Zrovna jsem se vrátila z knihovny, kde jsem marně hledala ticho. Naivně jsem se domnívala, že knihovny jsou posledním útočištěm nešťastníků, kteří žijí ve městě a občas ticho nutně potřebují, aby jim fungoval mozek.. Možná ještě taky kostely, ale ty v dnešní době bývají zavřené, pokud zrovna nejsou bohoslužby, a navíc v nich v zimě bývá lezavo. Nebo vás napadá ještě jiná možnost? V hospodách se musí platit a jen málokterý hospodský rád vidí, když si v rohu nad limonádou už tři hodiny cosi smolíte. Někteří se umějí podívat pohledem hlasitějším než cirkulárka. Doby, kdy zneuznaní impresionisté proseděli v zimě celé dny v kavárně, aby ušetřili za otop, a nikdo jim to neměl za zlé, pominuly. Anebo měli chudí malíři hroší kůži? Těžko říct. Fakt je, že tenkrát bylo v hospodách podstatně víc ticha. Reprodukovaná hudba neexistovala, chlapík sedící za piánem si musel občas dojít na záchod nebo do sebe hodit sklínku, a pokud jste neseděli zrovna v přístavní krčmě, hosté mluvili tišším hlasem.
To poslední si už asi neověříme, ale zběžný průzkum, který jsem provedla hned poté, co mě z knihovny vyhnalo vřískání postpubertálních spratků, které se knihovnice neobtěžovala – nebo neodvažovala – okřiknout, tomu nasvědčuje.
V poslední době se leknu pokaždé, když mi zvedne mandle jakýkoli aspekt chování "mladých". Nerozčiluje mě to jen proto, že už mezi mladé tak docela nepatřím – a o každé generaci je přece známo, že jakmile dosáhne jistého věku, začne na "ty mladé" nadávat a děsit se, co z nich vyroste?
Jak jsem zjistila, pokud se týče hluku, který "ti mladí" vydávají, nedělá ze mě prohlášení "tohle za mýho mládí nebejvalo" takového dinosaura, jak to na první pohled vypadá. Zrovna jsem se dočetla, že prý začátkem sedmdesátých let, když jsem chodila do školy, vydávala třída plná mladších žáků (od sedmi do jedenácti let) hluk o intenzitě kolem 70 decibelů. Když byli obzvlášť rozjívení a žádný pedagog už dlouho v dohledu, až osmdesát. Dnes vydává třída plná žactva podobného věku řev o intenzitě 90 až 110 decibelů, naměřeno bylo prý až 125, tedy zhruba tolik, kolik naměříte ve vzdálenosti jednoho metru od motoru startujícího tryskáče. Decibel je logaritmická jednotka, což znamená, že s každými deseti decibely se hladina hluku zvýší desetinásobně (teď jen doufám, že si to z té poměrně tiché školy, do které jsem chodila, pamatuju správně!). Tím pádem lze spočítat, že se dnes o přestávkách line ze školních tříd řev o stokrát až desettisíckrát vyšší intenzitě než před čtyřiceti lety.
Můžete namítnout spoustu věcí – třeba že tenkrát neměli tak přesné přístroje jako dnes nebo bylo měření nestandardní. To se mohlo stát. Případně že tenkrát nebyla dítka školou povinná tak rozjívená a pouhé vědomí, že jsou ve škole, jim v řevu bránilo. I na tom by něco mohlo být. Ale i když připustíme nepřesnosti, je stokrát až desettisíckrát vyšší naměřená hladina řevu dost jasnou indikací, že dnešní mladí jsou hlučnější.
