"Ne, ne, ne, neříkej mu to, nebuď blbej! Je to spisovatel! Ať objedná flašku koňaku!" Takhle nějak (ač jinými slovy, přesně už si to nepamatuju) zahovořil někdy v padesátých letech kamarád chlapíka, který se právě Ladislavu Mňačkovi chystal vyprávět úžasný – a pravdivý – příběh ze života. Projevil se tak jako osobní manažer ještě v době, kdy takové pracovní zařazení neexistovalo. "Objednal jsem flašku koňaku," píše Mňačko. A získal tak skvělý materiál pro povídku "Facka".
Já za flašku koňaku zatím nikdy příběh nezískala. Myslím, že jsem vůbec nikdy nezískala příběh tak, že by mi ho někdo vyprávěl – všechny jsem musela prožít, posbírat, odpozorovat, vykonstruovat, případně složit dohromady z drobných útržků informací poslepovaných rešerší.
Tím ovšem nechci říct, že by mi lidé nenabízeli své životní příběhy. Naopak. Kladou mi je k nohám, rvou mi jimi uši, vrhají jimi po mně jako kamením, odlévají z nich olověné kulky a těmi se mě snaží zasáhnout. Už jsem utržila pár šrámů po příbězích, o které se se mnou lidé touží "podělit" – ale ve skutečnosti chtějí jen, abych je sepsala a nějak to zařídila, aby z nich vyšli zároveň jako týrané chudinky zmítané osudem a nepřekonatelní hrdinové.
Upřímně řečeno, lidem, kteří o mně nic nevědí, už dávno neříkám, že píšu knížky – pokud chtějí vědět, čím se živím, zamumlám cosi o překládání. Druhou nejčastější reakcí na takovou informaci (hned po sarkastické otázce "A už ti někdy něco vydali?") je totiž výkřik: "Mám pro vás příběh! Naprosto úžasný, tomu byste nevěřila. Musíte o tom okamžitě napsat knížku a šábneme se o prachy. Prozatím mi stačí, když mi dáte zálohu – řekněme padesát tisíc...?"
Prvním člověkem, který mi nabídl svůj nesmírně zajímavý životní příběh ke zpracování, byla jistá Američanka, dívka tak kolem pětatřiceti, která mě někdy v roce 1987 nabrala při stopu na Floridě. Na zadním sedadle toyoty měla bednu plnou prospektů Klubu přátel žehu a několik vzorků uren všemožných designů, aby si zákazník mohl vybrat, ve které jeho ostatkům bude nejlépe. Byla agentkou pohřební společnosti – na Floridě, kde bydlí nezvykle mnoho seniorů, to byl podle všeho dobrý džob – a, jak jsem říkala, měla pro mě ten nejúžasnější příběh na světě. A ani za něj nic nechtěla – stačil prý jí slib, že se s ní podělím o peníze a slávu, až bude knížka hotová.
Dopsala jsem právě svůj první román a netušila jsem, jestli dokážu napsat ještě nějaký jiný. Snažila jsem se dívce vysvětlit, že moc zkušená spisovatelka nejsem, ale nenechala se tím odradit. Její příběh je tak silný, že ho dokáže sepsat i diletant, ujistila mě. Udělala by to sama, ale nemá na to čas. Tak mám zájem, nebo ne?
Jasně že jsem měla zájem. Jakýkoli příběh na pozadí floridského vedra, aligátorů, exotické vegetace a elegantních uren na ostatky, které sebou kymácely na zadním sedadle, musel být skvělý!
"Bezva! Tak povídejte!"
"No... je to hroznej příběh. Hroznej! Jak bych vám to řekla... příšernej!"
Napětí ve mně vzrůstalo. "A... co se stalo? Povídejte!"
Dívčiny ruce na volantu úsilím zbělely. Nebo to byla hrůza? Hlasem zároveň pohřebním a svátečním, natrénovaným na klientech, kteří si vybírali urnu, pronesla: "Zamiloval se do mě jeden chlap."
