Jak poznám, že se mě policie pokouší zastavit?

Tuhle otázku kdosi položil v divoké internetové diskusi na téma páteční policejní honičky. Nešťastného tazatele rozložili internetoví diskutéři na prvočinitele, ale mně se ta otázka vůbec nezdá hloupá. Jak to poznám? No, jak kdy. Někdy těžko, jindy až příliš snadno.

Policejní plácačka, ten mučící nástroj českých a slovenských dopravních policajtů, před kterým se po léta třásli i ti nejotrlejší dálkoví řidiči, neměla pro Američany, kteří se na samém začátku devadesátých let nastěhovali do Čech a na Moravu v počtu desítek tisíc, vůbec žádný význam. I ty nejchytřejší z nich, skvělé řidiče, kteří se už po pár týdnech naučili, co znamená takový ten divný žlutý kosočtverec v bílém poli, přeškrtnutý tlustou černou čárou, případně červeně rámovaný trojúhelník postavený na špičku, a přestali zastavovat před každou křižovatkou, bylo třeba kopnout, než pochopili, že srandovní chlápek, co vběhnul do vozovky a mává nějakým letákem či co, je policista, který zastavuje jejich vůz. Jela jsem jednou v autě s chlapíkem jménem Allen, expertem v oboru komunikací – a trvalo mi dobře dvacet vteřin, než jsem ho přesvědčila, že u té potrhlé postavičky, co se mu pokusila skočit pod kola, musí zastavit. Policajt nevystřelil – a vyděšený Allen pak nacouval těch pár set metrů zpátky k policajtovi tak expertně, že ho málem srazil. (Policajt to vzal sportovně, zkontroloval všechny papíry a pokutu nám nedal. Allen byl nadšen, jak je tady, ve Východní Evropě, všechno úžasně neformální.)

Průměrný (ale i neprůměrný) Američan si nedovede představit, že by ho policie mohla chtít zastavit, přestože nic neprovedl. I když už ví, že je třeba zastavit, jakmile uvidí policejní plácačku, místo aby dupnul na brzdu, začne uvažovat, čeho se asi mohl dopustit, a jestli mu třeba nechybí kus auta.

Český řidič v Americe nebývá o nic menší chudák. Znám pár Čechů, kteří ani neuměli anglicky, projeli Státy křížem krážem  a žádné dobrodružství s policií neměli. Ale znám taky dvojici nešťastníků, kteří strávili týden v texaské věznici – protože nevěděli, jak poznají, že se je policisté snaží zastavit.

Událo se to takhle: Hoši jeli po rovné, suché, pěkně vyasfaltované silnici, srovnatelné s takovými, jakým se u nás říkává rychlostní. V každém směru byl jeden široký pruh, uprostřed byla rozdělená dvěma plnými čárami. Cedule podél silnice sice každou chvilku upozorňovaly, že nejvyšší povolená rychlost je 55 mil v hodině... ale hoši se ještě tak dobře nevyznali v převodu  mil na kilometry a naopak... a silnice byla tak pěkná. Je možné, že jeli o něco rychleji a vůbec o tom nevěděli. Pak se za nimi objevilo policejní auto. Najelo dost blízko k nim a majáček mu blikal. Hoši usoudili, že policisté někam spěchají – v Texasu je spousta kriminality. Jen nechápali, proč je nepředjedou – že by se báli vjet do protisměru? Na téhle rovné silnici? Výrazně zpomalili, aby to policajtům usnadnili, ale ti se pořád drželi za nimi. Divný! Hoši nechtěli ramena zákona zdržovat, a tak pro změnu dupli na plyn. A pak se hrozně divili, když policajti začali střílet do pneumatik. Nikdo si neublížil, ale než se všechno vysvětlilo, strávili týden v cele.

