Čím déle a pevněji jsou pravidla osvojována, tím tužším se stávají pravidlem, a potom už je velmi těžké se vymanit ze stereotypu, který je takto vytvořen. Zároveň je nemožné poznat, zda případné negativní prvky, které nezbytně stereotypní chování doprovází, například afekty a frustrace z drobných změn, jsou jeho nezbytným doprovodem, nebo zda jím nejsou naopak vyvolány a upevněny.
V Hipocentru Koryčany, 20.5.2012Kamila Forejtková
Chci, aby se můj autista naučil pouze takové stereotypy, které mi nebudou znesnadňovat život s ním. Všimli jsme si, že Vítek není ani trochu frustrován tím, že se změní ta či ona drobnost, nebo dokonce že se v jeho realitě změní daleko více, než pouhé detaily. Zbožňuje například jízdu autem. Ale je mu opravdu úplně jedno, na které sedí sedačce, je mu úplně jedno, jakou má auto barvu, je mu úplně jedno, jakou má značku a nakonec je mu úplně jedno i to, kdo je řidič.
Nemáme v úmyslu hnít v izolaci, do které bychom se uvrtali tím, že bychom mu nedovolili ochutnat vše ostatní, stejně tak jako se to dopřává zdravým dětem. Nemáme v úmyslu stranit ho věcí, protože by snad mohlo dojít k tomu, že by byl vykolejen ze svého stereotypu a mohl by dostat záchvat. Lidé, kteří mluví o autistech jako o strojích, které se porouchají, kdykoli jim z jejich programu vypadne jeden řádek kódu, by si měli uvědomit, že kód, který byl autistům vnucen, psal jen člověk.
Můj autista ochutnal svět z koňského hřbetu. Bylo to už podruhé, co jsme se pokusili ho sblížit s tím velikým zvířetem, které v nás budí respekt, oslňuje nás svou elegancí, šokuje inteligencí a vrací nás do pohádkového světa vzpomínek, kde se na koních prohánějí naši dětští hrdinové, snoví princové a lepé dívky. Bylo to sice už podruhé, ale teprvé poprvé se to opravdu povedlo. Při předchozí příležitosti nedokázal ještě Vítek z nějakého důvodu překonat obavy a na koni nejel. Tentokrát ale s úsměvem hleděl na svého průvodce a myslím, že si dobře užíval skutečnost, že i ta největší lidská bolest se z koňského hřbetu jeví být tak nějak menší.
