Do čekárny jeho ordinace mě dohnalo naprosté zoufalství. Už sám fakt, že člověk dojde dobrovolně k psychiatrovi dává zelenou myšlenkám přinejmenším zdvihajícím obočí, zpochybňujícím vlastní zdravý úsudek a k předpokladu, že se člověk objevil u pomyslné nebeské brány, za níž je jiný svět, dosud neznámý a nebezpečný, ale že když člověk zaklepal na tuto bránu, dobře si byl jist, že tohle nebezpečí je menší...
Vítek se zamyslel nad nesmrtelností chroustaPetr Forejtek
Čekárna jeho ordinace byla pustá a dost divná. Domýšlel jsem se, jak asi může psychicky nemocný člověk vypadat, a zda je možné předpokládat, že by listoval v časopisech, nebo že by si šel dobrovolně umýt ruce ke kapajícímu kohoutku nad špinavým umyvadlem. Také moje představa o lidech, které tu potkám byla vymalována na pomačkaném papíře, a proto když jsem se tu viděl na první pohled s lidmi z masa a kostí, měl jsem v očích přinejmenším otázku, co tu hledají za štěstí?
Náš autista, v té době sotva tříletý, dokázal s mými vlasy udělat během velice krátké doby to, co by s nimi za stejnou chvíli svedla pouze umná kadeřnice s hromadou popela. Udržel jsem ostražitost na uzdě sotva deset minut v kuse, měl jsem tik v oku a popravdě řečeno, od samého začátku jsem pochyboval, jestli k psychiatrovi patří do péče naše malé miminko, nebo jeho rodiče. Fakt, že jsem v čekárně musel s nezvladatelným autistou vydržet asi půl hodiny mi ukrojil z bochníku života nejmíň dva další krajíce.
Za stolem ordinace seděl obrýlený statný muž, už od pohledu milý člověk, jehož rozhodně velikým koníčkem je dobré jídlo, sem tam cigaretka, portské, čokoláda, kterou se ládoval po celou dobu naší návštěvy, a o kterou se dělil s naším autistou, pomalé krátké procházky a kradmé pohledy po slávských vnadných ženách. To poslední jsem mu ale opravdu nemohl nabídnout, protože jediné, co mohl skrz své tučné obroučky vidět, byl vyhublý, dočista zšedivělý, předčasně zestárlý a z posledních sil na uzdě držící vztek, šeredný utahaný podivín, kdysi krásný, kaštanový dlouhovlasý bohémský intelektuál.
Sledoval Vítka, který se v ordinaci začal zabydlovat svým obvyklým destruktivním způsobem, zpočátku se stoickým klidem, později však již s vyřčenou otázkou, nebude vadit když to spolkne?, když autista začal ochutnávat jeho sbírku oblázků, od kterých se později přesunul ke kaktusům, a které měl v úmyslu také poznávat orálně. Přes dlouhé vyprávění, přerušované mým pobíháním za autistou a sundáváním ho z nábytku, dospěli jsme až k osvobozujícímu rozsudku medikací. Tu jakoby moje napětí trochu povolilo, ale jen na okamžik, protože léky snad by měly zabrat až po jejich podání...
Také jsme se probírali všemi ostatními nám známými možnostmi jak nakládat s autisty, včetně modliteb a zaručeně fungujících terapií ze zemí třetího světa. Pak si můj psychiatr přizval ze sousední ordinace kolegu psychologa, společně potom nahlíželi na moje dítě jako na subjekt, a tehdy jsem pochopil, že vůbec nechápou, že jakmile se za mnou dveře jejich kanceláří zavřou, kauza pro ně skončila, kdežto pro mě nebyla přerušena byť na jedinou minutu mýho posranýho života. Přesto jsem, dodrcen měsíci praxe, trpělivě zpochybňoval, že by snad terapie pevným objetím mohla mít u autistů nějaký účinek, když se o ní zmiňoval.
Dočasná medikace, kterou jsme tehdy užili, napomohla k tomu, že si Vítek uvědomil, že může v noci spát, a to přesto, že nás ještě velice dlouhou dobu děsil naprosto nepředvídatelnými houdiniovskými úniky z postýlky v nejméně očekávanou a přijatelnou dobu. Přijali jsme výzvu, a tak po další době už spal, a my nakonec taky, když se nám, mátohám, vrátilo pár hodin v kuse relativního klidu do životů. Děkuji za ten dobrý skutek bodrému doktorovi, a to i přesto, že z profesionálního hlediska podle mě věří v blud, když se domnívá, že pevným objetím lze dosáhnout něčeho jiného, než zavaření mozku.
Terapie pevným objetím je vivisekce, a ten kdo jí vymyslel, měl by být sám tak velice pevně obejmut, a na tak velice dlouhou dobu, až se v jeho očích objeví skutečná láska. Ta láska, která obepíná srdce až zkřehne a nakonec praskne i pod nepatrným dotekem. Pevné objetí nepovede než k tomu, že se z autistů vybavených ještě fragmenty normality stanou úplné lidské trosky, přediagnostifikovatelné na zombie, z nichž někdo násilím vymlátil zbytky lidskosti, neboť je vtěsnal do pocitu, že je lepší být mrtvý a nenáviděn, než živý a milován takový, jaký jsem přišel na svět.
