Češi jsou národ vrahů, kteří střílejí diplomaty

Včera uplynulo deset let ode dne, kdy důchodce Jiří Pasovský, bývalý lékař, zastřelil nigerijského konzula Michaela Lekkaru Wayiho legálně drženou zbraní. Na půdě nigerijského velvyslanectví v Praze.

Zpráva o Wayiho smrti ještě nevybředla ze stádia dohadů, co se vůbec stalo a kdo koho zastřelil, a české noviny, i ty vcelku slušné, začaly tisknout články o nebezpečných podvodnících z Nigérie. O internetových médiích ani nemluvě – podle některých z nich Wayi (kterému navíc média, ve vzácné shodě, zkomolila jméno na "Wayida") Pasovského podvedl, okradl o bůhvíkolik milionů, zfixloval kupní smlouvy na neexistující společnosti v Nigérii, požadoval po něm úplatky – a navíc měl diplomatickou imunitu. Pasovský, podle názoru mnohých, neměl jinou možnost, než se pomstít.

K. i já jsme z toho byli v šoku. Znali jsme Wayiho jako příjemného chlapíka a duchaplného společníka, za jehož zářivým úsměvem se neskrývaly odporné hlubiny ďábelských plánů, jak druhé okrást a sám sebe obohatit, ale jen a pouze africká dobrosrdečnost. Wayi že by někoho podvedl nebo se dožadoval úplatků? V pražské nigerijské komunitě byl známý svým nekompromisním (a, jak někteří říkali, "škaredě neafrickým") přístupem k záležitostem jako padělání dokladů, "transplantace" pasů, podvržení víz. Nejeden nigérijský vyčůránek mu nemohl přijít na jméno, protože mu Wayi nepomohl v jeho intrikách, nenechal se uplatit a neřídil se pravidlem "my Nigerijci musíme držet při sobě stůj co stůj".

Zatímco Nigerijci v Praze schůzovali a skládali se na "pamětní" dar pro Wayiho čtrnáctiletého syna, nigerijská velvyslankyně, slečna Joke Ayorinde, dál plnila své diplomatické povinnosti, ale třásla se přitom strachy, kdy si vrazi přijdou i pro ni, a Wayiho tajemník se v nemocnici zotavoval ze střelné rány, kterou mu Pasovský způsobil, otiskla seriózní česká média nejméně 33 článků na téma "Jak se ubránit nigérijským podvodníkům".  Četla jsem je všechny – byly okopírované jeden od druhého a v některých byla dokonce zmínka o "419 nigerijských dopisech". Ta, jak se ukázalo, pocházela ze zpravodajství ČTK: Překladatel tupě přeložil větu "Every year, fraudsters send so-called  419 or Nigerian letters to recipients all around the world, resulting in thousands of fraud victims" jako "Každý rok rozešlou podvodníci 419 nigerijských dopisů do celého světa a podlehne jim mnoho tisíc obětí". (Předpokládám, že byl překladatel hodně přepracovaný, že ho to netrklo: jak by mohl někdo přesně znát, kolik dopisů podvodníci rozeslali, když přitom ani nevíme, kolik nešťastníků se na ně nachytá? 419 je číslo paragrafu v nigerijském trestním zákoníku, který se týká podvodů a zpronevěry.)

