Vítečku, práce, práce, práce

Asi tak tisíckrát. Tolikrát, když ho zopakujete, zaryje se přenoska do mozkové hmoty natolik, aby příště bezpečně vykonala svůj pohyb. Můj autista odolává poznání se zvláštní grácií. Někdy se nám zdá, že věci, o kterých před ním hovoříme, zná dobře a umí rozlišit i jejich účel. Jindy zase z jeho pohybů, výrazu, zvuků které vydává, jednoznačně vyplývá, že nic nepochopil, nepochytil, zkrátka že tudy cesta nevede. A tak opakujeme do zblbnutí jednotlivé pohyby, aby se mu zařadily do mozku, někam, kam patří být.

30.7.2012 Vítečku, práce, práce, prácePetr Forejtek

Často se stává, že malí autisté nedosáhnou na nějakou úroveň poznání pouze proto, že se jejich okolí nechá odradit od smysluplné práce s nimi pro jejich nečekané a divné chování, a někdy také agresivní výpady. U Vítka se projevují až zvířecím způsobem, nejčastěji tehdy, když je mu zapovězeno pokračovat v nějaké činnosti, kterou si sice momentálně oblíbil, ale která je zcela nevhodná. Například není vhodné, aby se procházel v kašně, nebo je vhodnější, aby se po klouzačce neprocházel zdola nahoru, když po ní může jezdit. Bohužel jeho autistická duše mu nedovoluje, aby se v takových chvílích uklidnil, naopak ho vybičuje k tomu jedinému způsobu, který zná, a kterým dává svému okolí na jevo nelibost. A protože to mohlo někdy v minulosti fungovat, bude to dělat pokaždé, necháte-li mu prostor.

Ale co udělat s takovým malým autistou, který se právě vztekle válí uprostřed chodníku, nebo který se vám vytrhnul z ruky a rozběhl se směrem k frekventované silnici? Obecně můžete dělat jenom dvě věci, v prvním jmenovaném případě není nutné dělat nic zvláštního, stačí zůstat v klidu. V tom druhém musíte ovšem osvědčit schopnost pohybovat se sám s rychlostí dravé zvěře, a je nejlepší po unikajícím autistovi skočit a skolit ho jako antilopu. A když už na něm ležíte, namísto, abyste ponořili svoje zuby do jeho krku, vykonejte s ním oční kontakt.

Někomu to může připadat divné, ale začínáme mít takovou zkušenost, že čím více se k našemu autistovi chováme jako k normálnímu, jenom tuze zabedněnému, školkánkovi, tím více malých dovedností si osvojuje, ač je to provázeno afekty, které ale umíme rozpoznat dopředu a zkrotit. Také jsme zjistili, že čím více podnětů a různých lidí a různých míst malý autista potká, tím více má možností se rozvazovat, a méně má možností někam před námi unikat do svých vnitřních rituálů nebo letargie. Takže hledíme nevynechat příležitost, aby něco viděl, na něco šáhnul, a když je po ruce nový člověk, který by mu mohl být přítelem, seznámit ho s ním.

Vítečku, práce, práce, práce. Vidím jeho kamarádku, kterak přichází za svým miláčkem, v očích má plameny a z celého jejího postoje vyzařuje odhodlání. Má tu energii, která nám už po těch letech a s dalšími dětmi schází. A má tu energii, kterou nasype do autisty, nedovolí mu, aby ji naštval, a potěší se z jakékoli malé drobnosti, která se mu podaří. Vítečku, práce, práce, práce. A potom, když večer přicházíme z procházky, přiloží poprvé v životě dlaně k sobě, přejede si s nimi po sobě navzájem, a my v jeho němých ústech vidíme nevyřčené "prosím", a víme, že to bude trvat dlouho, ale že to půjde.