Petr Forejtek
- Počet článků 219
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1414x
Seznam rubrik
- Autismus a mezilidské vztahy
- Jednohubky
- Iveta
- Pro neposedná dítka
- Lezecké
- Mensa
- Osudy
- Osobní
- Nezařazené
Oblíbené knihy
- Školský zákon
- Julia Moor, Hry a zábavné činnosti pro děti s autismem
- Průvodce rodičů dětí s poruchou autistického spektra
- H.W. Freihow, MILÝ GABRIELI
- Gabriel Chevallier, Zvonokosy
Oblíbené stránky
- APLA-JM
- Klubíčko Tlumačov
- Lezecká stěna Zlín
- EDUCO Zlín
- SPC Zlín
- SPC Kroměříž
- autismus.cz
- Jdeme Autistům Naproti, Olomouc
- Hipocentrum Koryčany
Oblíbené blogy
Oblíbené články
Petr Forejtek
Geoautista, bez mapy, buzoly
Chtěl jsem napsat, že už jsem si zvykl, ale není to pravda. Na některé věci si zvyknout nelze. Je nespočitatelné, kolik je moudrých lidí, kteří přesně vědí, co byste měli dělat a jak, když máte doma autistu. Na prstech jedné ruky ale snadno odpočítáte, kolik je z nich takových, jejichž slova stojí za zmínku, neboť se jako čáry na papíře proměňují v činy. Moudrost je chytrost vyrostlá z kamene. A trčí z lidí jiným způsobem, než tím unylým a nepěkným. Moudrost je chytrost zaoraná v poli.
Petr Forejtek
Autista má prázdniny
Není mnoho míst, kam si rodiče autistů během roku mohou docházet pro odvahu, ještě méně je takových míst v obdobích, která jsme si zvykli vyplňovat odpočinkem, protože počasí je toho času nejkrásnější, nejteplejší, dny jsou nejdelší, obloha bývá modrá a široká, barvy plné a syté, vzduch čirý, nesoucí v sobě proužky vánků, které chladí spánky, když jsou prázdniny a čas dovolených takzvaně na zotavenou, docházíme si pro odvahu nejčastěji sami k sobě navzájem, neboť tehdy se nelze spolehnout na hodiny, jejichž počátky a konce v institucích ohraničují řinčivé zvonky.
Petr Forejtek
Autistovo katolické faux pas
Pro koho jsou kostelíky? Nevoďte sem psy, koně, netahejte sem zbraně, drogy a nekuřte nám tady. A my? My jsme po jedné procházce vzali našeho autistu do kostela. Já proto, že vlastně proč ne, moje drahá zas proto, že by ho snad mohl osvítit Duch Svatý. Lidé chodí do kostelů z různých pohnutek. Některé tlačí víra jako malé boty, jiní zase mají dluh. Jsou spanilé i přízemní důvody, druhů důvodů je jako druhů hub, důvodů samých pak jako hub po dešti. Na cedulce, jíž my jsme potkali, byl zapovězen vstup psům a zmrzlinám, nikoli andělům, a tak jsme šli dovnitř.
Petr Forejtek
Vítečku, práce, práce, práce
Asi tak tisíckrát. Tolikrát, když ho zopakujete, zaryje se přenoska do mozkové hmoty natolik, aby příště bezpečně vykonala svůj pohyb. Můj autista odolává poznání se zvláštní grácií. Někdy se nám zdá, že věci, o kterých před ním hovoříme, zná dobře a umí rozlišit i jejich účel. Jindy zase z jeho pohybů, výrazu, zvuků které vydává, jednoznačně vyplývá, že nic nepochopil, nepochytil, zkrátka že tudy cesta nevede. A tak opakujeme do zblbnutí jednotlivé pohyby, aby se mu zařadily do mozku, někam, kam patří být.
Petr Forejtek
Autisto, foukni do komína
Chvástavé, mám trpělivosti na rozdávání, opravdu není můj případ. Nějak se tím netajím, že naopak trpělivost je to, co postrádám nejvíc, a kupodivu, čím víc se to děje, tím míň se cítím divně. Bývá mi vytýkáno, že se častěji vykolejím už na prvním náznaku nerovnosti na trati, že bych měl křemeny položené tam uličníky pro jejich pobavení rozkřísnout v přívalu živelných jisker na prach, a ještě zapět na parní píšťalu. Já ale přikládám pod kotel marně, protože mi kola podkluzují, a hvízdání je pouze výsledkem tření dvou kovů.
