Máte rádi zeleň? Jděte do p.....

No jasně, do parku! V Londýně je jich plno. Nepodařilo se mi ověřit, jestli je Londýn nejzelenější metropole na světě, ale vůbec bych se tomu nedivila. Teda aspoň pokud se "uvědomělé" zeleně týče. Pravda, viděla jsem zelenější města. Třeba Miami. To ale leží v subtropech a zahradníci tam mají co dělat, aby zeleň zkrotili a celá metropole nezarostla džunglí. V Londýně si naproti tomu zeleň pečlivě pěstují, starostlivě opečovávají, jsou hrdí na své krásné zahrádky.

Kdykoli jdu v jednom z osmi proslulých londýnských královských parků přes trávník, vzpomenu si na starý český vtip:

Přijede Čech do Anglie. Navštíví svého kamaráda lorda (to by mě zajímalo, kde se s ním seznámil) a na rozlehlém pozemku u jeho sídla obdivuje trávníky.

"Jak to děláte?" přeje si vědět. "Jak se o ně staráte, že jsou tak nádherné, zelené, husté? Já ať dělám, co dělám, můj trávník takhle krásný není."

Lord potáhne z lulky a odpoví: "No, můj zahradník je každý týden kosí."

"To já ten svůj taky!"

"Na jaře a na podzim je pohnojí."

"To já taky."

"Čas od času z nich vyrýpá pampelišky a posype je popelem z bukových polen."

"I to dělám!" volá Čech. "A stejně není tak pěkný."

Lord vyjme dýmku z úst a zamyšleně si s ní poklepe o koleno. "No," povídá, "a děláte to taky už čtyři sta let?"

Koncept veřejných parků v Anglii kupodivu tak starý není – parky, v kterých se smějí rekreovat neurození a nemajetní, se začaly zřizovat až ve viktoriánské době – ve stejném období jako třeba newyorský Central Park. Už dávno předtím samozřejmě existovaly "commons" (obecní louky) – rozlehlé, často obrovské plochy zeleně uprostřed měst, kde se mohl po pár hodin či dní popásat dobytek vesničanů, kteří ho přivedli na trh. Lidé dávno vědí, že domácí zvířata zeleň potřebují, ale trvalo jim dlouho, než pochopili, že ji potřebují i oni sami. Parky pro "obyčejné" lidi (commoners) a pro chudinu se začaly zřizovat v duchu viktoriánské víry, že "příroda lidi povznáší". Dát velkoměstským chudým šanci užít si trochu zeleně (a případně si z ní kousek uštípnout do polévky), to byl další dobročinný krok zaměřený k povznesení nemajetných, po chudobincích, sirotčincích a vývařovnách pro chudé.

Klasický anglický park je proslulý svou – téměř okázalou – přirozeností. Zahradníci jen sekali trávu a občas přistřihli zelené ploty. Stromy nechávali svobodně růst a radovali se z jejich nespoutané košatosti. Docela jiná zahradní filosofie než třeba ve Francii... Obvykle se neobtěžovali vytyčovat cestičky a vysypávat je štěrkem či pískem. V anglickém parku se tradičně smělo chodit po trávě, kamkoli se vám zachtělo. Toho si při své návštěvě povšiml Karel Čapek a vděčně to popsal v Anglických listech. Musel to být pořádný rozdíl oproti českým parkům za první republiky, plným zákazů, příkazů, nařízení – a obleženým hlídači připravenými vás pokutovat za sebemenší přestupek.

Viktoriánští přírodomilci do anglických parků nasadili údajně "esteticky poutavější" americké šedé veverky. Toužili ozdobit parky a netušili, jak velkého ekologického přehmatu se tím dopouštějí. Větší a životaschopnější americké veverky se v následujícím století rozmnožily a vytlačily "obyčejné" zrzavé veverky až do severního Skotska. V posledních letech se ve volné přírodě namnožili i hluční zelení papoušci, jen ve Windsorském parku jich žije nejméně stohlavé hejno. Máme je i u nás v jižním Londýně, v lesoparku plném vrbiček, ostružiní a rákosí, kde hnízdí spousta ptačích druhů – a papoušci svou průbojností ohrožují jejich přežití. Dnešní ochránci přírody se potýkají s problémem, jak se – humánní cestou! – cizorodých druhů zbavovat.

V Anglii, kde byla po staletí vysoká hustota populace, zbývá dnes už jen málo míst, která nebyla narušena nebo aspoň výrazně pozměněna lidskou činností. Většina lesů vzala za své už někdy v 16. století, většina využitelné půdy byla po staletí obdělávaná nebo se na ní aspoň pásly ovce. Původních biotopů je pořídku a, jakkoli se to zdá neuvěřitelné, patří mnohé městské parky k místům, ve kterých mají původní druhy zvířat a rostlin lepší šanci k přežití než na venkově.

V našem oblíbeném parku v jižním Londýně hnízdí na jezeře a kolem něj nejméně dvacet druhů ptáků. Po zbytek roku, když zrovna nemrzne, je jezero obložené rybáři, které v jejich loveckém nadšení nebrzdí ani fakt, že každou rybičku musejí okamžitě hodit zas do vody. Ale od března do června se v jezeře rybařit nesmí. Lidské lovecké pudy musejí skoro na čtyři měsíce ustoupit právu ptáků nebýt rušeni, když sedí na vejcích. Lidé ze sousedství to berou jako samozřejmost, snad v jarních měsících dokonce ztlumí hlasy.

Anebo je ohleduplnost k opeřencům přinutí zmlknout docela. Začátkem dubna jsem našla v novinách noticku: V Southamptonu přestaly tisícům lidí fungovat mobily, když se na stožáru Vodafonu usídlil párek sokolů stěhovavých. Zákon nedovoluje hnízdo vzácného dravce odstranit nebo "přemístit". Mobily začnou fungovat teprve v červnu, až sokoli vyvedou mladé.