
Petr Forejtek
- Počet článků 219
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1416x
Seznam rubrik
- Autismus a mezilidské vztahy
- Jednohubky
- Iveta
- Pro neposedná dítka
- Lezecké
- Mensa
- Osudy
- Osobní
- Nezařazené
Oblíbené knihy
- Školský zákon
- Julia Moor, Hry a zábavné činnosti pro děti s autismem
- Průvodce rodičů dětí s poruchou autistického spektra
- H.W. Freihow, MILÝ GABRIELI
- Gabriel Chevallier, Zvonokosy
Oblíbené stránky
- APLA-JM
- Klubíčko Tlumačov
- Lezecká stěna Zlín
- EDUCO Zlín
- SPC Zlín
- SPC Kroměříž
- autismus.cz
- Jdeme Autistům Naproti, Olomouc
- Hipocentrum Koryčany
Oblíbené blogy
Oblíbené články
Petr Forejtek
Revoluce, stud

Když už to konečně vypadalo, že se věci mění, hledali jsme modlu. Strašně jsme se styděli. Za svojí zbabělost. A chtěli jsme někoho, kdo bude lepší než my, koho bysme mohli postavit před sebe místo tý zbabělosti
Petr Forejtek
Manžela bližní své nepožádáš

Kdyby měl Adam všech pět pohromadě, nechal by jablko jablkem, natož aby z něj později mačkal šťávu a požíval ji zkvašenou.
Petr Forejtek
Sedí topič u piána

Ve Zlíně u "dívadla", jak by tuto slovutnou budovu nazvala moje babička, stojí piáno. Zahlédl jsem ho z auta, když jsem projížděl tou velkou křižovatkou. Zrovna na něj někdo hrál. Bylo brzy ráno, a mě zaskočilo, jak je ten obraz zvláštní. Ve shonu ranního města, v blízkosti snad nejrušnější tepny, sedí u kláves člověk a dotýká se jich zlehka prsty. A snad proto, že činnost, kterou vykonává, zvykli jsme si spojovat s tichým sálem, tak stejně tichým, leč rychlým leptem zapisuje se mi ten obraz do paměti, do té pocitové.
Petr Forejtek
Parte pána

Naše schránka poštovní ukrývá nějaké tajemství prakticky každý den. Chodím kolem ní, a malými otvory ve dvířkách zkoumám, jestli je i dnes proč se domnívat, že do ní cosi vložila něčí ruka, něco, na co čekám, něco, čeho se obávám, něco, co mě překvapí. Ale schránka je neosobní, taková chladná. Je to truhla, do které nechávají zapadnout psaní, která mi nechtěli, nebo nemohli dát vlastní rukou.
Petr Forejtek
Alea iacta est

Dnes ráno, před odchodem do školy, jsem pro jeho popichování Danečkovi řekl, že tahá Terezku za nos. On se ale ohradil, že se jí ani nedotkl. Došlo mi, že nejspíš neví, co to znamená, když se řekne, že někdo někoho tahá za nos. Jak by to taky mohl vědět, ve škole se za nos netahají, ani za fusekli. Učí se jasně definované věci, které platí tak, jak jsou. Představil si tedy sebe, jak stojí před Terezkou, tahá jí za nos, a následně to vyloučil. Pobavilo mě to, ale stál jsem před problémem, jak tu situaci popsat pro něj srozumitelně, a vyhnout se tedy slovům jako šoufek, bulíky nebo balamutit.
Petr Forejtek
Turecká káva

V bufetu na stojáka na nádraží v Otrokovicích vidím na cedulce napsáno: turecká káva - 13 kč. No, dneska bych už si ji tedy nedal. Jednak proto, že jsem se doma naučil pít kavu instantní, a tam kde mají dobrý stroj zase nějaké to presso, jednak proto, že jsem měl příležitost ochutnat pravou nefalšovanou Tureckou kávu s velkým T. A ta není ani trochu podobná tomu, co známe z českých hostinců.
Petr Forejtek
Televizní harakiri

To, že nemáme televizi, a to nemyslím tu věc, co žere elektriku a bliká, ale onen jednosměrný zdroj audiovizuální informace, jsem si uvědomil až teprve tehdy, když se můj kamarád Martin při jednom rozhovoru se mnou odkazoval na TU reklamu, co je v ní TEN kluk, jak říká TU věc, co je tak strašně legrační. Nedalo se přehlédnout z výrazu jeho tváře, že ho moje absolutní neznalost TÉ věci dost překvapila, protože byl rozhodně přesvědčen, že je to dobré téma k hovoru, neboť ho zaručeně zná úplně každý.
Petr Forejtek
Výzvy, obavy, strachy

Různá jména pro totéž. Odlišné významy, očekávání a smysly. Jak jsme citliví, tak nás naplňují představami, obavami, vzrušují nás. Jsme chtiví a lační. To nás učí čas. Je neúprosný a strohý. Sice nás povzbuzuje v našich očekáváních, zároveň ale je nám hrubým metrem. Sice pokládá před nás balíčky s překvapeními, shora nařízlé, pak ale hned flákne přes ruku a schová to do skříně. Jsme děti. Pláčeme.
Petr Forejtek
Víš, kdo umřel?

Jako dítě jsem čas od času tuhle větu slýchával, říkali si ji rodiče a vždycky bylo něco zvláštního v tom, co následovalo. Nebývalo to vždycky stejné. Někdy jsem cítil, že je něco jinak a obecně musím říct, že tahle věta určitě nepatří mezi mé oblíbené vzpomínky, ne proto, že ji doprovází smrt, ale proto že je v ní skryta ještě jakási další tajemná nálada, která je pokaždé jiná a dost nepředvídatelná. Ono to vypadá, že je to prostá otázka a že na ni nemůže existovat mnoho odpovědí. Jak daleko je to od pravdy!