Londýně či hrabství Oxfordshire, kde většina členů gangu pobývala, se k tomu zatím moc nevyjadřují. Tihle muži, ne už tak docela mladí – mezi pětadvaceti a osmatřiceti --, si to museli pořádně rozházet i u zdejší krajanské komunity. Všichni do jednoho veškerá obvinění popírají, ale nezdá se, že by jim to mnoho lidí věřilo. To, co prováděli, průměrného obyvatele Anglie pohorší, snad dokonce šokuje. Ale muslimové, neřkuli krajané obviněných, se musí cítit, jako by jim vráželi rozžhavené jehly pod nehty. Porušili snad každé z pravidel, kterým by se měl řídit pravověrný a ještě na tom vydělávali.

V případě těchhle devíti nevím, kdo byly jejich oběti. Dočetla jsem se jen, že si vybírali děvčata z rozpadlých rodin, děvčata, která utíkala z domu, děvčata, která s nimi, aspoň ze začátku, šla dobrovolně. Využívali ty nejsnáze využitelné. Věděli, co dělají.

Jejich obětem prý bylo mezi JEDENÁCTI  a šestnácti lety.

Možná by mě tenhle případ tak nerozrušil, kdybych nebyla přesvědčená, že těchhle devět podezřelých tvoří jen špičku ledovce. Během své tlumočnické praxe jsem nabyla dojmu, že podobných gangů běhá po Anglii spousta. Možná nejsou všechny tak dobře zorganizované, tak nelítostné, tak zvrácené. Některé z nich možná nejsou ničím víc než skupinkami mladých kluků toužících po sexu a skupinově oblbujících děvčata. S jedním takovým gangem, tvořeným mladými Pákistánci, jsem se nepřímo setkala, když jsem tlumočila pro devatenáctiletou Viktorku, Romku ze Slovenska, která přijela s rodinou do Londýna, ale pak od rodiny utekla. Viktorce bylo devatenáct, ale vypadala na dvanáct, byla mírně retardovaná a už půl roku nebo rok šíleně zamilovaná do neurčitého počtu mladíků z Pákistánu, vesměs narozených v Británii, kteří ji všichni "šíleně milovali" a přehazovali si ji z ruky do ruky jako horkou bramboru. V daném případě hoši zřejmě zákon neporušili – Viktorka byla plnoletá. Dávali jí marihuanu, ale to se v Anglii vesměs toleruje. A i když její sexuální služby občas zpeněžili, Viktorka o tom neměla tušení – těžko jim něco dokazovat. Pokud vím, žádný z nich se kvůli tomu do maléru nedostal.

Mnohokrát jsem tlumočila pro zoufalou mámu, jejíž dcera Monika se už ve dvanácti letech začala toulat, utíkat z domu a ukrývat se v příbytcích svých nesčetných "kámošů" z řad Pákistánců a Turků, kteří se všichni mezi sebou znali a všichni ji samosebou milovali k zbláznění. Jednou se tři týdny skrývala v domě v sousední ulici, zatímco po ní pátrala policie. Po téhle epizodě, během níž přišla do jiného stavu, sociálka s radostným souhlasem rodičů Moniku na pár měsíců umístila k pěstounům, kteří ji k velkému překvapení mnoha zúčastněných skutečně srovnali do latě. Zároveň bylo zahájeno trestní stíhání šestadvaceti osob za sex s nezletilou – to všechno a zřejmě ještě mnohem víc Monika zvládla ještě před svými třináctými narozeninami..

Slyšela jsem i o pár dalších dívčinách s podobnými osudy. Až na výjimky byly všechny bělošky a jejich "kamarádi", kteří je častovali alkoholem a drogami, "děsně je milovali" a půjčovali si je navzájem, někdy zadarmo, někdy za peníze, byli "Asiati".

V Anglii existuje jiné označení ras než třeba v Americe: "Asian" tady neznamená Číňan, Japonec, Korejec a tak podobně, tedy národy, které bychom za "Asiaty" nejspíš označili i v Česku, ale člověk, který pochází z Malé Asie, Afghanistánu, Pákistánu, Indie. Tak jako všechna podobná rozdělení má i tohle své mouchy a najde se spousta národností, které je těžké zařadit, případně takových, které se s oblibou odmítají nechat zařadit mezi Asiaty, například Turci. Pákistánci jsou ovšem přímo prototypem britského pojetí "Asiatů". Všimla jsem si v Londýně pozoruhodného fenoménu: většina zdvořilých Britů, se kterými jsem kdy mluvila, vysloví slovo "Pákistánec" jen v nouzi nejvyšší. Vyjadřují se o Pákistáncích jen jako o "Asiatech", místo aby řekli, ze které země jsou. Jinak používají slovo "Asian", jen když si nejsou jistí, odkud dotyčný pochází. Když je někdo Turek, Kurd, Iránec nebo Afghánec, obvykle jeho národnost pojmenují. Možná to souvisí se smutným faktem, že slovo "Paki" (což v urdštině znamená "čistý" – Pákistán je "země čistých") se stalo univerzální nadávkou používanou na všechny lidi, o kterých se nám zdá, že by mohli být z Asie, a kteří nám nejsou sympatičtí. Možná to ale souvisí i s tím, že jsou Pákistánci, tady v Británii, zapletení ve spoustě nepěkných záležitostí a nemají moc dobrou pověst.

Mrzí mě to za ně. Je mi líto, že národ, který je, tak jako všechny národy, tvořen převážnou většinou poctivých, slušných lidí a občas nějakým tím zmetkem, si vytvořil pověst tak špatnou, že jeho pouhé pojmenování zní mnohým uším jako nadávka. Bez Pákistánců a Pákistánek by se brzo zhroutilo britské zdravotnictví a pravděpodobně i vzdělávací a sociální systém, toho si je mnohý etnický Brit moc dobře vědom. Bývají to bystří, pracovití, obětaví lidé. Tak jak je možné, že se mezi nimi najdou takoví jako těch devět, co právě stojí u soudu, anebo nespočet jiných, kteří by u soudu stát měli – a za podobné prohřešky?

Myslím, že je to otázka příležitostí. Nespočet Pákistánců (a Pákistánek – u těch je to ještě markantnější) – dostal v Británii příležitost uplatnit se v oboru, který jim vyhovuje, což se v Pákistánu povede jen některým, zařídit si život po svém, což v Pákistánu mnohdy nejde, sami si najít životního partnera, místo aby si ho nechali vybrat od příbuzných, jak je v Pákistánu dodnes zvykem. Jiní bohužel dostanou příležitost třeba houfně znásilňovat zdrogovaná mladá děvčata. Netuším, jestli podobné gangy fungují v Pákistánu, asi ano. Ale určitě nemají tak snadnou práci jako v Británii, kde za nimi hloupé holky samy běhají a kde spravedlnost nevykonává rozzuřený dav.

Můžeme jen doufat, že těchhle devět stráví část života za mřížemi. Snad to poslouží jako výstraha "zamilovaným mladíkům" jako jsou ti, co si mezi sebou půjčovali Viktorku, anebo "zachráncům dívek, co nemají kde bydlet", kteří využívali Moničiny pubertální hlouposti.