Odmlka. (Během které se mi honily hlavou možnosti: Byl to milionář? Byl to úchyl? Byl to devadesátiletý klient, kterého svou výmluvností proměnila v Přítele žehu a teď je uložen v jedné ze vzorových urn?)
"A?" pobídla jsem ji konečně.
"Vzal si mě za manželku."
"Ano?"
"A pak se se mnou rozvedl!"
Chvíli jsme obě mlčely. Dívka si přebírala v hlavě všechna příkoří, kterých se jí dostalo od manžela, a já jsem si přebírala v hlavě možnosti, co na to odpovědět.
"A... a kromě toho, že vás opustil, co... co je v tom příběhu za zápletku?" vykoktala jsem po pár minutách.
"OPUSTIL MĚ!" zaječela dívka a chvíli to vypadalo, že sjede ze silnice. (Rovnou do bažiny plné – údajně – hladových aligátorů.) "Nejdřív si mě vzal a pak mě opustil! MUSÍŠ TO NAPSAT!" Zatvářila se zavile. Zdálo se mi to jen, anebo v okamžiku, kdy se rozpomněla na bývalého manžela, nabral její profil ještěří podobu? Nenávist v téhle dívce, došlo mi, váží víc než ona sama.
Jely jsme po proslulé dálnici spojující Tampu a Miami, byl to opuštěný pruh asfaltu mezi bažinami, přezdívaný Alligator Alley. Desítky mil dlouhá štreka bez jediné benzínky, jediného parkoviště, jen se spoustou výstražných cedulí, které vás prosí, ať proboha nezastavujete a za žádných okolností neopouštíte vozidlo, jinak vás ty potvory sežerou. Stačí vykopnout stopařku z auta – a ona ani nebude potřebovat urnu na ostatky. O pohřeb se postará nafouklý plazí teřich.
"Strááášně zajímavý!" vyjekla jsem snaživě. "Honem mi povězte podrobnosti. Udělám, co bude v mých silách – napíšu o tom tááákhle tlustou knížku!"
Až do Miami jsem poslouchala, co bylo s manželem v nepořádku. Rozbrněly mě z toho uši, ale aligátoři zůstali o hladu a já zůstala živá. Žádný román jsem o tom nesepsala, ale zato jsem v následujících letech nesčetněkrát poslouchala nářky rozvedených, opuštěných či jinak zhrzených kamarádek a známých s nebývalou trpělivostí. Kdykoli se mi zazdálo, že to dotyčná přece jen přehání, vzpomněla jsem si na Alligator Alley -- a kamarádčino podrobné a opakované líčení všeho, čeho se ten hajzl dopustil, rázem nabylo na zajímavosti.
Hned po příbězích žen, které se právě rozvedly, jsou v rozvodovém řízení nebo se odhodlávají rozvést, jsou nejčastější nabídky příběhů od lidí, které se někdo systematicky pokouší zavraždit, přepadnout, ožulit nebo aspoň podvést. Tato sorta vypravěčů se obyčejně nesnaží svůj příběh zpeněžit – volají o pomoc. Vždyť jim kolikrát jde o holý život! A bůhvíproč se domnívají, že pokud o úskocích lidí, zvířat i věcí, které se jim pokoušejí dostat na kobylku, někdo jako já TEĎ HNED napíše román, třeba to ty zloduchy odradí. Na rozdíl od zhrzených dívek a žen, jejichž příběhy se – aspoň pro ucho nezainteresovaného posluchače – nechutně podobají jeden druhému (že by vážně byli všichni chlapi stejní?), nese každý pronásledovaný svůj specifický kříž. Napsal mi pán, kterého noc co noc, když spí, přepadnou cizinci vystupující ze stěn, zmlátí ho a pokoušou – a policie s tím nic neudělá, protože to jsou muslimové. (Vážně je to tak: má fotky modřin a kousanců, které mu způsobují, v příštím mailu mi je pošle, jestli chci.) Dostala jsem zprávu od dámy, proti které pije kukle její kočka: ona se o tu mrchu stará a miluje ji k zbláznění, a ona jí to splácí takhle! Ještě ji přivede do hrobu! (Nikdy jsem se nedozvěděla, co ďábelská micka provádí – paní se podruhé už neozvala. Já i K. doufáme, že se jí třeba jen rozbil počítač. Anebo kočka přece jen zvítězila? To už se nedozvíme.)