Nikdo o případu skoro nic nevěděl, ale příliš mnoho lidí, jak to vypadalo, zastávalo teorii, že "když Pasovský zastřelil Nigerijce, jistě si to ten Nigerijec zasloužil". Kdykoli někdo řekl něco jiného, byl ihned usazen: "Mlč, nic o tom nevíš." Pustila jsem se do pátrání a můžu zodpovědně říct, že o tomhle případu vím hodně. Mluvila jsem se řadou svědků, s paní velvyslankyní, se zaměstnanci ambasády, kteří byli přitom, s Wayiho tajemníkem, který se mně a K. pochlubil čerstvou jizvou na hrudi (kulka mu prý prošla těsně kolem srdce, měl, jak se říká, z pekla štěstí), mluvila jsem s řadou Nigerijců v Praze, kteří o tom něco věděli. Setkala jsem se taky s chirurgem, který s Pasovským kdysi operoval – podle něj byl Pasovský poloviční blázen, chamtivec a hochštapler, který s oblibou šplhal vzhůru po nožích zapíchnutých do zad svých kolegů. To by vcelku odpovídalo věcem, které časem vyplynuly na povrch – třeba že Pasovský pracoval pro StB (to je v rámci možností ověřená zpráva) i pro CIA (to je zpráva, kterou ani ověřit, ani vyvrátit nelze). Vím dost přesně, co se stalo: Pasovský se podle všeho skutečně nechal napálit. Ovšem ne díky "klasickému dopisu 419". Několikrát Afriku navštívil a byl zřejmě přesvědčen, že ho jen tak někdo nepřeveze. Zakoupil (bohužel nevím přesně, za jakých okolností, pravděpodobně na dálku) akcie nigerijské naftařské společnosti. A od té samé společnosti je pak zakoupil ještě několikrát. Uvěřil řečem, že se během pár let jeho investice zněkolikanásobí.

Uvěřil tomu tak hluboce, že dokonce přesvědčil několik svých známých, aby mu za tímhle účelem půjčili peníze. Podle jedné zprávy v době vraždy dlužil 11 milionů korun soukromým osobám. Podle jiné necelý milion. (Tenhle zmatek mohl vzniknout od toho, že svým věřitelům sliboval vrátit částky, které mu půjčili, s několikasetprocentním úrokem.)

Pár let uplynulo a z Pasovského se nestal multimilionář. Po lidech, od kterých akcie zakoupil, se slehla zem. Pasovský se na to šel přeptat na nigerijskou ambasádu, kde tenkrát seděl Wayi. Zmateně mu vykládal cosi o tom, že vlastní půlku veškeré ropy v Nigérii a že má pro to důkazy. Wayi, jako vždy zdvořilý, ho pohostil kafem a prohlédl si dokumentaci. Wayiho sekretář prý "akcie" viděl. Nebyly to akcie NNPC (Nigerian National Petroleum Corporation), která vlastní všechna ropná pole v Nigérii. Byly to papíry, některé napsané na stroji, jiné evidentně oxeroxované, s hlavičkou Nigerian Petroleum Company, Ltd. – společnosti, která neexistuje. (Pro pořádek musím dodat, že si nejsem jistá, jestli jsem si jméno fiktivní naftařské společnosti zapamatovala přesně, možná znělo ještě trochu jinak. Ale že společnost byla fiktivní, to bylo zcela jisté: kromě NNPC žádná jiná naftařská společnost v Nigérii neexistuje.) Když ho na to Wayi něžně upozornil, začal Pasovský vykřikovat, že má ještě jiné důkazy. Ty si přinesl při další návštěvě – byla to potvrzení, že do Nigérie posílal peníze přes Western Union. Doklady, kterými si mohl nanejvýš vytřít uslzené oči.

Wayi se s Pasovským setkal několikrát. Veškeré "dokumenty" poslal do Abudji, nigerijského hlavního města, k "prošetření". Bylo mu ale dost jasné, že z "prošetření" nic nebude – podle sekretáře se Pasovského jen snažil uklidnit. Bylo zřejmé, že naletěl, ale nebylo vůbec zřejmé, komu: mohl to být kdokoli, kdo má přístup k netu, případně k psacímu stroji a kopírce. Vyrobit "hlavičkové" papíry jakékoli společnosti zvládne dnes každý.

Nevím, jestli Wayi Pasovskému dostatečně jasně vysvětlil, že se mu "investice" nejspíš nevrátí. Je možné, že nevysvětlil. Jak ho znám, nejspíš mu Pasovského bylo líto a nechtěl ho urazit – nedokázal se mu podívat do očí a říct: "Pane, ty peníze jsou pryč. Nigerijská vláda by vám ráda pomohla, ale nedokáže to. Je mi líto, že v mé zemi žijí zločinci, kteří vám provedli něco takového, ale nevěřím, že je najdeme. A i kdybychom je našli – co by to bylo platné? Své peníze z nich už nevyrazíte."

