Co děti? Mají se kde přizabít?

Nemluvím o těch nejmenších, zvědavých drobečkách, neposedných kulových blescích, tak plných energie, až z toho na dospělého člověka padne beznadějná potřeba si lehnout a nejmíň osm hodin spát. O těch nemluvím. Děti do pěti, šesti, možná osmi let mají záviděníhodnou schopnost vynalézt nějakou dobrodružnou činnost, ať jsou, jde jsou, a přizabít se téměř kdekoli. Zároveň jsou pozoruhodně nerozbitné a po pádech, které by průměrného dospělého ubytovaly na celé týdny ve špitále, jim obyčejně stačí pofoukat kolínko. Jistě to souvisí s jejich nízkou tělesnou hmotností a tudíž i nízkou kinetickou energií uvolněnou při pádech.

O malé děti strach nemám. Jde mi spíš o ty větší, tak mezi deseti a šestnácti. Děti ve věku, kdy zoufale – tím myslím zoufale – touží po dobrodružství – a nemají kde ho hledat. Mají si kde hrát – to ano! Aspoň v tom "nejcivilizovanějším" světě je pro ně všechno připravené: od parků s houpačkami a prolézačkami (na které už  jsou, pravda, trochu staré) přes sportovní hřiště, kluby pro mládež, v nichž se "připravují na život v bezpečném prostředí", až po knihovny, kde mohou zdarma brouzdat po internetu okleštěném od porna nebo si listovat v komiksech, kterých má dnes každá knihovna hafo, protože už delší čas nikdo nepředpokládá, že by si mladí snad chtěli číst.

Jenže to nestačí. No řekněte: stačilo by to snad vám, kdyby vám bylo třináct?
Mně teda rozhodně ne. Potřebovala jsem pralesy, divočinu, tajemná zákoutí, půdní prostory, ve kterých v šikmých slunečních šípech vidíte tančit zlatá zrnka prachu, který před vámi už dlouho (možná léta! možná desetiletí!) nikdo nerozvířil. Nebo sklepy svůdně vonící tajemstvím a dřevomorkou, ze kterých kdykoli může vést zapomenutá podzemní chodba až do bůhvíkam.

Potřebovala jsem prostory podobné těm nebezpečným, rozháraným, bolavým propastem, které má v sobě každý puberťák – a musí je nějak vzít na vědomí, nějak se s nimi vyrovnat, něčím je ucpat a zacelit.

I přítel K., vyrostlý v Africe ještě v dobách, kdy na okraji každé vesnice, blíž, než se to místním líbilo, začínala hustá, tajemná, nebezpečná buš... I K. se mi přiznal, že vyhledával takovéhle prostory, místa, kam nikdo nechodí anebo už  tam dlouho nebyl, zalézal mezi liány a do kořenů tropických stromů, tisknul se tváří ke kůře, plný čehosi, co nedovedl pojmenovat, ale šíleně se mu to líbilo, a pomalu, bolestivě dospíval, blaženě obklopen nebezpečím.

Protože místa, která mají nad puberťáky tajuplnou moc, musejí být trochu nebezpečná. V buši byli jedovatí štíři – ti bílí, z jejichž bodnutí vám bylo jenom špatně, i ti černí, kteří mohli přivodit i smrt. Byli tam hadi, obrovité stonožky, divoká zvířata, kterých se v Africe všichni bojí. Tak jako ve sklepích v Evropě bývají kluzké schody, ze kterých spadnete a zlomíte si vaz, kameny podvrtané skrytými chodbami, ve kterých se navždy ztratíte, a na půdách nebezpečné prohnilé trámy.

Objevování mírně nebezpečného tajuplna bylo obvykle ještě vylepšeno tím, že vám to dospělí zakazovali. A vůbec se nedivím dnešním dospívajícím, kteří na všechny ty aktivity, připravené jen pro ně prověřenými lidmi, vyškolenými pro práci s mládeží, obvykle hodí bobek. A místo toho se radši shrbení nad počítačem věnují vybíjení mimozemšťanů či jiným virtuálním válkám. Anebo – což je horší – si pořídí nože a bouchačky a pokusí se vytvořit si nevirtuální válku v ulicích. Nevelkou válku, pravda, ale i tahle válka má své oběti.

Převážná většina Londýňanů, kteří násilným způsobem přijdou o život, jsou puberťáci a adolescenti, které – spíš z nudy, hlouposti a touhy po dobrodružství, než ze skutečné krutosti – pobodají nožem jiní puberťáci a adolescenti. Dospělí na to jen nevěřícně hledí a přemítají, jaké bezpečné aktivity mladým nabídnout, aby se přestali poflakovat v uřvaných skupinkách po ulicích, kouřit trávu a rvát se.

Můj tlumočnický džob mě zrovna zavedl do úžasného mládežnického klubu. Za peníze z charity, doplněné státními fondy, funguje v jedné z "nejproblematičtějších" londýnských čtvrtí "centrum mimoškolních aktivit". Smí tam každý puberťák a adolescent, s tím, že si tam nepropašuje drogy, cigarety ani alkohol, a že nebude druhé napadat ani slovně, ani fyzicky. Mají tam místnost plnou počítačů, knihovnu, posilovnu, bazén, horolezeckou stěnu, na dvoře velké hřiště. Nabízejí tam kurzy všeho možného – od doučování přes studium jazyků a "kurz socializace" až po box.

Centrum zeje prázdnotou. Přesněji řečeno, občas si tam někdo přijde zacvičit nebo si zaplavat. Ale pak zas vypadne, ze skrýše o ulici dál vytáhne pytlíček s marihuanou a společně s tlupou kámošů se "vrátí do reality".

No, možná jsou to nevděční spratci. Ale já myslím, že je ze všeho nejvíc odrazuje obrovská cedule vyvedená ve warholovsky zdrogovaných barvách, která visí u brány. NADACE (ta a ta) A NAŠE ČTVRŤ MLADÝM. DOSPÍVEJTE BEZPEČNĚ.

Ne, ne, dnešní mladí, tak jako nepočítané generace před nimi, nechtějí dospívat bezpečně. Chtějí už být dospělí – a vlastní bezpečí je jim u řiti. Nechtějí se připravovat na život, chtějí žít. Z představy, že se jim nadace, jejich čtvrť a celá armáda placených i neplacených dospělých pokouší pomáhat a myslí to s nimi jen dobře, se jim zježí chlupy na hřbetě. Bezpečné, čisté prostory, jasné barvy, nápomocné úsměvy – to je nezajímá. Potřebovali by zalézt na půdu nebo do sklepa staletého domu a objevovat. Jenomže takových míst je v "civilizovaném" světě čím dál míň. Docela chápu, proč se mladí houfně stěhují do kyberprostoru, do pozměněného stavu vědomí, anebo sami pro sebe uměle vytvářejí "urbanistické džungle", v nichž si žádný puberťák nemůže být jistý, že se dospělosti vůbec dožije.