Ozval se mi chlapík, důstojný starší pán, který měl pro mě neuvěřitelný příběh o mafii. Trval na setkání – mailu ani telefonu nevěří. Vlastně nevěří ani hospodám či veřejným prostranstvím – musím jet k němu domů, do milionářského městečka. To jsem zas odmítala já, a tak mu nezbylo, než mi své trable svěřit nad kafem v mekáči. Posadil se do rohu, aby měl krytá záda, a tvář si po celou dobu chránil šálou, aby ho nezabraly kamery. Mluvil šeptem a skláněl se až k mému uchu, protože nikdo neví, kde je nastrčený mikrofon. Jeho příběh byl strašlivý: snad pokaždé, když někam jede v autě, se ho závistiví konkurenti v podnikání pokusí sejmout. Jednou mu vjede do cesty náklaďák, jindy auták v sousedním pruhu znenadání změní směr a málem do něj vrazí. Jednou kvůli němu rozkopali silnici a narafičili to tak fikaně, že málem sjel do díry. V zimě polili vodou křižovatku v jeho sousedství, takže zamrzla a jemu se nepovedlo zastavit na stopce, vjel smykem rovnou na hlavní, kde na něj narafičili projíždějící dodávku. Ani tentokrát jim to nevyšlo, ale pokaždé, když sedne za volant, jde mu o kejhák. A policie s tím nic neudělá, vždyť ta v tom jede taky.
Pokusila jsem se pánovi vysvětlit, že se i mě, když usednu za volant, pokoušejí v nepravidelných intervalech zabít další účastníci silničního provozu, a to nejsem bohatá podnikatelka a nebydlím v milionářském městečku. Mafie se čas od času pokusí zabít či zmrzačit snad každého, kdo jede autem. Většinou to nevyjde, a pokud ano, říká se tomu dopravní nehoda. Narafičit něco takového na konkrétní osobu je nepopsatelně těžké – daří se to obyčejně jen ve špatných románech. Nešťastný milionář, hluboce uražen, usedl za volant vstříc jisté smrti – a má slova se potvrdila: nedostali ho. V dalších třech nebo čtyřech měsících mi několikrát týdně napsal sprostý mail.
Ze všeho nejdůležitější je nenechat se odradit. I kdybych si dopisovala s pěti sty chovanci Bohnické léčebny, i kdybych vyslechla pět tisíc životních příběhů zajímavých jen z psychiatrického a možná taky sociologického hlediska, nepřestanu věřit, že jednou přijdu k příběhu tak průraznému jako Mňačkova "Facka". Když budu dostatečně dlouho prohmatávat bahno na dně rybníků, určitě jednou najdu škebli s hrabalovskou perličkou.
A tak, když mě vyhledala paní Jindřiška, napsala, že je jí pětaosmdesát, že je vdovou po Afroameričanovi, se kterým žila v Bavorsku, a že jsem jediná, kdo dokáže její příběh přetvořit v román, úplně ve mně zatrnulo. To musí být ale průkopnice! A hotová studnice opravdových, poctivě prožitých informací o tom, jak se někdy v padesátých, možná už koncem čtyřicátých let žilo v Německu rasově smíšenému páru. Už jsem se chystala na cestu do Bavorska – a když mi paní Jindřiška oznámila, že tam už není, teď žije v Olomouci a svůj příběh mi poví kdykoli, okamžitě jsem se tam vypravila. Jestli je Jindřišce pětaosmdesát, nesmím zaváhat ani minutu – v tomhle věku by se jí přece snadno mohlo něco stát a příběh by tak byl navždy ztracen. K. se modlil za Jindřiščino zdraví, tělesné i duševní, a já se vydala na cestu v nadějeplném očekávání.
A jaký byl ten příběh? To napíšu zítra.
