Iva Pekárková VIP
- Počet článků 313
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 7513x
Iva Pekárková
Jak anglická policie zatočila se zlodějkou z Čech
Mladá právnička stiskla pár knoflíků a na obrazovce se objevila holá zeď s masivními dveřmi. A nic víc.
Iva Pekárková
"Zabíjíš trávu?" (Tropičtí zahradníci v Anglii)
A musí to být dům se zahradou! Jedna z podmínek, které si K. a já klademe pokaždé, když si v Londýně hledáme další pokoj k pronajmutí. Zjistili jsme, že dovedeme být šťastní snad v každém pokoji, jakkoli malém, pokud nemáme spory s bytnými či sousedy – a pokud je kolem trochu zeleně.
Iva Pekárková
Ramadán mubárak? O Londýnu zmučeném hladem a žízní
Před pár dny jsem se zastavila ve Whitechapelu v... no, ve velkém obchodním řetězci, radši nebudu říkat, v kterém, pro případ, že je to žalovatelné. Nad obřím, snad padesát metrů dlouhým regálem visel obrovitý nápis RAMADAN MUBARAK a regál byl naplněný žrádlem. Kvalitním a neuvěřitelně laciným. Byl to hotový sen každé indické, pákistánské, středovýchodní i severoafrické kuchařinky. Desítky druhů rýže v baleních různých velikostí, desítky druhů čočky a kuskusu, mámivě vonné koření, které jste si, věřte tomu nebo ne, i v tomhle supermarketu mohli koupit na váhu, jako na nějaké indické tržnici. K tomu všemožná čatný, omáčky a jiné pochutiny, prostě nač si vzpomenete. Ani já jsem neodolala a zakoupila sedmilitrovou plechovku olivového oleje – stála sedm liber! Tak polovinu, možná třetinu toho, co normálně.
Iva Pekárková
Případ uklízečky Vifi – pokračování
Čtvrteční zasedání mělo podle plánu trvat půldruhé hodiny, ale protáhlo se skoro na čtyři. (Proto jsem taky už nestihla o něm podat zprávu na blogu.) Paní Vifi si opatřila advokátku – starší dámu, která celý život pracovala jako nezávislá sociální pracovnice a teď, když odešla na odpočinek, pomáhá zadarmo lidem, kteří ji potřebují.
Iva Pekárková
Případ uklízečky Vifi
"A pak Stephena Jonese bez varování štípla do hyždí, jejich spodní části, načež ho třikrát pleskla po hyždích, jejich horní části, a opakovala 'Ty rošťáku! Ty rošťáku!'" předčítala ředitelka monotónním, odměřeně komisním hlasem s nádechem tragédie. "Když se snažil utéci, Vifi běžela za ním, v ruce výhrůžně vztyčenou hadici od luxu, a volala: 'Já vím, že jsi zlobivý chlapeček, zlobivý chlapeček'."
Iva Pekárková
"Nepijte na třešně!" a jiné voloviny
Taky vás rodiče nabádali, ať se, proboha, nenapijete "na třešně", nebo vám bude hrozně, ale vážně hrozně špatně? Já to slýchala po celé své dětství. A protože rodiče byli vědátoři, taky mi to vědecky vysvětlili: Třešně obsahují hodně želatiny, a když se na ně napiješ, roztáhnou se v břiše na mnohonásobek svého objemu. To způsobí, že je ti v lepším případě těžko od žaludku, v horším se pozvracíš – a jsou známé i případy, kdy od toho člověku popraská žaludek anebo střeva. Třešně a pití se neslučují, na to si musíš dát pozor.
Iva Pekárková
Podepiš! (Smutná pohádka ze současnosti)
Bylo nebylo. Byla jedna Malá Země a v té vycházely Velké Noviny. Velké Noviny vlastnili Cizáci, bohatá společnost z Jiné Země, a ne každému se to líbilo. Proč má naše Velké Noviny vlastnit někdo, kdo si je ani nepřečte, protože nemluví naší řečí? ptali se Malozemci sami sebe. Ale život šel dál, Velké Noviny vycházely a spousta lidí je četla.
Iva Pekárková
Voňavka? Něco tu smrdí!
