Alláhu, Buddho, Šivo, uchraňte nás (ne)křesťanských vánoc!

Recepční v potratové klinice měla na hlavě parohy. Polovinu jejího pultíku zabíral nádherně zasněžený vánoční stromek z plastiku s obrovskou zlatou hvězdou. Na příchozí se radostně, vánočně usmívala a náladu jí nezkazil ani fakt, že pokaždé, když vzhlédla od počítače, zapletla se parožím do větví.

"Dobré ráno a hezké vánoce," zdravila všechny včetně jedné vyděšené mladé muslimky s hlavou zabalenou v šátku, která se sem přikradla po špičkách a neustále se ohlížela, jestli ji někdo nesleduje. U většiny klientek se nedalo očekávat, že si letošních vánoc skvěle užijí. Jen málokterá žena se dokáže zbavit nechtěného dítěte a do pár dnů na to zapomenout. Klientky potahovaly nosem, utíraly si oči, schovávaly tvář do svetru přítele, který se nechtěl stát otcem, anebo strnule seděly a zíraly do prázdna. Přesněji řečeno na řetěz s nápisem VESELÉ VÁNOCE, který se pohupoval pod stropem. Vysvětlovala jsem dívce, pro kterou jsem tu tlumočila, výhody a nevýhody "lékového" versus "chirurgického" potratu a jen doufala, že lékařka, která ji bude za chvilku vyšetřovat ultrazvukem, nebude převlečená za Santa Clause. Nebyla. Ale v její ordinaci stál další plastikový strom.

Přiznám se bez mučení: nejsem velká vyznavačka vánoc. A na rozdíl od řady lidí, co znám – těch, kteří podle svých slov vánoce nenávidí, ale už od října aportují dárky, stromečky a vánoční výzdobu, prý "kvůli dětem", je slavit nemusím. K., ač křesťan, dárky nedává ani neočekává a kdyby mohl, nejspíš by prohibernoval celý prosinec. Naštěstí dárky nedávají a neočekávají ani naši příbuzní v jižní Nigérii, v počtu zhruba 150. Jak říkám, já to mám ještě dobré.

Nebudu se rozčilovat nad tím, že se z dávných oslav návratu slunce stala v západním – a dnes už nejen západním -- světě několikatýdenní uštvaná oslava konzumerismu. To už dávno každý ví. Chci si ale aspoň trochu postěžovat na smutný fakt, že se téhle oslavě konzumerismu nedá uniknout. Už v posledním srpnovém týdnu jsem zděšeně sledovala, jak dělníci na pojízdných jeřábech instalují stromečky, Santa Clause, sněhové vločky a hvězdy po celé hlavní ulici v Thornton Heath a zkoušejí, jestli žárovičky na nich svítí. Svítily, ale zatím je nebylo moc vidět, dny byly ještě dlouhé.

Asi tak v polovině října přivřu oči a připoucpu si uši, abych neviděla vánoční reklamy a neslyšela "Rolničky, rolničky" vyhrávající v každém supermarketu. V polovině listopadu pak víčka semknu ještě těsněji a uši si zaliju voskem. Takhle je možné prožít advent i předadventní období, které, jak se vánoce komercializují, se zdá být čím dál delší.

Taky je možné nakupovat zásadně v malých místních krámcích, vlastněných ne-Angličany -- a pokud možno nekřesťanského vyznání. Středovýchodní muzika, která mi v místním kebab shopu po zbytek roku rve uši, se promění v rajskou hudbu úlevy. Pach hořících tyčinek s vůní pačule či čeho, který mi za normálních okolností způsobuje záduchu, se stane sladkou vůní ne-vánoc, kterou se mohu léčit ve večerce, kterou si tu před časem otevřel jeden Ind. Její hojivé účinky bohužel přijdou vniveč, protože mě cestou domů oslepí obrovská, zuřivě blikající sněhová vločka nad křižovatkou.

