Kuželosečky, trhaviny a spolucestující z pekla
Podél překrásné šedé dálnice ubíhá krajina předepsanou rychlostí a všechno je tak jednotvárné, že snad i řidiči uvítají zpestření ve formě německé policie, která všem zkontroluje pasy (a vysadí čtyři dobrodruhy s větším než malým množstvím mařenky v batohu) či paranoidních francouzských celníků, kteří rozeberou autobus na prvočinitele (a zas ho odborně složí), protože nedávno dostali hlášku, že jedna polská pravidelná linka převáží drogy v nádrži na pohonné hmoty.
Někdo si do autobusu nosí polštáře, aby se mu líp spalo, jiný přísahá na plácačku rumu, která ho spolehlivě uspí (a kterou v busu sice konzumovat nesmí, ale o to je to dobrodružnější). Nejdůležitější ovšem je, koho máte za souseda – a právě v tomhle si bohužel vybírat nemůžete. Můžete žádat místa u okýnka (aby přes vás pořád někdo nelezl – takhle vy polezete přes něj) a pokud možno v přední části vozidla, pokud teda věříte teorii, že ti spolucestující, kteří hodlají nadělat nejvíc hluku, s oblibou sedávají až vzadu. Když v Praze nasednete a zjistíte, že jste na dvousedadle sami, vydrží vám nadšení vesměs jen do Plzně, kde pak můžete vrhat nenávistné pohledy na skupinu nastupujících v naději, že se vás leknou a žádný se vedle vás neposadí. To ale bohužel funguje jen občas.
Při poslední cestě do Londýna jsem toho chlapa, co se vedle mě v Plzni posadil, nenáviděla jen pár minut. Choval se vzorně. Dával si pozor, aby seděl skutečně jen na své sedačce, nebodal do mě lokty, nemluvil, nesmrděl, a když usnul, skoro nechrápal. Prostě ideální spolupasažér. Totéž se bohužel nedalo říct o dvojici sedící přímo za námi.
Nesmrděli, teda pokud vím. Nezvedali chodidla v ponožkách, tak jako dávná spolucestovatelka z Brna, na opěradlo mého sedadla, takže jsem nemusela čichat jejich čím dál tím zapařenější nohy. Ale oba se s oblibou chytali sedadel před sebou, přičemž se mnou i mým sousedem pokaždé zacloumali a mně navíc vytrhli hrstičku vlasů. Pokusila jsem se umístit vlasy co nejdál od krajů sedačky, ale paní za mnou měla dlouhé prsty. Nebylo to příjemné, ale nenapadl mě žádný zdvořilý způsob, jak ji požádat, aby mi je přestala škubat. Dalo se to snést.
Horší bylo, že chlapík na sedadle vedle ní, muž tak mezi šedesátkou a sedmdesátkou, v jednom kuse něco vykládal. Snad se chtěl blýsknout před svou společnicí, snad si nemohl pomoct a nedokázal být zticha, to nevím, ale přednášel po mnoho hodin – s monotónně učitelskou dikcí, ale tak nahlas, že se to neslo celým autobusem – o kuželosečkách, o letu čápů, o navigaci letadel... Jeho zvučný hlas mi zněl hned u uší a ani provizorní papírové ucpávky nepomohly. Nezbylo mi, než si zopakovat základní znalosti z geometrie, meteorologie, geologie a podobných, vesměs spíš technických oborů. Nepřistihla jsem ho při chybě -- protínáme-li kužel rovinou, která svírá s osou symetrie rotačního kuželu úhel menší než polovina vrcholového úhlu kuželu, výslednou kuželosečkou je vskutku hyperbola, tím si jsem i dnes dost jistá, neb jsme na gymplu měli na matiku hrozně přísnou paňsorku. Nejspíš nedělal chyby ani v jiných sděleních, která hustil do své společnice, dámy v jeho věku anebo snad o něco mladší, která po každé takové informaci obdivně vykvikla a vyškubla mi pár chlupů.
Pokoušela jsem se v sobě nalézt radostné vzrušení z toho, že se ještě dnes na světě najdou lidé, pro které pouhé vědění, informace z jakéhokoli vědeckého oboru, představuje rozkoš. Bohužel jak mi ubývalo vlasů, narůstal ve mně vztek. Po deseti, dvanácti hodinách, během nichž jsem nechtěně přijímala tuny informací – pravděpodobně správných, ale taky mimořádně snadno dohledatelných, kdybych je snad někdy k něčemu potřebovala, jsem byla připravena ty dva vzadu bez milosti zaškrtit.
A pak se stal zázrak. Celníci v Calais pána i dámu z busu vysadili a odvedli k výslechu. Měli u sebe plastické trhaviny.
Tohle bylo, pokud vím, poprvé, co na hranicích mezi Francií a Anglií zadrželi některé z mých spolucestujících z jiných důvodů, než že pašovali drogy anebo se imigračním úředníkům nelíbil jejich pas.
Trhaviny! Koho by to napadlo? A zrovna v době, kdy britští experti zvýšili stupeň nebezpečí teroristického útoku na "vážný".
Je možné, že si užvaněný pán za mnou žvaněním dodával kuráž? A k čemu, proboha, vezl trhaviny? Chtěl je využít k nějakému nevinnému účelu, jako třeba kopání jam, čištění rybníků či hnojení vinné révy, jak to svého času dělával pan Bohumil Šole blahé paměti, muž, který stál u zrodu české plastické trhaviny značky semtex? Nebo je tihle dva vezli teroristům? A pokud to druhé, na čí straně byli? Na straně muslimských extrémistů? (To bylo dost těžké si představit.) Nebo na straně pitomečků jako ti dva mladíci z Východní Evropy, kteří přednedávnem – s nevalným úspěchem – vybombardovali dvě mešity v okolí Birminghamu, prý v rámci svého boje s terorismem? (Ani to jsem si, upřímně řečeno, představit nedovedla.)
