Když už je autista zvláštní, proč ne nějakým užitečným způsobem?

Všechny ty zvláštní projevy v chování, někdy zcela nelogické reakce, jindy zase překvapující záblesky normality, nechávají nás často šokované přemýšlet a hledat v sobě opakující se vzorce, z nichž bychom ustavili nový jazyk, použitelný ke komunikaci s autisty, a zároveň nás frustrují, neboť jsou sbírkou takových bizarností, že by beze změny mohly být použity pouze jako zábavný prvek v nějakém sci-fi. Je naivní se domnívat, že je možné ustavit komunikační prostředek z něčeho, co komunikaci samo o sobě znemožňuje?

Vítek v židličce z EdukaPetr Forejtek

Náš autista nemluví vůbec. Děti jeho věku užívají slova k popisu situací běžně, sestavují věty a pokud mají potřebu, často obdivuhodným způsobem položí dospělce na lopatky otázkou. Nicméně náš autista nemluví vůbec. Vůbec znamená, že nedokáže vyslovit ani jedno jediné slovo, třeba "máma". Když jsme před lety u dětské lékařky na pravidelné kontrole odpovídali na opakující se dotaz, jestli říká "máma", potom "táta", potom "bába" neustále jen záporně, ztratil jsem u asi páté otázky nervy.

Člověk, který má zdravé děti si vůbec nedovede představit, že jeho dítě nikdy nebude mluvit. Všichni si myslí, že to tak být musí prostě proto, že se to tak děje a je to pravidlem. Ale není. Dneska v noci se mi zdál sen, že Vítek mluví. Řekl dohromady asi čtyři slova. Bohužel si je nepamatuju, ale byl to stejně jenom sen, ráno, když jsem ho potkal, tak na mě zase jenom houkal. Když už musí být zvláštní, proč ne nějakým užitečným způsobem? Proč, když už tedy nemluví, proč není aspoň potichu? Jeden čas nás týral takovými pazvuky, které nedokážu ani napodobit ani popsat. Rejstřík měl široký, zahrnoval podivné kloktání, skřípání zuby, houkání, vřískot, opakující se jekot obvykle v té frekvenci, která rozbíjí skleničky a mně brejle na očích.

Náš autista neumí ani sám jíst. Vždycky si říkám, kolik vtipné kaše museli sníst autoři článků o geniálních autistech, neboť to je realitě vzdálené opravdu na hony. Žádný autista není génius, kdyby neměli svoje postižení, byli by normálními dětmi, které se chovají odpovídajícím způsobem svému věku. Bohužel mají autistický mozek a tím pádem se neumí chovat ani tak. Když bude někdo vyprávět, jak jsou autisté zvláštní, zadělává tím jen na problém, nikdy už nevysvětlíte lidem, kteří neví o čem je řeč, že zvláštní mohou být i zcela trapným způsobem. Například, že si nikdy neotočí vidličku v ruce, nebo si v životě sami nenavlečou ponožku.