Pro celé jedno odpoledne stal jsem se průzkumníkem a osobou, v níž vložil autista celou svou důvěru. Už jsme si mezi sebou vybudovali takové pouto, že se nebojíme kráčet vedle sebe s nějakým jasným, byť i vzdálenějším cílem. Některé mety se nacházejí daleko, jiné zase vysoko. Pro některé je potřeba se pohroužit do země a oklepat se od písku, jiné zase vyžadují, aby k nim člověk doskákal po tyči. S Vítkem jsme šli na procházku a celá cesta, kterou jsme užili, skládala se z malých drobných výkonů, které jindy by se mi zdály ještě nedosažitelné a neuvěřitelné.
29.6.2012 Vítek ochutnal třešniPetr Forejtek
Také jsem projel půlnočním orkánem na koloběžce. Kolem mne se pohybovaly masy vzduchu zteplalého létem, ale které se ještě před krátkou dobou nacházely na úplně jiném území. Byl v nich cítit suchý písek který mi jako abrazivum brousil čelo, musel jsem mít oči skoro zavřené, a vzpomněl jsem si přitom na velbloudy, jak svými řasami ochraňují před zničením hluboko v hlavách ukryté oční bulvy. Projel jsem orkánem a viděl stromy uklánějící se až k zemi, cítil jsem tu sílu, která se kolem pohybovala, nebyl ale žádný déšť, jen tmavé sucho.
Dopoledne toho dne ale nehnul se ani lísteček. Abychom se trochu ochladili, museli jsem si ovívat čela čepicemi, a když jsme míjeli vodní nádrž, museli jsme si v ní svlažit chodidla. Já a můj autista na procházce. Pohyboval se vodou s velikou radostí, neustále si tiše chrochtající a s úsměvem na tváři, projížděl vodní hladinou jako želvák, kterého volají ven, ale který se, vždycky když se přiblíží ke břehu, hned zase zvesela odrazí směrem k hlubině.
Vítek má rychlé nohy. Kmitá jimi jako kovadlinka v elektrickém zvonku. Někdy je nám zatěžko rozhýbat ty naše dospělé pastelky, abychom mu stačili. Ale on už se usmívá a čeká na nás. Nebo když ho zavoláme, prostě počká. Nevím, neuměl jsem si představit, že se na moje zavolání někdy po mně ohlédne, a tak teď když to dělá, jsem trochu v šoku, ale zároveň mě to naplňuje klidem, že jednou nám třeba odpoví na naše otázky. Nečekali jsme, že se něco změní, a tak když vidíme fragmenty normálního chování, jsme dílem šťastní a dílem překvapení.
Naučím tě dělat prosím, řekla a Vítek zatleskal. Zasmáli jsme se, protože to vypadalo, jakoby rozuměl, co mu říká a vítal to, že se něčemu novému naučí. No, Vítek ale tleská z úplně jiného důvodu, nejčastějí tehdy, když chce na sebe upozornit, když chce úlohu, když chce sušenku nebo bonbonek. Taky tleská na trampolíně, když kolo kolo mlýnský udělá bác. Tam ale tleská proto, že to děláme všichni. Naučím tě dělat prosím, řekla a Vítek zatleskal. A u někoho z nás v oku se zaleskla slza.