Zhruba před rokem se musela má známá, doktorka Jitka, původním zaměřením chirurg, později vynikající zádolog, vzdát kvetoucí praxe a odjet na chalupu na venkově, kde přijímá jen návštěvy pečlivě vybraných lidí, ze kterých nemá strach.
Iva Pekárková
Šneky v uších a pohled mimozemšťana (Žijeme ještě v našem světě?)
Aby bylo jasno: především chci z celého srdce poděkovat lidem, kteří sice nemůžou bez své muziky žít, ale pochopili, že pro celý zbytek lidstva kromě pár spřízněných duší je těžké žít s ní – teda s tou jejich muzikou, a pokud nejsou na opuštěném ostrově nebo v místnosti dokonale zvukově izolované, poslouchají ji ze sluchátek.
Iva Pekárková
Pěstujeme si žluté nebezpečí?
Když před časem přinesla kamarádka zprávu, že jistá anglická dáma nedoporučuje pěstovat řepku olejku, neboť prý svou křiklavou žlutí narušuje uměřenou krásu barev anglického venkova, s chutí jsme se zasmály. Dáma si nejspíš neuvědomovala, že britské zemědělství už léta živoří, obdělává se jen mizivé procento orné půdy a Britové se začínají děsit toho, že se řada důležitých zemědělských produktů musí dovážet, ostrovní země by své obyvatelstvo neuživila. Za takových podmínek na estetických kritériích až tak moc nezáleží. Nemluvě o tom, že se obrovské žluté plochy kvetoucí řepky mnoha lidem líbí – zdá se jim, že příjemně oživují krajinu.
Iva Pekárková
O rusácích, Angličanech a Evropské unii
Když se v horní kuchyni našeho domu (v té, kde já a K. nevaříme) objevila tmavohnědá šestinohá zvířátka různých velikostí a začalo jich rapidně přibývat, nezaradovala jsem se. To ne. Ale taky jsem v tom neviděla žádnou velkou tragédii.
Iva Pekárková
O magických dvou dětech
Po Londýně se v poslední době pohybuje několik žebráků, jaké tohle město prý ještě nevidělo. Všichni jsou to pomenší chlapíci s tvářemi, podle kterých byste je zařadili někam do Malé Asie anebo možná jihovýchodní Evropy, jsou tmavší, ale nejsou to Romové. Oblečení bývají v teplákových soupravách, v jakých tu chodí spousta chlápků, když nemusejí do práce. Jsou na pohled vcelku čistí, každopádně nesmrdí a vozí se ve vlacích, v podzemní i nadzemní dráze vyzbrojeni igelitkou plnou malých balíčků s papírovými kapesníčky a spoustou oxeroxovaných lístečků, na kterých stojí:
Iva Pekárková
Papeženci, nebo mohamedáni? ...anebo gayové?
Byla to podivná "konference". Na jedné straně stolu seděla Amirova máma, dívka ze Slovenska, nanejvýš sedmnáctiletá, a její rodiče a teta. Na druhé Amirův tatínek, nanejvýš dvacetiletý, a tři generace jeho příbuzných, samé ženy – od babičky přes matku a dvě tety až po mladší sestru. V čele seděl nezávislý sociální pracovník, dreadatý chlapík z Barbadosu, a čtyři sociální pracovnice – dvě na každou rodinu. Na rohy stolu jsme se vmáčkly my dvě tlumočnice, jedna ze slovenštiny, druhá z arabštiny. Projednávalo se, komu připadne Amirek.
Iva Pekárková
Kdyby všechny národy směly své mizery deportovat,
... bylo by v Anglii dobře." Tohle vám poví Mama Jamajka, když se jí zeptáte, jestli má nějaké řešení na to, co vypadá jako čím dál tím hrůznější počty mladých lidí, kteří už léta nemají nic lepšího na práci, než postávat na ulici, kouřit skunk, na všechno kašlat a nemít žádný plán, čím se v životě živit (když teda nepočítáte drobnou kriminalitu a přesvědčení, že stačí dát dohromady jedno album s rapem a přes noc se z nich stanou milionáři).
