I ty nejběžnější a nejobyčejnější úkony lidského života se stávají pro autistu často nepřekonatelným problémem. Jsou natolik spletitou cestou, natolik zamotanou úlohou, že se jen těžko zorientují hned na začátku a jsou schopni potom pomalu projít labyrintem až na konec, kde je čeká vysvobození. Častěji namísto poklidného procházení, zastavuje se autista na každém rohu a hledá někde hluboko v sobě svým vnitřním zrakem nápovědu, jak pokračovat dále.
Lešná, 26.5.2012Petr Forejtek
Také ne každý člověk, kterého potká cestou, a na kterého se obrací s nevyřčitelnou prosbou o pomoc, je jeho přítel. Také ne každý, o kterém se obává, že by snad mohl představovat nebezpečí, dokáže-li ho poznat, je jeho nepřítel. A tak putuje od očí k očím, často do nich ale nehledí, protože nezná důvod k takovému počínání. Jde od očí k očím, do některých se zadívá, jiné se mu nelíbí, určitě potká i takové, do kterých by hleděl rád celý den.
Říkají, že když sledujete autistu, kterak prochází labyrintem svých představ, a on někde najednou ustrne, pochází to z nejistoty, nikoli z neochoty pokračovat. Naše paměť je dlouhá, často se v ní vyskytují prameny, které by měly už dávno odtéct, ale u malého autisty vidím jen velké množství malých kapek místo vodních toků, tak jak je známe my, a když se necháváme unášet představami, případně se zaposloucháme do nějaké dobré hudby, stávají se vodní toky ještě mohutnějšími a skutečnějšími.
O kolik více trpělivosti je třeba, abychom dokázali spojit dvě kapky v jednu, aby ta kapka představy byla potom silnější, strhla další kapénky, stala se proudem, stala se brázdou, potokem, strouhou, podél které se bude autista rád procházet, když bude chtít být bezpečně proveden krajinou své bytosti. Za takovými potůčky chodíme rádi krajinou, do takových noříme rádi dlaně, které potom naplněny přikládáme k ústům, abychom se občerstvili a dodali si nových sil.