Zkontaktovala jsem kamarádku, investigativní reportérku, velmi dobrou ve svém oboru. "Jukla se na to," jak se vyjádřila – pečlivě prošla veškeré zprávy, včetně těch dostupných jen na placených serverech, obvolala a obmailovala všemožné instituce v Česku, ve Francii i v Anglii. Nikde nevěděli nic. Student Agency jí potvrdila, že byli na hranicích skutečně vysazeni dva lidi z autobusu, prý kvůli "podezřelému rentgenu zavazadel".
Ale v tisku se v následujících dnech neobjevila jediná zprávička. Žádný titulek "Dva Češi pašovali plastické trhaviny" ani "Češi podezřelí z pašování trhavin zatím nebyli propuštěni". Nic. Ale má známá novinářka mi prozradila, že se před ní někteří kolegové zmiňovali, že "o něčem takovém taky slyšeli". Pokaždé ovšem vyšlo najevo, že o tom slyšeli od ní...
Kdybych u toho nebyla, nebudu mít sebemenší tušení, že se takový případ udál. Nemám žádnou možnost zjistit, co se s těmi dvěma stalo pak. Třeba se celníci spletli a "trhavina" v zavazadlech bylo třeba podomácku vyrobené mýdlo, plastelína pro vnoučata nebo ovčí sýr... Ale třeba to skutečně byla trhavina. Jak je možné, že se o dvou českých pašerácích v pozdně středním věku nedověděla veřejnost? A kolik takových případů projde bez povšimnutí médií, ať už proto, že k nim došlo v třeskutě ranní hodinu a žádný novinář tam zrovna nebyl, anebo proto, že jisté kruhy mají zájem podobné věci neroztrubovat?
Jak říkám, záhada. Čímž nechci tvrdit, že zbytek cesty do Londýna nebyl příjemnější.
Iva Pekárková
Jak se K. stal mocným čarodějem
Bylo kouzelné slunečné ráno. K. se rozhodl, že zas jednou pojede do práce na kole. A protože tohle bylo poprvé, co po zimě vytáhl bicykl, dal si na cestu do severního Londýna dvě a půl hodiny. Nechtěl dorazit pozdě.
Iva Pekárková
Véééliká láska a na noze páska. Pravdivý příběh.
Co je v tomhle příběhu páska? Téhle pásce na kotníku se anglicky říká „tag“, česky náramek a je to zařízení, které vám přimontují na nohu, když něco provedete, aby mohli
Iva Pekárková
O mezinárodní nezbytnosti profesionálních žen
Byl to malér. Jeremy, řidič soupravy londýnské nadzemní dráhy, najel s vlakem na odstavnou kolej, kde měl zůstat až do rána, a nevšiml si, že ve vagónu pořád sedí – nebo teda napůl leží – zapomenutý pasažér.
Iva Pekárková
Partyzánská Zahrádka ve Východním Penge
Zrovna zasvítilo sluníčko, a tak jsem si čekání na autobus krátila focením rozkvetlých sněženek, šafránů a narcisů, které jako zázrakem vyrašily na kousku země hned u zastávky. V tom okamžiku se ke mně přitočil chlapík
Iva Pekárková
Obejměte fobika (O strachu)
Byli dva. A zřejmě přišli nezávisle na sobě, i když teď seděli vedle sebe – vzadu, v té části kavárny, kam se mohli uchýlit lidé, které „beseda s autorem“ (mnou) nijak zvlášť nezajímala, a popíjet si tam skvělé kafe, aniž bych je
Další články autora |
Stovky amerických obrněnců se v řádu dnů nepozorovaně přemístily do Česka
Několik set vozidel americké armády včetně obrněnců Bradley nebo transportérů M113 se objevilo ve...
Nahá umělkyně za zvuků techna házela před dětmi hlínou. Už to řeší policie
Policie prošetřuje vystoupení, ke kterému došlo na Akademii výtvarných umění (AVU). Umělkyně a...
Auto vyjelo z vozovky a srazilo tři lidi. Žena zemřela, dvě vnučky jsou zraněné
Osobní auto srazilo dnes odpoledne v Čáslavicích na Třebíčsku ženu a dvě děti. Žena srážku...
Podvod století za 2,4 miliardy. Ortinskému hrozí osm let a peněžitý trest 25 milionů
Luxusní auta, zlaté cihly, diamanty a drahé nemovitosti. To vše si kupoval osmadvacetiletý Jakub...
Vyváděla strašné věci. Zahradil označil Jourovou za nejhorší z eurokomisařů
Premium Když Česko vstoupilo 1. května do Evropské unie, byl tam matador ODS Jan Zahradil kooptován...
Mexičtí narkos už nepašují peníze, platí si šmouly. Je to legální a bez rizika
Premium Vsaďte se, že nevíte, jak mexičtí narkos pašují peníze z Ameriky. Jistě, viděli jste v seriálech na...
Nová vlna podvodů. Vyluxovaným účtem to nekončí, přeprodávají se osobní data
Premium Kyberzločinu dlouhodobě přibývá, v Česku se s končící lhůtou pro daňová přiznání podvodníci...
Životní prostředí v Československu patřilo k nejhorším na světě, líčí vědec
Premium V roce 1989 se stal vůbec prvním ministrem životního prostředí. Profesor Bedřich Moldan patří mezi...
Auto za tahačem s tankem zastavilo. Už ale ne kamion, který osobák sešrotoval
Při nehodě tří aut zemřel na dálnici D1 mezi Bohumínem a Polskem jeden člověk, další dva jsou...
Akční letáky
Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!
- Počet článků 313
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 7499x