Přítel mého autisty budiž také mým přítelem

Když se zamyslím nad tím, kolik má náš Vítek přátel, hned zpočátku si uvědomím, že taková zdánlivě lehká otázka mi dělá na čele více vrásek, než by mne bylo napadlo. Totiž ne každý, kdo se přátelsky tváří, ukáže se nakonec jako skutečný přítel. V okamžiku, kdy se krájí chleba, nebo když jde z tlustých do tenkých, je vidět jasně, kdo je ochoten se říznout do prstu, nebo si ušpinit ruce. A v případě dítěte, které stále ještě nechápe, k čemu slouží záchod, ačkoli je mu už skoro pět let, může ten druhý případ vyvolat i lehkou nevolnost, obzvláště, je-li na pořadu co den několikrát.

Autista umí vyjádřit emoce. 8.6.2012Petr Forejtek

Skutečný přítel autisty se pozná podle toho, že svoje pohodlí obětuje. Není vhodnější slovo, než slovo oběť, neboť to, co přátelé autistovi dostávají nazpět jako poděkování, bývá oproti dětem zdravým velice útlých rozměrů. Navíc se to častěji děje zcela nečekanou a nepředvídanou formou, takže mnohdy je těžké rozlišit, jestli projev páně autistova byl právě agresí, anebo pokusem o polibek. Stává se to často a je rozhodně lepší se vynasnažit najít byť obtížněji, leč takový výklad autistova chování, který více odpovídá jeho zdravotnímu stavu.

Vítkovi přátelé se dělí do několika skupin (a to nikoli nutně pouze podle pohlaví). První skupina jsou lidé, kteří jej bezmezně a zcela nekriticky milují. V téhle skupině pochopitelně převládají ženy, matky, samy se zdravými dětmi. Takové při návštěvě namísto, aby pozdravily nejprve nás rodiče, ptají se hned po svém miláčkovi, pak vzápětí ztrácejí hlavu, rozněžňují se, a to má na Vítka takový vliv, že i on projevuje emoce, radost, směje se. Vůbec není pravda, že by autisté nechápali, co se kolem nich děje, a že neumí projevit emoce. Potkáte se s mnoha teoretiky, kteří vám budou meldovat opak, ale radím vám, takovým se vyhněte, nejspíš ve škole ani v životě žádného autistu nepotkali. Nechejte si radit srdcem a pytlíkům, kteří nakoupili moudrosti od jiných pytlíků na vysokých školách, vzdálených skutečnému životu, věnujte jen tolik pozornosti, aby vás to neoddalovalo od vašich povinností a nebralo vám to čas, sílu a nervy.

Druhá skupina Vítkových přátel jsou zase častěji muži. U nich převládá potichý pozorovatelský přístup, často analytický, který se obvykle projevuje ochotou ke hře doplněné snahou pochopit, jakým způsobem ten malý člověk uvažuje, co asi tak zrovna teď chce, jak by se mu dalo vyhovět, splnit mu přání. Tenhle přístup je užitečný tím, že buduje pragmatický vztah, na jehož konci může být efektivní byť nekonvenční komunikace. Velkou roli u obou ale hraje fakt, že se jedná o cizí lidi, ke kterým náš autista nemá vztah jako k rodičům ve svém domácím prostředí, a že tedy mohou stavět na úplně jiné úrovni vzájemného respektu, což je obrovská výhoda, o kterou my jsme už od samého počátku přišli.

Další skupinou samou pro sebe jsou jiné děti. Jsou to děti dospělých přátel našeho autisty, které často ani nevědí, že je něčím jiný, a zjišťují to svým vlastním způsobem, kterému se snažíme naslouchat, neboť i ten je často objevitelský a díky tomu, že bezelstnost dítěte je v jejich věku ještě neomezená, nemusíme jejich sdělení oprašovat o balast sociálních a společenských klišé. Děti objeví, že Vítek je z jiné planety většinou poměrně brzy. Nechová se totiž obvyklým způsobem. A proto také fungují jako senzory čehokoli, co se normálnímu chování byť i jen přibližuje. A tak můžeme z trampolíny při jejich společném skotačení často slyšet výkřiky: "Vítek mi podal ruku!" s takovou radostí, jakoby se jednalo o nález zlatého valounu.

Přátelé vašeho autisty se budou rekrutovat ze všech možných představitelných i nepředstavitelných kruhů, do nichž se sami odhodláte zapojit. Může se stát, že právě ten člověk, na kterého váš autista čeká, a který jako první najde jeho jazyk, nebude vůbec podobný vaší optimální představě. Ale nás už poučil život, že ačkoli si nějak představujeme svou budoucnost, realita, se kterou se setkáváme, nabývá obvykle podob právě mimo naši fantazii, zcela účelově.