Možná to Wayi Pasovskému špatně vysvětlil, možná byl Pasovský obzvlášť nechápavý. Jednou mu prostě ruplo v hlavě a vypravil se na ambasádu zabíjet. Ostraha u vchodu na něj jen pokývla: vždyť už ho tu znali. Pasovský Wayiho zastřelil, postřelil tajemníka – a pak si prý sedl na židli a v klidu čekal na policii. Hřálo ho vědomí dobře vykonané práce. Neprojevil prý sebemenší náznak lítosti.

Vzápětí se českými médii rozlétly zprávy o Nigerijcích, národu podvodníků.

Myslím, že jsem tenkrát byla jediná, kdo do papírových novin napsal článeček, který se nad tímhle případem zamýšlel z poněkud jiného úhlu. Pozastavovala jsem se nad tím, že přestože Čech zastřelil Nigerijce, ne naopak, média nabízejí výhradně rady pro Čechy, jak se ubránit Nigerijcům. Navrhla jsem, že pokud přijmeme princip kolektivní viny národa a prohlásíme, že Nigerijci jsou národ podvodníků, kteří z poctivců tahají peníze, pak bychom měli taky prohlásit, že Češi jsou národ vrahů, kteří střílejí diplomaty. Obě prohlášení vycházejí ze stejné, byť pokřivené, logiky. Článku se nedostalo vlídného přijetí: jeden pán mi dokonce po mailu vysvětlil, že bych potřebovala zastřelit jako ten černoch. (Policisté řekli, že to prošetří – a od té doby se mi neozvali.)

Včera jsme na Wayiho zavzpomínali, po deseti letech. V Africe se to takhle dělává – pro zemřelé se truchlí méně než v Evropě, ale zato si na ně často zavzpomínáte a většinou o nich mluvíte, jako by ještě žili. Mně jako Evropance přišlo moc líto, že už si s ním nikdy nepopovídáme. Měli bychom pro něj docela dobré zprávy. Za deset let se situace v Nigérii změnila: "nigérijské dopisy" dost prořídly a přicházejí teď obyčejně z jiných afrických zemí, z Jižní Ameriky, z Asie, z Austrálie. Nigérie (aspoň její jih) je zřejmě nejméně příhodnou zemí, odkud "nigerijské" dopisy posílat: úřady si na ty (vesměs) mladíky, kteří si podobnou zábavou krátí čas, pořádně došláply. Majitel internetové kavárny na vás zavolá policii, když si všimne, že se zabýváte něčím nekalým. Nejednoho studenta vyhodili z univerzity jen proto, že byl při podobné činnosti načapán. Banky své zákazníky víc kontrolují a na rozdíl od doby před třemi nebo pěti lety pravděpodobně zaregistrují, když někomu přicházejí peníze z nezvyklých zdrojů. Nejoblíbenější kratochvílí nigerijských zločinců se staly únosy, dnes především na severu země. Ale z těch opravdu, opravdu nemůžete vinit průměrné Nigerijce. Navíc dosud nikdo nevynalezl, jak se dopustit únosu přes internet.

Nigérie, země, která se vám kdysi mohla stát osudnou i na dálku, se usilovně snaží vylepšit svou mezinárodní pověst. Vzala si poučení z minulosti a za deset let se hodně změnila. A Česká republika? Změnila se, jistě. Ale nezdá se, že by si brala poučení z čehokoli. Prověřil někdo, jak je možné, že Pasovský, jehož advokát založil obhajobu svého klienta na nepříčetnosti, měl povolení legálně držet zbraň? Přezkoumal někdo, kolik peněz Pasovský nigerijským podvodníkům poslal, a jakými kanály? Omluvil se některý člen české vlády nigerijským představitelům za zbytečnou smrt jejich diplomata? Pokud ano, nepodařilo se mi o tom dopátrat žádných informací. Ovšemže nejsme národem vrahů, tak jako Nigerijci nejsou národem podvodníků. Ale zdá se mi, že na rozdíl od Nigerijců neprojevujeme ochotu poučit se z vlastních chyb.