Ožralý přijdeš z kostela... (problémy anglikánské církve)

Jednou, před lety, jsem v neděli ráno zašla na mši do anglikánského kostela. Byl po ruce – sotva dvě stě metrů od streathamského domku, který jsme tehdy sdíleli s Trinidaďankou Wendy a jejími životu nebezpečnými ratolestmi -- a já jsem v něm hledala úlevu a odpočinek od nepřetržitého randálu, z kterého bolely uši a kterému Wendin dvacetiletý syn říkal "muzika".

Úlevu jsem doopravdy našla. Kostelem se linuly povznášející tóny klasické hudby z pianina, za kterým seděl usměvavý postarší Angličan, a jen zvýrazňovaly božské ticho svatostánku. Kázání bylo kratičké, ale i tak kněz považoval za nutné ho proložit dvěma či třemi vtípky, snad aby kongregaci neznudil. Pak jsme si společně zazpívali a pak si dali čaj a koláčky.

K mému velkému překvapení kostelem nekolovala miska na milodary. Nikde jsem neviděla ani kasičku s prosbou o příspěvek.

Byla jsem jediná nová tvář, a tak si všichni dali záležet, abych se cítila vítaná. Ale nevyptávali se, kdo jsem, odkud jsem, proč tam jsem, čím se živím a kde přesně bydlím. Všichni byli milí, ale diskrétní – skoro se zdálo, že se snaží potenciální ovečku nezaplašit.

Sám kněz si se mnou přišel potřást rukou a přál si vědět, jestli jsem v pořádku.

"Velebný otče, je to v hajzlu," vypadlo ze mě. "Bydlím v domě, kde kralujou dva zfetovaní puberťáci, už půl roku marně hledám práci, nevím, co v Anglii vůbec pohledávám, ale domů se vrátit nemůžu, protože moje životní láska, se kterou žiju na psí knížku, velebnosti, chce bydlet v Anglii. Zatracená situace! Čert aby do toho ---"

"Není třeba mě oslovovat velebný otče," vysvětlil mi kněz vlídně a neslušné slovo i kletbu pominul. "Jsem George. Jestli si potřebujete s někým popovídat, můžeme to večer probrat v hospodě. Zatím si vemte aspoň padesátku," sáhl do peněženky. "To víte, mnoho nemám, plat vikářů není bůhvíjaký, ale svým bližním vždycky rád pomůžu..."

Teda... tenhle rozhovor jsem si vymyslela – nezneužila jsem chudáka vikáře ani finančně, ani jinak, a nešla jsem s ním na pivo. Ale ze všeho, co jsem se od té doby o anglikánské církvi dozvěděla, soudím, že by se to klidně mohlo stát.

Vím minimálně o dvou manželských párech sezdaných jen a pouze díky toleranci anglikánské církve. Svatby v kostele v Anglii platí stejně jako sňatky na radnici a je na vikářovi, jestli se rozhodne oddat dva lidi, z nichž je jeden nebo možná i oba "bez papírů" – ne tak docela legální imigrant. Znám dokonce i příběh dívky z Litvy, jejíž svatbu s muslimem anglikánský kněz posvětil bez mrknutí oka a ještě se ženichovi omluvil, že, ač sám není křesťan, při téhle jedné příležitosti musí vstoupit do křesťanského kostela.

S náboženskou tolerancí tohoto kalibru se samozřejmě nedá počítat ani v anglikánské církvi. Její praktiky se prý těší různorodosti srovnatelné s různorodostí praktik katolické církve. Ale od roku 1559, kdy se díky Elizabetánské náboženské dohodě stala nezávislou na římském pontifikátu, se podle názoru mnohých ještě "zanglikanizovala" – tedy: je stále vlídnější, tolerantnější, anebo, chcete-li, rozbředlejší a fádnější. Už dávno průměrný věřící nevidí důvod, proč by vikářem nemohla být žena, a vypadá to, že zanedlouho bude běžné spatřit v kazatelně gaye, který se se svými preferencemi netají a je dokonce řádně sezdán se svým partnerem.

Jak jsem se dočetla, je největším problémem, kterému anglikánská církev dnes musí čelit, ztráta víry. Ne běžných občanů, u těch se s tím skoro počítá. Ztráta víry církevních hodnostářů.

Tolerance nebo ne, každý student, který se chce stát vikářem, musí i dnes projevit víru ve Všemohoucího. Možná se ho nikdo přímo neptá – tak jako se vás dnes americká armáda neptá na to, jestli náhodou nejste gay --, ale musí přinejhorším mlčet a tvářit se, že v Boha věří. Církevní hodnostáři nemají důvod o jeho víře pochybovat – přesněji řečeno, mají mnoho důvodů o ní nepochybovat. Stát se vikářem není dnes žádná výhra – nejspíš strávíte většinu života v nějaké zapadlé vísce, a i když o vás bude v zásadě postaráno, mnoho peněz nevyděláte a vaší jedinou nadějí na povýšení bude děkanský post v okresním městě.

Anglikánská víra se přizpůsobila faktu, že se dnes skoro šedesát procent Angličanů otevřeně hlásí k ateismu – a většina anglikánských kněží ochotně poslouží i ovečkám, o kterých vědí, že v Boha nevěří. Vikáři se proměnili v milosrdné samaritány, kteří usilovně pomáhají lidem a neohlížejí se přitom na církevní dogmata. Nejeden milovaný pejsek spočinul v posvěcené půdě hřbitova jen proto, že se vikáři zželelo jeho truchlící majitelky a neměl to srdce jí vysvětlovat, že – podle oficiální víry – zvířata duši nemají.

Vikáři mívají pochopení i pro drobné hříchy prostých lidí, snad je dokonce s nimi sdílejí.

Jednou se K. (který obvykle abstinuje) vrátil z kostela v naší čtvrti namol opilý. Prozpěvoval si skotskou odrhovačku (se šaramantním africkým přízvukem) a mával flaškou whisky. Tu vyhrál ve vědomostním kvízu, který vikář v kostele pořádá každý měsíc. Byla jsem na K. hrdá, že v kvízu zvítězil, ale informoval mě, že je to cena útěchy – jeho tým prohrál. Vítězové si odnesli chlastu mnohem víc. Když jsem mu pohrozila, že příště půjdu do kostela s ním, K. se rozhořčil a řekl, že mi to nedovolí: musím si dávat pozor na zdraví.

Laxnost a přehnaná tolerance ze strany představitelů anglikánské církve je podle některých důvodem, proč se od ní lidé houfně odvracejí. Anglikanismus není "vzrušující" – v kostele nikdo nehřímá, nikdo tam netančí ani neomdlévá ve zbožném vzrušení, nikdo nevstává z mrtvých, nikdo nevyhrožuje ohněm pekelným kacířům, bezvěrcům či odpadlíkům. Všichni Afričani, co v Londýně znám (kromě K.) chodí do baptistických a pentekostálních chrámů, případně do mešity. Mladí Karibičané v jižním Londýně se houfně hlásí k islámu, přestože jejich rodiče jsou křesťané a oni o islámu nevědí vůbec nic. Představují si islám jako mocné, násilnické náboženství – a to je pro ně chytlavější. Anglikánské kostely zejí prázdnotou, kongregace stárnou a vymírají. Angličané říkají, že je anglikánská církev pro současný svět příliš anglická. A nedá se s tím nic dělat.

Snad jedině zajít do kostela a ožrat se tam jak prase.