Záchrana před Božím hněvem

Strach z Boha začal v okamžiku, kdy Eva se svým manželem jedli ovoce ze stromu, před kterým je Bůh varoval. Proč se najednou začali bát někoho, na koho se ještě před chvílí těšili?

Strach byl důsledkem jejich rozhovoru s hadem, jehož prostřednictvím mluvil ďábel. Adam s Evou uvěřili jeho tvrzení, že Bůh není láska. Přijali myšlenku, že Bůh zničí každého, kdo ho neposlechne. Proto vlezli do křoví, když uslyšeli, jak se blíží a doufali, že je nenajde.

Od té doby se Bůh s tímto problémem setkává u každého člověka. Každý z nás, když připustíme, že by někde v nebi mohl být Bůh, který je všemohoucí a vševědoucí, pocítí strach. To, že se bojíme Boha je jen dalším důkazem pravdivosti slov apoštola Pavla, která už známe: "Není totiž rozdílu: všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy." (Římanům 3,22-23)

Co s tím? Jak se můžeme chránit před strachem, který v nás vyvolává pomyšlení, že dokonalý Bůh ví o každém hříchu, o každém zlu, ke kterému jsme se propůjčili? Co na to říká Bible? "Tím spíše nyní, když jsme byli ospravedlněni prolitím jeho krve, budeme skrze něho zachráněni od Božího hněvu.
Jestliže jsme my, Boží nepřátelé, byli s Bohem smířeni smrtí jeho Syna, tím spíše nás, smířené, zachrání jeho život.
A nejen to: chlubíme se dokonce Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista, který nás s ním smířil." (Římanům 5,9-11)

Víra dělá divy. Ten, kdo se dřív Boha bál a zalézal do tmy vždy, když se o něm jen začalo mluvit, se Bohem najednou chlubí. Apoštol Jakub si podobné změny všímá u Abrahama: "Uvěřil Abraham Bohu, a bylo mu to počítáno za spravedlnost", a byl nazván "přítelem Božím". (Jakub 2,23)

Díky ospravedlnění můžeme prožít smíření s Bohem a pak, podobně jako Abraham, poznáváme, že ten "hrozný a strašný Bůh" chce být naším přítelem.

Minule jsem vzpomínal Martina Luthera. V době svého života v klášteře objevil Bibli. Už dříve měl možnost ji držet v rukách. Bylo to v době studií, když našel Bibli v univerzitní knihovně. Tehdy ale neměl čas na její důkladné zkoumání.

V klášteře našel Bibli přikovanou ke stěně jedné malé kobky. Začal ji číst. Dokonce se kvůli tomu okrádal o spánek a často při čtení zapomínal jíst. Zjišťoval, jak je hříšný. Přidával si další půsty a prodlužoval své modlitby... Později o této době napsal: "Byl jsem opravdu zbožným mnichem a zachovával jsem pravidla svého řádu přísněji, než mohu vylíčit. Může-li se mnich dostat do nebe díky svým mnišským skutkům, pak bych na to měl jistě nárok..." (D´Aubigné, sv.2, kap. 4)

V té době si mladého Luthera všiml jeho představený Staupitz. Když viděl, jak mladý mnich díky svému "umrtvování hříšného těla" chátrá, poradil mu: "Netrap se nad svými hříchy, ale raději se vrhni do náruče Vykupitele. Doufej v něho, ve spravedlnost jeho života, ve výkupnou moc jeho smrti..." (D´Aubigné, sv.2, kap. 4) Martin Luther si nechal poradit a pak prožil neuvěřitelnou změnu. Ze zoufalého zákoníka se stal radostný křesťan.

Chlouba není podle Bible dobrá. Ale Bohem se chlubit můžu. Mohu vyprávět o jeho lásce a také o tom, že se stal mým přítelem. Ne, nemyslím teď na facebookové přátelství. Mám na mysli přítele, který mne má tak rád, že je za mne ochotný i zemřít.