Petr Forejtek
Jak mi můj autista zavřel dveře před nosem
Asi poslední školní den při cestě ze školky, vystoupal po schodech k domu, rozběhl se, už spolu nechodíme tolik za ruku, protože dostal více důvěry, rozběhl se a vstoupil do otevřených dveří. Přirozeně jsem ho následoval, taky jsem si nepřál zmoknout, ale on, jak byl v rozběhu, jedním pohybem při průletu veřejemi po těch dveřích máchnul a zabouchnul je za sebou. Zarazilo mě to nejen imaginárně, ale i reálně, protože jsem je ucítil skoro na nose. A jsou tam za sebou dvoje, takže to bylo hned dvakrát.
Petr Forejtek
Můj autista voní koprem
V době, kdy se konečně mnohé z květů překonaly a odhalily v sobě plody, nacházíme i my kouzlo a potěšení z barev, tónů, vůní a chutí přírody, a potom si uvědomujeme s osvobozujícím pocitem, že jsme tady na dovolené, že se nemusíme hnát drsně za denním chlebem, ale že jde jen o vnitří pocit, v němž nalezneme klid pro svoje konání a jednání. Počasí mi pomohlo, abych si tenhle pocit vybavil, když jsem nedávno táhl z obchodu na zádech v batohu rohlíky a dvě vody.
Petr Forejtek
Projel jsem orkánem
Pro celé jedno odpoledne stal jsem se průzkumníkem a osobou, v níž vložil autista celou svou důvěru. Už jsme si mezi sebou vybudovali takové pouto, že se nebojíme kráčet vedle sebe s nějakým jasným, byť i vzdálenějším cílem. Některé mety se nacházejí daleko, jiné zase vysoko. Pro některé je potřeba se pohroužit do země a oklepat se od písku, jiné zase vyžadují, aby k nim člověk doskákal po tyči. S Vítkem jsme šli na procházku a celá cesta, kterou jsme užili, skládala se z malých drobných výkonů, které jindy by se mi zdály ještě nedosažitelné a neuvěřitelné.
Petr Forejtek
Autista v čase ohňů
Večer, když po horkém letním dni odpočíváme, když všechna energie slunce, kterou jsme přes den pohltili, se opět uvolňuje a nedovolí nám poznat chladné čelo, v zalesklých očích se nám odráží plameny táboráku a obklopuje nás vůně uzeného sýra, když v setmělém nebi najdeme neomylně velký vůz a hledíme si pojmenovat některou z hvězd podle svých milovaných, pak je nad všechny pochybnosti jasné, že nastal čas ohňů.
Petr Forejtek
Jdu do slunce s autistou
Jedna z věcí, které mě v poslední době opravdu hodně pobavily, je tato věta: "denně je nutné chodit několik minut v rose", a kterou jsem našel na internetu, když jsem hledal informace, kterými bylinami se zlepšuje sluch. Vítkův starší bratr si totiž oblíbil mrkev, a to hlavně proto, že zlepšuje zrak a navíc je červená, což je zase momentálně moje nejoblíbenější barva. Proto chtěl vědět, čím se pro změnu zlepšuje sluch, neboť usoudil, že špatně slyší, k čemuž dospěl tak, že sebekriticky posoudil, že ne vždycky nás hned napoprvé poslechne, když po něm něco chceme.
Petr Forejtek
Přítel mého autisty budiž také mým přítelem
Když se zamyslím nad tím, kolik má náš Vítek přátel, hned zpočátku si uvědomím, že taková zdánlivě lehká otázka mi dělá na čele více vrásek, než by mne bylo napadlo. Totiž ne každý, kdo se přátelsky tváří, ukáže se nakonec jako skutečný přítel. V okamžiku, kdy se krájí chleba, nebo když jde z tlustých do tenkých, je vidět jasně, kdo je ochoten se říznout do prstu, nebo si ušpinit ruce. A v případě dítěte, které stále ještě nechápe, k čemu slouží záchod, ačkoli je mu už skoro pět let, může ten druhý případ vyvolat i lehkou nevolnost, obzvláště, je-li na pořadu co den několikrát.
Petr Forejtek
Necháte si kazit náladu?
Když vstanete od klávesnice, obujete si boty a s rozhodnutím, že se už nenecháte obalamutit pisálky, s klíči v kapse když se vydáte do nebezpečí terénu, zjistit nakolik jsou všechny informace, jimiž se necháte zahrnovat, o nichž z části pochybujete, a na něž z části spoléháte, pravdivé, a nakolik vás měly jen přibít k monitorům, možná s velkým překvapením zjistíte, že jste zcela neoprávněně rozptylovali svůj vlastní úsudek pohádkami jiných, a že v realitě není pro ně místo.