Ne, rozhodně netrávím posledních pár týdnů (nebo měsíců) v roce nadáváním na ty příšerné vánoce. Dá se na ně zvyknout. A tady v Londýně, zdá se mi, nezpůsobují tak nechutné dopravní zácpy, návaly v obchodech či výbuchy mezilidské nenávisti jako třeba v Praze. Jen jsem si nemohla nevšimnout, že vánoce, anglicky Christmas, tedy Kristovy narozeniny, jsou podle všeho nejmasovějším, nejvlezlejším, nejdelším a nejdražším svátkem na světě. Ovšem, leckterého turistu poděsí, když ho v Indii začne dav zničehonic polévat obarvenou vodou – to je součást svátku Holi. Mnohý se rozčílí a div nechcípne žízní jako svého času Vlasta Třešňák, který cestoval z Evropy do Ameriky s Pákistánskými aerolinkami zrovna v době Ramadánu a na palubě se, dokud bylo slunce nad obzorem, nepodávala ani kapka vody. Letěli směrem k západu, takže slunce pořád nezapadalo. Třešňák měl obzvláštní smůlu – dostal šanci okusit pákistánský Ramadán se vším všudy, přestože se nenacházel v Pákistánu, ale nad Atlantikem. Obvykle však stačí ujet z cizí země a veškerým oslavám spolehlivě unikneme. (Měla bych poznamenat, že měsíc trvající Ramadán technicky vzato není svátek, tím je až Íd po jeho skončení. Zažila jsem několik Ramadánů, když jsem řídila taxíka pro společnost Caravan Cars. Většinu šoférů tvořili muslimové, kteří se po celý měsíc od rozednění do soumraku skutečně poctivě postili. My ostatní, Ramadánem nepostižení, jsme se jim posmívali a dispečer Gary se bavil tím, že jim hodinu před slunce západem, když už hlady skoro neviděli, mával pod nosem vepřovou roštěnkou. Slavení Ídu se u nás nekonalo, Afghánci pracovali jako předtím, jen začali zase normálně jíst.)

Vánocům se uniknout prakticky nedá. Nevím, do kterého kouta světa byste museli zalézt ve snaze nevyslechnout ani jedny "Rolničky" a nevidět ani jediného Santa Clause. Nejspíš tam, kam dosud nedorazila civilizace, anebo do jedné z fundamentálních muslimských zemí, třeba do Saúdské Arábie. V Thajsku, buddhistické zemi, jsem zažila masivní oslavu vánoc už v roce 1988, dnes bude určitě ještě masivnější. Oslavy vánoc, hlavně jejich komerční složky, se konají i v Malajsii, umírněné muslimské zemi. Kamarád, který se zrovna vrátil z Asie a po cestě přistál v Dubaji, tvrdí, že nejpříšernější displej vánočních reklam všeho druhu viděl na tamním letišti. Evropské vánoce v asijském, jihoamerickém, případně africkém provedení mívají navíc další dimenzi, která trpitele většinou jen ještě víc naštve.

Občas ale i pobaví: kdysi jsem dostala vánoční přáníčko, ručně malované v Číně. Byl na něm Santa Claus se sobím spřežením. Nejspíš ve snaze dodat jim na vážnosti namaloval malíř sobům tygří pruhy.

Když jsem dnes na potratové klinice viděla recepční s parožím na hlavě na pozadí neradostných tváří pacientek, musela jsem se sama sebe zeptat, jestli moderní pojetí vánoc, jakkoli zmezinárodnělé, v sobě přece jen nenese bělošské pocity nadřazenosti. Vysmíváme se jiným národům (já samozřejmě taky), že se můžou po— z narozenin boha Šivy a mnoha jiných bohů, že už po staletí oslavují nepravděpodobné legendy, že donekonečna opakují věty, které možná vyslovil a možná nevyslovil prorok Mohamed. A přitom se ve vší vážnosti zaplétáme do větví vánočního stromu parožím soba Rudolfa, věrného přítele Santa Clause, o jehož nehynoucí slávu se postarala ve 30. letech 20. století reklamní kampaň společnosti Coca-Cola. To je přece kulturní dědictví jak prase.

A ještě jednu věc chci dodat: V Česku, jak se zdá, se řada lidí děsí té tolik proklínané politické korektnosti v Anglii, která dávné křesťanské svátky z útlocitu k muslimům zakazuje a dělá z nich "season's greetings", tedy "přání k ročnímu období". Jestli se to skutečně děje, tak já jsem si toho za šest let v Anglii nestačila všimnout. Možná že si některý drzý muslim na vánoce občas postěžuje. Ale to křesťan nebo ateista taky – ne proto, že by urážely jeho náboženské cítění, ale proto, že jich má plné zuby.

V místním halal shopu, kde chlapíci ze Středovýchodu prodávají pochutiny, které pozřít pro muslima zaručeně není hřích, si já i K. každoročně vyslechneme desítky přání "štastných a veselých". Nad hovězími dršťkami, býčími játry a sekaným kozím ramínkem se vine drát s jehličím z lesklého papíru a nese nápis "MERRY XMAS".