Iva Pekárková
Mama Jamajka a ukradené kolo
"Okamžitě! Okamžitě to kolo vraťte! Okamžitě!" Běloch se snažil vypadat výhrůžně, ale moc se mu to nedařilo. Figuru by na to měl – byl nadprůměrně vysoký, podsaditý, měl ruce jako lopaty a na býčí šíji mu seděla vyholená hlava s výrazem naznačujícím, že když na to přijde, dokáže se pořádně porvat na fotbale. Ale ve formě evidentně nebyl: byl rudý, lapal po dechu a zdálo se, že zanedlouho začne slintat. I jinak se podobal zlému psu, uvázanému na řetěze. Zuřivě, bezmocně štěkal, ale kousnout, to se neodvážil. Ani opustit bezpečné teritorium. Stál na chodníku hlavní ulice v South Norwood, tři metry od kluků, nohama zarostlý do asfaltu – a celým tělem se nakláněl vpřed, jako by jim toužil zblízka vynadat, ječet jim rovnou do ksichtu, ale přistoupit k nim blíž se neodvážil. Úzká proluka mezi domy, prostor vymezený sloupem lucerny, roletou večerky, kde se prodává laciný chlast, postranní stěnou krámku Mamy Jamajky a vojensky šedozelenou bednou zalitou do betonu (jakých najdete v Londýně spoustu a nejspíš mají něco společného s údržbou komunikací), na které dva hoši seděli a další se o ni opírali – tenhle prostor patřil jim. Mladým budižkničemům vesměs karibského původu, kteří se ale narodili tady a mohli by mluvit "bílou" londýnskou angličtinou zrovna jako rozzuřený chlápek, ale oni si vybrali jakousi specifickou jiholondýnskou směsku toho, co je učili ve škole, toho, co odposlouchali z jamajské patois, a toho, o čem se domnívali, že tak mluví nefalšovaní homeboyové v amerických černošských ghettech. Většinou vůbec moc nemluvili. Postávali na té své placce betonu a asfaltu v džínách na půl žerdi a značkových teniskách, pohupovali se v rytmu muziky, kterou si pouštěli z iPodů do sluchátek (protože ze zkušenosti věděli, že kdyby si tady na ulici pustili rádio tak nahlas, jak to potřebují, za pár minut tu budou policajti), kouřili, popíjeli pivo a Red Bull z obchůdku dva metry od nich a omezovali se na občasné "Yeah, man," "Ya aw-rah?" a "Wassup?"
Iva Pekárková
Jak být dobrým ateistou
Všimla jsem si toho už mockrát. Nalézt návod, jak být dobrým křesťanem, muslimem, judaistou, buddhistou, hinduistou, dokonce spiritistou či komunistou je snadné. Některá náboženství vám ho strkají až pod nos (třeba křesťanství), některá vás s ním mlátí po kebuli (islám). Není problém se dočíst, jak si počínat, abyste měli "duši Indiána", tedy něco, v co podle posledních výzkumů většina severoamerických indiánských kmenů nijak zvlášť nevěřila. Ale ateismus? Kromě pár prachem zapadaných příruček z přelomu 19. a 20. století, jako kdysi přísně zakázaná, "státoborná", anonymně vydaná brožurka s názvem Dobrý ateista, která je dnes sběratelskou záležitostí, existuje jen málo ucelených textů, které ateistovi poradí, jak si počínat, aby byl skutečně dobrý.
Iva Pekárková
O zdravém žirafátku a nezdravém myšlení (Zákony džungle v EU)
Už pár dní nevěřím vlastním očím, když čtu komentáře ke zprávičce v médiích. A vlastně už je ani nečtu, je jich příliš mnoho, jen kroutím hlavou nad tím, kolik desítek tisíc lidí – jen v Česku – komentáře píše. Zprávička byla prostá: Ředitel ZOO v Kodani se rozhodl usmrtit žirafí mládě a jeho masem nakrmit šelmy. To skutečně udělal.
Iva Pekárková
Muslimky mají vždycky přednost
Chodím tam často – na kliniku nevládní organizace Marie Stopes International v Brixtonu, kde se dělají potraty. Teda jako tlumočnice, samozřejmě.
Iva Pekárková
Ještě k agenturám a nezaměstnancům. A jak to dopadlo s agenturou --
Sotva vyšel včerejší blog, ve kterém jsem popsala přístup dvou agentur, jedné tlumočnické, jedné nemovitostní, ke svým nezaměstnancům, zvonil mi telefon. Hádejte, kdo se mi ozval?
