Na co jsou dobří Jehovisti

Ještě před týdnem bych si pravděpodobně s většinou čtenářů přizvukovala: Ano, ano, na tři věci, všichni víme, které. Případně na to, abychom se ze zvyku mohli rozčilovat nad lidskou hloupostí a naivitou, když v podchodu metra procházíme kolem dam v sukních, které vypadají, jako že je v devatenáctém století ušil opičák, třímajících Strážnou věž. Jsou dobří k tomu, abychom si trochu pocvičili svaly, až poslům Království Božího (či jak si to říkají) přibouchneme dveře před nosem, když mají tu drzost lézt až k nám do baráku. Jsou každopádně dobří k tomu, abychom se v kontrastu s nimi mohli cítit moudří, vzdělaní, praktičtí a protřelí světem.

Až do minulého týdne mě nenapadlo, že by se Svědkové Jehovovi mohli stát výspou lidského porozumění a náboženské tolerance.

Měla jsem klientku – tlumočila jsem pro ni už dobře půl roku a navzdory snahám rozsáhlého týmu psychiatrů, psychologů, psychoterapeutů, sociálních pracovníků a tlumočníků se její stav nijak nelepšil. Paní Marie měla problém. Problém velký jako dům. Její jediná dcera Petra se rozvedla s manželem, který ji mlátil, a odjela i se dvěma dětmi do Anglie. Tam si zanedlouho našla přítele. Přítel se po všech stránkách projevuje jako vyhovující partner: dře jako mezek, aby uživil Petru i s dětmi (a koneckonců i s paní Marií), k dětem se chová jako k vlastním, pomáhá Petře, kde se dá, nekouří, nepije, negambluje, nechodí za ženskými – a hlavně kolem sebe šíří domáckou pohodu, jakou Petra (a nejspíš ani paní Marie) nikdy předtím nepoznaly.

Má jen jednu chybu: je to muslim.

Paní Marie měla problém velký jako dům, ale pro dceru s přítelem sama představovala problém velký jako mrakodrap. Trvala na tom, že bude bydlet s nimi – co by si počala bez vnoučat? – ale naprosto odmítala vzít na vědomí, že si musí zvyknout na přítomnost nějakého mohamedána. Před Petřiným přítelem si pravidelně uplivovala, znamenala se křížem, když prošel kolem, jako by zaháněla Satana, a každý prostor, do kterého zavítal, okamžitě "dezinfikovala" mračnem deodorantu, takže se v bytě všichni dusili. K tomu všemu navíc celé dny proplakala, vyhrožovala sebevraždou, jestli Petra toho chlapa okamžitě nenechá  – a zároveň se dožadovala všemožných lékařských vyšetření, jakmile ji někde něco píchlo. Petra s ní nejméně jednou, dvakrát týdně musela na pohotovost, kde jí lékaři pokaždé něžně vysvětlili, že je podle všeho zdravá jako tur.

Petra se bezvýchodnou – a den ode dne bezvýchodnější – situaci pokusila řešit po anglicku: požádala o pomoc úřady. Řekla, že matka, která se po celý život chovala rozumně, v poslední době zdementněla – prosím, prosím, něco s tím udělejte!

Úřady se pustily do práce. Nesčetněkrát jsem byla u toho, když paní Marii vyšetřovali lékaři těla i lékaři duše, když s ní mluvil miloučký, asi tak dvacetiletý sociální pracovník, ze kterého doslova sálala touha být nápomocný. Paní Marie se předváděla, až to hezké nebylo: zavřela se v pokoji, když přišlo koncilium lékařů, zmocnila se plyšového medvěda jednoho z vnoučat, objímala ho, slzela a kolébala se dopředu a dozadu. Někdy nemluvila vůbec, jindy mlela o překot jen o jediném: ona nesnese v bytě mohamedána.

Nápomocný sociální pracovník – pravý Angličan růžové barvy pleti – upřímně nechápal, o čem to Marie mluví, i když jsme mu to my dvě s Petrou znovu a znovu vysvětlovaly. Nedovedl si představit, že by se jakákoli matka mohla vůči své dceři zatvrdit a chtít po ní, aby se zbavila partnera, kterého má tak ráda. Že se narodil jako muslim? No bože, každý máme právo na svůj světonázor, ne? Kontroloval, jestli paní Marie řádně bere antidepresiva, která jí předepisoval psychiatr, a jen zdvořilost mu bránila kroutit nad jejím počínáním hlavou. Dvakrát si mě vzal stranou a chtěl vědět, jestli je tohle v České republice "kulturně běžné".

