Předmět studia? Argument v politické debatě? Matematický vzorec k rozluštění? Dítě svých rodičů? Sourozenec svých sourozenců? Téma diplomové práce? Kdo jste a kde stojíte? Kde leží vaše měřítko, kterým poměřujete, jak je dlouhé, z čeho jste si ho utvořili, jakou má barvu? Kdo je autista? Je to model pro předsudky? Je to černé svědomí? Bezbranné rukojmí v rukou zaslepených rodičů? Návod pro štěstí v urychlené době? Přiručka pro bezvěrce?
Nepřítomný v autě, 13.8.2010Petr Forejtek
Můj autista je moje dítě. Narodil se mojí ženě a mně, a nikdo jiný než rodiče nemá právo rozhodovat o jeho osudu. Začal nás vychovávat úplně jiným způsobem, než jakým jsme si mysleli, že se to kdy povede komukoli, neboť jsme se domnívali, že už jsme dospělí. Když na hřišti dostanete balón k noze, víte jak ho nakopnout, ale když vás trefí do obličeje a přiletí od slunce, nejdřív si stíráte z nosu krev a zajímáte se spíš o nosítka než o skóre... Kdo jste a kde jste na tom hřišti, proč si myslíte, že můžete pískat?
Můj autista a já. Pak dlouho nic. Víme jaký je, nesnažte se nás poučovat. A jestli chcete vědět i vy jaký je, zeptejte se přímo jeho, nebo se zeptejte nás, protože my jsme ta tykadla, která jsou na něj nalepená každým světlým i temným okamžikem, kterým vnímá svůj svět. Nesnažte se nás znejistit tím, že lépe rozumíte a že znáte a víte. Nevíte nic. Vaše oči jsou za klapkami vašich starostí, a do těch nás netahejte. Máte svoje brýle a díváte se na svět skrze takovou barvu, kterou vám do víček vytlačila krev, když jste se naposled rozčilovali a už se neodlila.
Náš autista bude šťastný jenom když budeme šťastní i my, jeho rodiče. A my šťastní být chceme, umíme a budeme.