Iva Pekárková
Propasti a pasti Hory Zlata
Víte, co je to Hora Zlata? Jak jsem se nedávno dozvěděla, Číňané tak říkají Anglii (a pravděpodobně i Americe, Austrálii, Kanadě a všem ostatním zemím, o kterých se kdy doslechli, že se tam dá snadno přijít k penězům. Podle legend dokonce pouhou prací. Toho samozřejmě využívají všemožné živly z řad Angličanů (a taky Američanů, Australanů, Kanaďanů a tak dál), kteří do země pašují nadějeplné Číňany, za cenu deset až dvacet tisíc amerických dolarů za kus. Ti pak pracují prakticky zadarmo na farmách nebo v ilegálních fabrikách, leckdy mnoho let, dokud neumřou nebo je nechytí imigrační (to druhé je méně pravděpodobné). Tyhle dobrovolné otroky je radost pašovat: bývají malí a hubení, je překvapivé, kolik jedinců se vejde do bedny od pračky, a navíc jsou poslušní: ochotní riskovat život a udělat cokoli, aby se dostali na tu Horu Zlata.
Iva Pekárková
Invaze třímetrových Bulharů
Už půl roku před 1. lednem 2014, osudným datem, kdy po dvou letech členství v EU získali obyvatelé Rumunska a Bulharska povolení k pobytu a práci v Británii (to povolení, které my Češi máme už od roku 2004 a s námi občané dalších devíti nových zemí EU), se obyvatelé Británie začali strachovat: prvním lednem počínaje se ze všech letišť a ze všech stanovišť dálkových autobusů pohrne proud chudých a nevychovaných, ale o to vychcanějších zločinců... teda pardon, evropských spoluobčanů.
Iva Pekárková
Poznej toho "svého"
"Ale vždyť je to dobře!" volal K. "Proč by se jim mělo tolerovat, aby se všude roztahovali – to je nechutné a uráží to Boha! A Američani hned mají plnou hubu řečí. Prý lidská práva – lidi, kteří se neumějí chovat slušně, na žádná lidská práva právo nemají."
Iva Pekárková
Proč jsou ty ženské tak pitomé? (Číslo Jedna se vrací)
Ve sdíleném domě v naší čtvrti jsme prožili krásný Nový rok. Naučila jsem se, jak říct "Šťastný nový rok" v jorubštině – Equaa dun (pozor! stačí to vyslovit maličko nepřesně a oznamujete lidem něco nepublikovateného) a skutečně to vypadalo, že aspoň pro "komunitu" v našem domě bude nový rok šťastnější. Už proto, že Číslo Jedna je v lochu a jeho přítelkyně prozatím v bezpečí. (O tom, co se stalo o vánocích, píšu v blogu Číslo Jedna, vlastenectví a neveselý předvánoční čas.)
Iva Pekárková
Bože, dej mi (do nového roku)
Když jsem přemýšlela, co asi tak popřát čtenářům mých blogů do nového roku, vzpomněla jsem si na svou první šéfovou v New Yorku. Byla to hodně tmavá americká černoška, ne už nejmladší a nijak extra krásná, svobodná matka několika dětí, která se navíc už od mládí potýkala s cukrovkou. Vaneesha měla nad pracovním stolem cedulku s nápisem:
Iva Pekárková
Číslo Jedna, vlastenectví a neveselý předvánoční čas
"Táhni! Nechci tě ani vidět! S—u na tebe, ty náno blbá! Tak padej, padej! Mám ti pomoct?" Bouchly dveře a Číslo Jedna, oděný jako obvykle do slipů asi tak o tři čísla menších a módně spuštěných na stehna, takže měl většinu pozadí odhalenou, vyletěl z domovních dveří a vykopal ven i svou přítelkyni. Doslova. Drobná, naprosto normálně vyhlížející dívčina (zejména v kontrastu s Číslem Jedna) po každém kopanci pár kroků popoběhla, zastavila se, cosi mu vysvětlovala francouzskou patois – a vzápětí se zase rozběhla, popohnaná dalším kopancem. Zdálo se, že ji každý další bolestivý dotek nadrozměrné tenisky překvapí, že nemůže pochopit, jak je to možné, proč jí to přítel dělá, proč ji u sebe nechce.
| předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