Navíc je tu i další věc: tenhle hluk je konstantní. Ovšem že se z něj občas vynoří mimořádně hlasité zavřeštění, ale jinak se podobá bzučení včelího úlu nebo spíš sršního hnízda. Zatímco netrénovaný jednotlivec nevydrží bez přerušení hlasitě ječet déle než pár minut a ještě se musí občas nadechnout (snad s výjimkou pár nespokojených batolat z mého příbuzenstva), třída plná dětí bez nesnází udrží konstantní hladinu hluku blížící se intenzitou tryskovému letadlu po několik hodin – experimentátoři to zkoušeli. (Uklidnilo mě, když jsem se dočetla, že samozřejmě nemohli být v místnosti přítomni, přítomnost jakékoli dospělé osoby by narušila experiment.)
Za hlavní příčinu faktu, že dnešní mladí vydávají o několik řádů víc hluku než lidé, kteří byli mladí před čtyřiceti lety, experimentátoři kupodivu nepovažují jejich rozjívenost, nevychovanost, snahu na sebe upozornit a tak podobně. Podobné vlastnosti měly děti vždycky, když je nikdo nekrotil. Domnívají se, že hlavním důvodem je čím dál tím vyšší "znečištění hlukem", jedna z chorob dnešního světa. Zdá se, že je na světě čím dál méně míst, kde si můžete užívat dokonalého, ničím nerušeného ticha, a čím dál více míst, která jsou tak či onak hlučná po celých čtyřiadvacet hodin denně.
Divočina taky dovede vydávat hluk, a pořádný. Pro "šumění" některých vodopádů není vlastního slova slyšet a kapky monzunového deště na stanovém plátně dokážou táborníka dohnat k zoufalství. Zvuky "poklidných" zemědělských vesnic dovedou být značně nepříjemné – štěkání psů, hýkání oslů, kokrhání kohoutů, i na to je třeba si zvykat. Ale jen moderní civilizace dovede vytvořit prostředí, ve kterém, jak je rok dlouhý, ani na minutu nenajdete ticho.
Dnešní děti, aspoň ty vyrůstající v "moderní společnosti", se zvýšené hladině hluku v prostředí instinktivně brání tím, že samy zvyšují hlas. Tím se samozřejmě hladina hluku ještě zvýší a koloběh může pokračovat až na hranici lidských možností. Kromě vad sluchu, kterých mají "moderní" děti víc než kdy předtím (ale které se, až na výjimky jako třeba tinitus, dají moderními metodami snáze korigovat) jsou dnes častější i problémy s mluvením způsobené přílišným zatížením hlasivek.
Co se s tím dá dělat? Jako komunita s tím můžete udělat dost: vytvořit pěší zóny, zakázat hlučnou muziku, vyslat do ulic strážníky, kteří rozhánějí hlučící skupinky mládeže (to se v některých čtvrtích Londýna skutečně děje), zřídit "tiché" vagóny vlaků, ze kterých vás průvodčí vyhodí, jakmile začnete mluvit po mobilu (takových jezdí po Anglii spousta). Můžete pokutovat řidiče, kteří pro nic za nic troubí, tak dlouho, až se to odnaučí. Můžete střežit místa "historicky tichá" – konkrétně kostely a knihovny – a postarat se o to, aby se staly útočištěm, v němž se hladina hluku nezvyšuje. (Naše knihovna, jak jsem zjistila, takovým útočištěm není.)
Jako jednotlivec s tím nenaděláte nic. Můžete snad jen utéct do lesů nebo si ucpat uši (a i do sebelépe ucpaných uší některé zvuky proniknou).
Taky je dobré si uvědomit, že čím hlasitěji si budete stěžovat, že je kolem vás hlučno, tím hlučněji kolem vás bude. Když se budete zvukům, které k vám doléhají z okolí, bránit vlastními "protizvuky", třeba hlasitou muzikou (to dnes dělá čím dál tím víc lidí), neprospěje to vašemu sluchu a vašemu mozku asi taky ne.
Můžete se utěšovat tím, že až si dnešní dětičky, vyřvávající hlasitostí 110 i víc decibelů, budou za čtyřicet let stěžovat na hluk generovaný spratky narozenými kolem roku 2040, budou své stížnosti muset pronášet mnohem, mnohem hlasitěji než vy dnes, aby je vůbec někdo slyšel.
