Když hovádko sestupuje do údolí

Každou středu navštěvuji malé skupinky, ve kterých se vždy pár přátel společně modlí. Součástí těchto setkání bývá i čtení z Bible. Včera jsme četli 63. kapitolu proroka Izaiáše.

Z celé kapitoly mne nejvíc zaujal následující text: "Propastnými tůněmi je vedl jako koně pouští, ani neklopýtli, jako dobytek sestupující na pláň.
Hospodinův duch je vedl do místa odpočinutí.
Tak jsi vedl svůj lid a proslavil jsi své jméno." (Izaiáš 63,13-14)

Izaiáš tu popisuje svou zkušenost s Hospodinem. Biblický Bůh se stará o svůj lid. Snaží se pro Judu udělat to nejlepší, co je možné. Problém je v tom, že Židé si jeho péče moc neváží. V určitých obdobích s ním dokonce přestávají komunikovat a raději se klaní baalům a dalším pohanským božstvům.

Bůh jim nemůže dále žehnat, protože jeho požehnání odmítají. Přichází zajetí, úpadek a když jsou na dně, znovu si vzpomenou na to, kdo je jejich skutečný Bůh. Vrací se k němu a znovu se s ním učí žít.

Při čtení tohoto textu jsme se dívali do několika překladů. Zaujal nás Kralický překlad, který říká: "Jako když hovádko do údolí sestupuje..." Říct dnes o někom, že je hovádko, to bychom asi dopadli špatně. Jenže v minulosti v tom nebylo nic vulgárního. Hovádko bylo mládě dobytka – tele, jehně, kůzle...

Při čtení se nám vybavila vzpomínka na mládí. Kamarádi Vláďa s Gustkem vzpomínali, jak jako kluci pásli krávy a jak byl někdy problém dovést na pastvu telátko, které mělo vždy svou hlavu. Já měl podobné vzpomínky na to, jak jsem se u kamaráda pokoušel dovést na louku pár mladých kůzlat...

V čem byl problém? Hovádko je potřeba vést. Jen musíte vědět, jak rychle se pohybovat. Pokud byste netáhli, mládě zůstane stát, nebo bude poskakovat stále dokola, případně se vydá špatným směrem. Problém je i tehdy, když táhneme příliš rychle a velkou silou. To si hovádko postaví hlavu a už s ním nehnete.

Podle Izaiáše Bůh dobře ví, jak nás vést. Chce nás přivést na louku, kde je pro nás ta nejlepší pastva – svěží zelená tráva a potok s čistou vodou. Když se necháme vést, "neklopýtneme" a ani nespadneme do "propastné tůně".

Občas se ve vzpomínkách vracím do dětských let. Ty nejkrásnější jsou vždy spojeny s chvílemi, kdy mne maminka nebo táta drželi za ruku a šli jsme objevovat něco, co pro mne bylo tajemné a neznámé. Když jsem cítil, že mou ruku drží táta nebo máma, byl jsem klidný a těšil se na nové objevy.

Bůh mne vede jako "hovádko", jako malé dítě. S ním se nemusím bát.