Petr Forejtek
V labyrintu světa
I ty nejběžnější a nejobyčejnější úkony lidského života se stávají pro autistu často nepřekonatelným problémem. Jsou natolik spletitou cestou, natolik zamotanou úlohou, že se jen těžko zorientují hned na začátku a jsou schopni potom pomalu projít labyrintem až na konec, kde je čeká vysvobození. Častěji namísto poklidného procházení, zastavuje se autista na každém rohu a hledá někde hluboko v sobě svým vnitřním zrakem nápovědu, jak pokračovat dále.
Petr Forejtek
Můj autista ochutnal svět z koňského hřbetu
Čím déle a pevněji jsou pravidla osvojována, tím tužším se stávají pravidlem, a potom už je velmi těžké se vymanit ze stereotypu, který je takto vytvořen. Zároveň je nemožné poznat, zda případné negativní prvky, které nezbytně stereotypní chování doprovází, například afekty a frustrace z drobných změn, jsou jeho nezbytným doprovodem, nebo zda jím nejsou naopak vyvolány a upevněny.
Petr Forejtek
Autista spojuje, autista rozděluje
Můj malý autista mi nadělil během posledních několika dnů tolik různorodých zážitků, že jsem se v nich nedokázal ještě dost zorientovat. V mnoha věcech mě potěšil, v jiných mě zase rozesmutnil. Musel jsem se opět v myšlenkách vracet do doby před rokem, kdy se ještě nedokázal ani sám obléknout, abych si ujasnil, kde vlastně se nacházíme nyní, co už dokázal, kam se posunul, a kde jsme se mezitím ocitli my ostatní, kteří jej obklopujeme jako rodina.
Petr Forejtek
Živá, mrtvá voda na mlýn autistových rukou
Dnes jsem se díval na ruce našeho Vítka. Seděl ve své stoličce a jedl (byl krmen). Jeho ruce bez hnutí ležely na desce před ním. Díval jsem se na jeho malé ruce, na jeho krátké prsty, tenké jak proužky převařených špaget a představil si ty ruce, jestli budou po letech vypadat jako ruce moje, jako ruce na které se dívám každý den, a o kterých si (narozdíl od rukou mé ženy) nemyslím, že by byly krásné. A viděl jsem ruce velké jako medvědí tlápoty, a viděl jsem ruce, které se nehýbají, přestože je potřeba jíst... a představil si medvěda co dělá, když má potřebu jíst.
Petr Forejtek
Autistovo slunné odpoledne
Dnešek byl výjimečný. Bylo naprosto úžasné počasí. Vítek za normálních okolností okupuje pouze naší zahradu, neboť je to tu bezpečné, nemá se kde ztratit, nemá se kam zatoulat. Jednou se stalo, při nějakém nákupu v obchodě, že Vítek došel k velkým vstupním dveřím, a nějaký dobrák mu je otevřel se slovy, ty chceš así jít ven, chlapečku. Je to k vzteku. Vypadá totiž úplně normálně a nic nevaruje, že normální není. Takže je svým způsobem v neustálém ohrožení.
Petr Forejtek
Můj autista má rád svůj klid
Má rád svá vybraná místa, své oblíbené zóny klidu i neklidu, své stromy, doničené thuje, poválené zbytky jarních květů. Rebarborovým koláčem například dalo by se nazvat místo, kde ještě loni byl rebarborový keř. Letošní první listy jsou okudlané, a je nad slunce jasné, že to nebyl nálet hmyzu, nýbrž zde úřadoval tvor daleko důslednějšího úsudku a neopomenul ohoblovat jedinou větévku. S obřadnou důkladností celou rostlinu na všech křehkých místech jejího těla počastovat svou pozorností.
Petr Forejtek
Když autista nevládne hrdlu
Stává se drobným představitelem ptačí říše, který se vymanil z dlaní ornitologa, vznesl se nad jeho čelo a volně poletuje, trochu jako vyplašený tetřev, trochu jako šílený kůň, trochu jako raněný lev, snaží se prodrat skrze své tenké hrdlo poselství nahoru i tam dolů, do uší ornitologa, který se jen snažil o správné určení živočišného druhu, když jej sevřel mezi prsty. Stává se představitelem ptačí říše, stává se pěvcem, který se vymanil z dlaní ornitologa, potom svoje pomuchlaná křídla roztahuje nad jeho nosem a kolibříčí rychlostí roztlouká svoje ptačí srdce, plné adrenalinu a strachu, a skrze svoje hrdlo se snaží prodrat ven cosi daleko většího, než je on sám v svém malém tělíčku.
