Autista se směje

Můj autista se mi občas posmívá. Tedy já si alespoň myslím, že se mi posmívá. Mám zvláštní schopnost identifikovat radost, kterou projevuje z mně neznámého důvodu, a která má podobu spontánní erupce vyprskaných slin a hihotu, jako projev posměchu, nadřazenosti a je mi ponížením, neboť má zdůraznit mou bezbrannost, nedostatek sebeovládání, neschopnost vydržet na linii obrany, bezzubost v útoku ve snaze o zvrácení stavu věcí a vlastní nicotnost. Autista se směje, já pláču. Tehdy si vždycky říkám, ano, nic nevědí, nic nechápou, rodiče zdravého dítěte nikdy nebudou mít možnost cítit takovou prázdnotu, neboť jejich děti jim nakonec na jejich otázky odpoví, když se příště zeptají. Jejich děti jim udělají radost a potom se zasmějí spolu a budou vědět čemu. Můj autista se ale směje a mně připadá, že se směje mně, protože ví, že nad jeho autismem nemám žádnou moc.

Vítku, rozepni zip, rozepni zip, rozepni zip...Kamila Forejtková

Také si často vzpomínám na příběh z fimfára, kde od narození němý kluk nakonec poprvé promuví až v dospělosti řka, dosud nebylo důvodu ke stížnostem, tak nač mluvit. Ani můj autista nemluví, nedělám si ale takové smělé naděje, že by snad se ten pohádkový příběh mohl opakovat, a že by mě můj autista potěšil zvonkem svého hlasu třeba u snídaně nad rohlíkem namazaným máslem. Vlastně žádná z naprosto běžných situací, které jsou obyčejné pro rodiče zdravých dětí, neboť je zažívají denně, a která se mi neděje, není mi více než neobyčejně úžasným snem, kterým se opájím, když chci mít svou slzu trochu sladší.

Můj autista se mi občas posmívá, a já ale vím, že to není z opravdové nelásky ke mně, že to není pomsta a výsměch. Jen se tak někdy cítím, protože jsem nebyl obdařen takovou dávkou trpělivosti, kterou oplývají obvykle matky, které s velikou radostí otírají z dětských rypáčků slizké výrony, ze kterých se mi dělá kolem žaludku stejný pocit, jako když si představím pod svým jazykem žábu. Moje žena obdivuje radost svého dítěte, vítá ji a sdílí, nepociťuje ten divný rozměr, který popisuji vždycky, když se vrátím z nedokončené mise, která mi vezme náladu, a je doprovázena autistovým smíchem. Cítím se potom na kolenou ještě víc, protože autista se směje, má žena má z toho radost a já jsem tím, kdo byl vystaven posměškům. Jistě, není to tak, ale chci, abyste si to představili.

Mám mít radost, že má autista radost. Mám mít radost, že není třeba upoutaný na lůžko, s chorobou, která by jej zabíjela bolestí, tak jako to mají jiní lidé. Mám mít radost, protože náš Vítek chodí sám, sice nepřijde na zavolání, ale aspoň je pohyblivý a nekroutí se bolestí na chromých pahýlech, které zbyly z lidských schránek jiných lidí. Mám mít radost, protože se směje, a netrpí do sebe zažraným vztekem a nenávistí, která by se projevila jako agresivita anebo sebepoškozování, jako to mají jiní lidé. A když se zbavím toho blbého pocitu, že když se můj autista směje, není to z radosti (ať už je pro ni důvod jakýkoli), mohl bych se smát taky, ačkoli pro to žádný zjevný důvod není.