Stává se drobným představitelem ptačí říše, který se vymanil z dlaní ornitologa, vznesl se nad jeho čelo a volně poletuje, trochu jako vyplašený tetřev, trochu jako šílený kůň, trochu jako raněný lev, snaží se prodrat skrze své tenké hrdlo poselství nahoru i tam dolů, do uší ornitologa, který se jen snažil o správné určení živočišného druhu, když jej sevřel mezi prsty. Stává se představitelem ptačí říše, stává se pěvcem, který se vymanil z dlaní ornitologa, potom svoje pomuchlaná křídla roztahuje nad jeho nosem a kolibříčí rychlostí roztlouká svoje ptačí srdce, plné adrenalinu a strachu, a skrze svoje hrdlo se snaží prodrat ven cosi daleko většího, než je on sám v svém malém tělíčku.
Chvíli po vyklubání. 11.4.2012Petr Forejtek
Můj autista nemluví, ale někdy ho slýchám jako operního pěvce, někdy se nechává unést z radosti nad tím, že se mu z hrdla linou tóny, potom se tváří oduševněle a jakoby nacházel potěšení v harmonii. Někdy je nad míru jasné, že jeho nálada mu velí soustředit se a v hloubi hrudníku hledat dno pro správný první tón, který potom vypustí jako nejmenší střelu, prořízne jí ticho a za ní nechává letět chvost hvizdů hned nahoru, hned dolů, tam někde dole potom svou hlavou pohledem ustrne, když se naposledy nakloní za finálním tónem, který mu vypadl z úst, a ten tón je jako sýr, na který číhám pod stromem zas já, ukryt v jiném podobenství.
Můj autista nemluví, ale když kmitá nad mým zpoceným čelem ptačími křídly, přináší mi to vítaný vánek, slyším pak ševelení mezi jeho pírky a z toho, jak se pohybuje vzduchem usuzuji na jeho nevyřčená přání. Zaklání hlavu a v tom bodu jeho letu, těsně před kterým zastavil pohyb svých křídel, s největší možnou vervou propojí malý prostor svých plic s vesmírem, a jedinou spojnicí je potom Panova píšťala, která mu byla vsazena do krku, a kterou se učí používat pro něj překvapivým způsobem, neboť nikdy předtím svůj hlas zaznít neslyšel. Nikdy předtím svůj hlas znít neslyšel, a ještě netuší, že by nás mohl informovat o svém letu a o výškách, které na svých křídlech navštěvuje, a my bychom lačni naslouchali, neboť náš svět je přízemní a o pera už nás připravil čas.
Můj autista mluví, ale jeho řeč je nepodobná mojí, a také proto ho neslyším. A když se pustí do svého zpěvu, neslyším skoro nic, protože moje uši jsou naladěny na slova, které nezaznívají, moje uši nejsou naladěny na cvakání zubů, bublání, kloktání, skřehotání a jekot, ať už byl vyvískán pěvcem, nejspanilejším z pěvců, jehož peří je hodno obdivu. Čekal jsem na slova, která zní jako zvon, který je naplněný teplem a když ho převrhnete, vylije se do vašich dlaní to, co si rádi přikládáte na uši v zimě horkými dlaněmi. Čekal jsem na slova, a když nepřicházela, stal jsem se ornitologem. Vypouštím z dlaní svého pěvce a čekám, když bude uvolněn ze sítě, že se mi nevzdálí příliš a že mi neoplatí svobodu cákancem.
