Chvástavé, mám trpělivosti na rozdávání, opravdu není můj případ. Nějak se tím netajím, že naopak trpělivost je to, co postrádám nejvíc, a kupodivu, čím víc se to děje, tím míň se cítím divně. Bývá mi vytýkáno, že se častěji vykolejím už na prvním náznaku nerovnosti na trati, že bych měl křemeny položené tam uličníky pro jejich pobavení rozkřísnout v přívalu živelných jisker na prach, a ještě zapět na parní píšťalu. Já ale přikládám pod kotel marně, protože mi kola podkluzují, a hvízdání je pouze výsledkem tření dvou kovů.
19.7.2012 Koukni, fouknulPetr Forejtek
A tak, když se moje uplahočená lokomotiva došoupá někam k lesu, kde konečně hrozí vznik požáru, rozjasní se najednou barvička, kterou si odívají jiskry zpod mých kol. Rozjasní se také oči uličníků, protože zdá se, že konečně moje netrpělivost přinese nějakou švandu. Potom se křemeny na železných lanech, na nichž udržuji rovnováhu, zmnoží a přibydou i vzácné vybarvenější kousky, vyloupnou se hezké tvary, zežloutne tma noci, a zmodrá prach, na který jsou pod mými koly roztlučeny démanty.
Vítku, foukni, slyšel jsem se říkat, když jsem v nějakou chabém poblouznění, sám jsem pískal, strčil autistovi flétnu mezi rty. V první chvíli jsem ani nebyl překvapen, že skutečně fouknul, a že to byl hvizd, který mi rozpáral uši. Tuším, že když byl malý, řval tolik, že mi to nejspíš už definitivně nějak poškodilo sluch. Proto jsem asi pro udržení rovnováhy musel začít šilhat po druhém lanu. Teď o svých lanech, na nich se posunuji, mluvím spíše jako o kolejích, a o svém srdci jako o kotli pod parním strojem, živeném černým zlatem.
Vítku, foukni, slyšel jsem se říkat, když jsem před jeho ústa přisunul kroužek bublifuku. A zase, nějak jsem ani trochu nebyl překvapen, protože namísto aby se posnažil, vypláznul jazyk nejspíš v touze ochutnat tu skvělebarevnou směs, která tak hezky mrká, když se do jí v letním vánku ponoří ruce. Vítku, foukni, slyšel jsem se říkat, když jsem před jeho ústa přisunul kroužek bulbifuku, a potom jsem se slyšel říkat, to je marný, to bude trvat ještě hodně dlouho. A věděl jsem, že i malý zdánlivý krok vpřed může být často pouhým úkrokem stranou.
Vítku, foukni, slyšel jsem se říkat, ale prozatím se dívám jen na vypláznutý na mě jazyk, a přemýšlím, jestli bych ho neměl položit na koleje a přiložit pod kotel.