Petra se mi přiznala, že už delší čas doufá, že matku konečně zavřou do blázince. Jenže to se v Anglii dělává jen v případě, že je dotyčný nebezpečný sobě nebo jiným, a to paní Marie nebyla. Výhrůžky sebevraždou před profesionály pokaždé zatloukla – a zbytek rodiny nevraždila jinak než svými řečmi. Deportovat ji zpátky do Prahy – to nešlo, měla tu, jako všichni občané Evropské unie, právo k pobytu a k práci. Teoreticky by ji Petra mohla vyhodit na ulici, ale to by si nikdy neodpustila. Paní Marie byla na Petřině příteli existenčně závislá – a ze všech sil se ho snažila zbavit.

Záchrana přišla... no ne snad z nebe, ale z Království Božího, které se jako zázrakem dočasně sneslo na Zem v podobě Slovenky jménem Hani. Hani, celoživotní Svědkyně, paní Marii odchytla na lavičce v parku, kam skoro každý den v slzách odběhla – a zůstala tam, dokud ji dcera nepřivedla zpátky.

Hani pozvala paní Marii na hodiny studia Bible, které se konaly dvakrát týdně v místním Sále Království, místnůstce o málo větší než skautská klubovna. Hani Marii seznámila s překvapivým počtem dalších Svědkyň, které taky mluvily česky a slovensky, a ty všechny s Božskou trpělivostí naslouchaly jejím stížnostem. Paní Marie, která si tady v Anglii neměla už dlouho s kým popovídat, se mohla celé hodiny vykecávat v rodném jazyce – a nikdo jí neodporoval, nikdo se s ní nehádal, nikdo nemluvil o demenci.

Ani o náboženské toleranci nikdo nemluvil: Hani se při vyprávění o mohamedánovi, který jí z dcery udělal kurvu, taky zděsila. Ale ne tak moc. Vyptala se, v čem všem je špatný, z čeho všeho má paní Marie strach – a taky na to, jestli má dceru ráda. Paní Marii nezbylo než říct, že dceru miluje, vnoučata taky – a ten... ten příšerný chlap... až tak příšerný není. Nikdy ho neviděla vzývat ďábla ani se modlit jiným způsobem, k dceři se chová... docela slušně, nebije ji jako ten bývalý...

A paní Hani řekla: "Sestro, já vím, čeho se bojíte. Bojíte se, že Petra propadne jiné víře a čeká na ni oheň pekelný. Ale já myslím, že se bát nemusíte. Petra sama prohlédne, až přijde její čas. Zbytečným nátlakem nic nespravíte. Zkuste se na to podívat jejíma očima: přítel ji živí. Živí ostatně i vás. Narodil se jako muslim, to ano, ale kdo říká, že se nezmění? Sama říkáte, že si jako fanatik nepočíná. Třeba i on prohlédne – a třeba prohlédne i vaše dcera. Třeba je oba uvidíme tady, v Sále Království, při studiu Bible. Musíte tomu dát čas."

Možná jí toho řekla ještě víc, anebo ne tolik. Možná stačilo paní Marii nechat vymluvit a ulevit jí od nejhoršího strachu. Každopádně: od doby, co začala pravidelně chodit k Jehovistům, paní Marie rozkvetla. Najednou vypadala mladší než na svých šestapadesát let. Začala používat řasenku a rtěnku, začala se pravidelně koupat a umývat si vlasy, příteli své dcery dokonce odpověděla na pozdrav, když se s ním potkala v obýváku. Začala chodit na kurzy angličtiny – prý aby se mohla stát poslem Království Božího na celém světě. Depresí se zbavila i bez prášků a všichni její blízcí se zastyděli za diagnózu demence.

Paní Hani (kterou jsem kratičce potkala zrovna minulý týden) nepůsobí jako náboženský fanatik. Pracuje jako pečovatelka, ale tvrdí, že její klienti vůbec nevědí, že patří mezi Svědky, rozhodně mezi nimi nedělá osvětu. Jednak by ji za to nejspíš vyrazili – ale hlavně se to nehodí. Svědkové tu prý nejsou od toho, aby ostatním vykládali, co všechno dělají špatně. Jsou tu od toho, aby chápali a pomáhali. Jako praví křesťané.

Když se nad tím tak zamyslím, musím říct, že mě Jehovisté už delší dobu neotravovali. Jednou jedinkrát jsem je tady v Anglii vyrazila z předsíně a demonstrativně recyklovala časopis Probuďte se! – a to bylo před šesti lety. K. před časem, nic netuše. strčil hlavu do chrámu, který se ukázal být Sálem Království – a vrátil se živý a celý. Že by se hnutí všeobecně považované za sektářské nad sebou zamyslelo a změnilo své způsoby? (Jako třeba MacDonald, který sice zůstal laciným fast-foodovým řetězcem, ale myslí teď občas i na zdraví svých zákazníků?) Anebo jsem i já, tak jako mnoho jiných, podlehla falešné a krátkozraké představě, že Jehovisté jsou strašní, aniž bych o nich cokoli věděla?

Netuším. Každopádně mě příjemně překvapili.