Absurdita kurzů a seminářů pro lidi kolem autistů

V poslední době se začínají objevovat v nabídkách a projektech různých krajských SPC (Speciálních pedagogických center) projekty obsahující kurzy a semináře pro rodiče autistů. Měli bychom jásat a slavit, neboť oproti předchozím letům je to jako dar shůry. Ale my slavit nebudeme a po oslavných tirádách jiných nám zůstane jen pachuť. Nebudeme slavit z prostého důvodu. Nemůžeme na ty semináře o autistech chodit. A víte proč? Nemáme na to čas, protože máme doma autisty, o které je třeba pečovat, držet je stále za ruku a od kterých se nemůžeme urvat.

Vítek na procházce s maminkou

Kdo tohle vymyslel si určitě myslí, že si zaslouží metál, ale ve skutečnosti by se měl vrátit do školy, vyfasovat písanku a dobře ostrouhanou tužku, protože je to celé postavené na hlavu. Systém, který svou vlastní funkcí znemožňuje svou vlastní funkci je jako had, který se požírá od ocasu, a který si zlomí krk až teprve tehdy, když se začne dávit vlastní hlavou. Mnoho hadů je kolem nás a netrápilo nás to, neboť dokud se neobjeví žádný, který je doživotně zakousnutý do vaší dlaně, nikdy si neuvědomíte, že se na něj musíte dívat pokaždé, když si zamyšleni podepřete unavené čelo.

V seminářích a kurzech se také vzdělávají pedagogičtí pracovníci. To je taky srandovní věc. Mysleme si, že je to skvělé, že kolem nás najednou přibude odborníků na slovo vzatých, budeme se potkávat s empatickými nadšenými a vzdělanými kantory, kteří budou vědět, jak s autisty jednat a jak je začleňovat do umělých kolektivů ve třídách běžných škol. Kdo si tohle myslí, nikdy neviděl realitu. Na semináře chodí většinou ti z pedagogů, kteří musí, neboť by jinak přišli o práci. Skvělá motivace. A o vyhořelosti těch lidí, kteří se roky nechávají vysávat neurvalými dětmi a vlastní prázdnou kešení, se taky nebudu rozepisovat.

Jediný člověk, který je s autistou prakticky stále, a který ho nikdy neopustí, je jeho matka. Tatínkové obvykle ani nepostřehnou, že měli postižené dítě, protože nezačalo včas mluvit, aby si řeklo o kousek lásky. A tak lásku dostávají autisté jenom od matek, když tatínkové se o svou lásku už dělí někde jinde s někým jiným. Jediný člověk, který je s autistou prakticky stále, a který jediný by potřeboval mít správné a fundované informace a pomoc, tak ten je nikdy nedostane, neboť na žebříčku priorit vzdělávacího systému stojí až na posledním místě. Daleko za pochybnou snahou o zachování zaměstnanosti, hluboko v skrytu jako černé svědomí společnosti, ve škatuli, kterou ostatní nechtějí otevírat, protože vědí, že obsah je nehezký.

Užitečnější by bylo ty semináře nepořádat odděleně, ale mít je společně a v jednu dobu. Tak, aby když rodiče dorazí s autistickým dítětem, které jinak obvykle nemá kdo pohlídat, na seminář o autistických dětech, mohli ho odevzdat pedagogickému pracovníkovi, který se má setkávat s realitou, aby ho ty čtyři, pět, šest hodin pohlídal, a rodiče měli zatím čas se něco nového a užitečného dozvědět. Mělo by to více pozitivních momentů. Jednak by bylo možné, aby rodiče vůbec na seminář přišli, druhak pedagogičtí pracovníci by si prošli zkouškou ohněm, a mohli by svoje mohutné teoretické znalosti osvědčit v praxi. Hodně z nich, věřte mi, by si rozmyslelo, jestli na to vůbec mají...