Policajti v Rumunsku stavěli svého času všechna auta s cizí značkou pozoruhodným posunkem – natáhli ruku do vozovky a otvírali a zavírali dlaň. Posunek značně připomínal žebrání a, jak věděli všichni dálkoví šoféři, žebrání to doopravdy bylo. Když některý z dálkařů zastavil, věděl, že ho tahle "kontrola" bude stát krabičku kentek nebo láhev šampónu. Dnes už jsou rumunští žebraví policajti jen špatnou vzpomínkou.

Jak říkám, jsou země, ve kterých neobeznámený jedinec nepozná, že se ho pokouší zastavit dopravní policie. A jsou jiné, kde to zaručeně pozná.

V Nigérii dálniční policie zastavuje řidiče zásadně takto: Jeden pruh ze dvou, případně dva ze tří uzavře – obvykle mohutnými kládami z tropického dřeva, pokáceného v blízké buši. Klády na vozovce nebývá zrovna dobře vidět, ale řidiči, zvyklí řítit se po dálnici rychlostí 130 i víc kilometrů v hodině a vyhýbat se výmolům velikosti slůňat, mívají skvělý postřeh. Policajti takhle sprovodí ze světa jen málokoho (tuhle informaci mám od K., který kdysi v Nigérii řídil mikrobus). Zbývajícím pruhem pak všechna vozidla musí projet krokem, přičemž podél vozu běží policajt, vyhrožuje řidičovi a žebrá o úplatek. Když mu nic nedáte, zavolá na kolegu, který stojí o patnáct metrů dál a třímá prkno ježící se hřeby, připraven vám ho hodit pod kola, kdybyste chtěli ujet. Potom musíte zastavit a – ať už jste něco provedli nebo ne – vrazit policajtovi aspoň padesát naira (deset korun), aby vám dovolil jet dál.

V posledních pěti letech ale dálniční bloky v Nigérii prořídly. Dopravní strážníci místo toho pokutují – skutečně pokutují – řidiče, kteří projeli na červenou na čerstvě zřízených světelných křižovatkách ve městech. Řidiče zastavují autoritativním posunkem dlaně. Chodí pěšky a jsou neozbrojení, takže provinilce, který ujede, nemůžou ani zastřelit, ani honit v autě.

A jak si nejlépe poradit s řidiči, kteří na výzvu policie nezastaví? Nechat je ujet? (Vždyť někteří, jako kdysi Allen, poslušně přicouvají zpátky.) Střílet jim do pneumatik? Hodit jim pod kola kládu ježící se dlouhými hřeby? I k tomuhle problému se v různých zemích přistupuje různě.

Ve Švédsku, kde je – vzhledem k celkové "ukázněnosti" země – překvapivá spousta neukázněných řidičů, jsem slyšela žerty na téma, že nejlepším způsobem, jak zastavit auto, je postavit mu do cesty urostlého losa. Losa prý by bylo možné použít opakovaně – on je obyčejně tím, kdo ze srážky vyvázne nejméně porušen. A kdyby snad některý řidič tvrdil, že ho přehlédl, pak vidí tak špatně, že je mu třeba sebrat řidičák. Pochopitelně, že podobné žerty nemají v oblibě milovníci zvířat.

Postavit automobilu, jakkoli zdivočelému, do cesty bariéru vytvořenou, víceméně, z automobilů náhodných lidí, kteří se ocitli v příhodnou – tedy pro policii příhodnou – minutu na příhodném místě, je způsob věru neobvyklý. Zejména pokud posádky aut zůstanou na svých místech. O ničem podobném by se nesnilo ani strážcům zákona v Nigérii. Nemáme v tom náhodou světovou prioritu?

Fakt je, že takovou překážku nevidí jen řidič zcela slepý. Přesvědčivější zátaras může tvořit pouze pět metrů vysoká betonová zeď. Což zkusit příště něco podobného? Taková zeď vydrží víc než dobře rostlý los. Na rozdíl od losa se jí nezastávají rozhořčení milovníci zvířat. A na rozdíl od lidí zavřených ve skořápkách, kterým se říká auta, nemůže, těžce zraněná, skončit ve špitálu.