Petr Forejtek
Když autista nevládne rukám
Když autista nevládne rukám, stává se skleslým dirigentem v orchestřišti, na něhož jsou upřeny zraky všech (i nástrojů) v tichém napjatém očekávání, kde v setmělém sále se čeká na první notu, která kdyby zazněla, byla by slyšet jako exploze, ačkoli by nebyla hlasitější, než když jehla se rozezní o dřevo parket. Když autista nevládne rukám, potom je v partituře zvláštní značka, která říká, že zde je nutné do bezduchého těla vetknout duši, oživit dirigenta živou vodou, vzít cizí tělo pod nadvládu a zdvihnout jeho ruce k tomu nezbytnému úkonu, jímž se dlouhým prstem taktovky spouští eufonie, vysvobozující konečně srdce posluchačů z napjatosti očekávání.
Petr Forejtek
Autista se směje
Můj autista se mi občas posmívá. Tedy já si alespoň myslím, že se mi posmívá. Mám zvláštní schopnost identifikovat radost, kterou projevuje z mně neznámého důvodu, a která má podobu spontánní erupce vyprskaných slin a hihotu, jako projev posměchu, nadřazenosti a je mi ponížením, neboť má zdůraznit mou bezbrannost, nedostatek sebeovládání, neschopnost vydržet na linii obrany, bezzubost v útoku ve snaze o zvrácení stavu věcí a vlastní nicotnost. Autista se směje, já pláču. Tehdy si vždycky říkám, ano, nic nevědí, nic nechápou, rodiče zdravého dítěte nikdy nebudou mít možnost cítit takovou prázdnotu, neboť jejich děti jim nakonec na jejich otázky odpoví, když se příště zeptají. Jejich děti jim udělají radost a potom se zasmějí spolu a budou vědět čemu. Můj autista se ale směje a mně připadá, že se směje mně, protože ví, že nad jeho autismem nemám žádnou moc.
Petr Forejtek
Kdo je autista?
Předmět studia? Argument v politické debatě? Matematický vzorec k rozluštění? Dítě svých rodičů? Sourozenec svých sourozenců? Téma diplomové práce? Kdo jste a kde stojíte? Kde leží vaše měřítko, kterým poměřujete, jak je dlouhé, z čeho jste si ho utvořili, jakou má barvu? Kdo je autista? Je to model pro předsudky? Je to černé svědomí? Bezbranné rukojmí v rukou zaslepených rodičů? Návod pro štěstí v urychlené době? Přiručka pro bezvěrce?
Petr Forejtek
Když už je autista zvláštní, proč ne nějakým užitečným způsobem?
Všechny ty zvláštní projevy v chování, někdy zcela nelogické reakce, jindy zase překvapující záblesky normality, nechávají nás často šokované přemýšlet a hledat v sobě opakující se vzorce, z nichž bychom ustavili nový jazyk, použitelný ke komunikaci s autisty, a zároveň nás frustrují, neboť jsou sbírkou takových bizarností, že by beze změny mohly být použity pouze jako zábavný prvek v nějakém sci-fi. Je naivní se domnívat, že je možné ustavit komunikační prostředek z něčeho, co komunikaci samo o sobě znemožňuje?
Petr Forejtek
Absurdita kurzů a seminářů pro lidi kolem autistů
V poslední době se začínají objevovat v nabídkách a projektech různých krajských SPC (Speciálních pedagogických center) projekty obsahující kurzy a semináře pro rodiče autistů. Měli bychom jásat a slavit, neboť oproti předchozím letům je to jako dar shůry. Ale my slavit nebudeme a po oslavných tirádách jiných nám zůstane jen pachuť. Nebudeme slavit z prostého důvodu. Nemůžeme na ty semináře o autistech chodit. A víte proč? Nemáme na to čas, protože máme doma autisty, o které je třeba pečovat, držet je stále za ruku a od kterých se nemůžeme urvat.
Petr Forejtek
Srdce autisty v pevném objetí pukne
Do čekárny jeho ordinace mě dohnalo naprosté zoufalství. Už sám fakt, že člověk dojde dobrovolně k psychiatrovi dává zelenou myšlenkám přinejmenším zdvihajícím obočí, zpochybňujícím vlastní zdravý úsudek a k předpokladu, že se člověk objevil u pomyslné nebeské brány, za níž je jiný svět, dosud neznámý a nebezpečný, ale že když člověk zaklepal na tuto bránu, dobře si byl jist, že tohle nebezpečí je menší...
| předchozí | 1 2 3 4 5 | další |
