Carl Sinclair
- Počet článků 60
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1044x
Seznam rubrik
Carl Sinclair
Jak chutná hadí krev
ELVIS, OREL AMERICKÝ: Kapitola 3. Druhého dne ráno už Golondrina s Elvisem mnoho nemluvila, ale Elvis jí vysvětlil, že powwow je svátek a náboženské setkání indiánů, kde se zpívá, tančí a oslavuje. Potom přišel Joe. Elvis ho přátelsky pleskl křídlem po rameni a jemně jej klovl zobákem do ušního lalůčku. Oba se tomu zasmáli, vyšli z voliéry a zamířili k Elvisovým fanouškům. Bylo poledne a slunce stálo vysoko. Louka provoněná borovicemi vypadala díky divákům sedícím po jejím obvodu na měkkých trsech trávy jako římský amfiteátr. Pravidelní návštěvníci byli usazeni na severu a na jihu. Tady totiž Elvis poprvé vzlétával od Joea, aby přistál na Mariině sluncem vyhřátém předloktí. Východní část byla určena pro matky s dětmi. Západní část sloužící opozdilcům byla dnes prázdná. Pondělí se vždycky vleklo. Nicméně obecenstvo už očekávalo příchod své hvězdy, a když se objevila, projevilo radost potleskem a dupáním.
Carl Sinclair
Malá nedělní konverzace s Pánem Bohem
Byla neděle ráno. Vetchý stařec, kterému den před tím bylo sedmdesát, rozpoznal co se bude dít v tom okamžiku když otevřel oči. Znal ten pocit, kdy se z jeho těla stane tunel vykousaný z pobřežní skály hladovým oceánem. Otevřel oči a čekal. Z dáli se k jeho lebce přibližovala nesmírná vlna tequily a rumu. Řev příboje byl ohlušující. Začal se připravovat na to, jak mu bude část mozku vyrvána z hlavy bez narkózy. Věděl, že k tomu dojde hned jak první vlna přiboje dorazí k čelu. Když ten okamžik nadešel, stařec místo obvyklého výkřiku a klení, jal se hledat pomoci od Pána Boha. To byla chyba.
Carl Sinclair
Máš strach?
ELVIS, OREL AMERICKÝ: Kapitola 2. Bylo k polednímu, když do klece vstoupil vysoký muž s dlouhými, leskle černými vlasy staženými do ohonu. Okolo hlavy měl čelenku s korály ozdobenou jediným orlím pérem. Vypadal jako Elvis. Měl orlí nos a byl samý sval. Elvis představil vlaštovku Joeovi, a ten ji ujistil, že je rád, že ji potkává. Joe měl dlouhou rukavici s manžetou z pevné kůže, Elvis na ni vyskočil a potom si povídali a rozuměli si! Golondrina nevěřila svým očím. "Jsem rád,že tě vidím,synu," řekl Joe přátelsky Elvisovi, když vycházeli z voliéry. V bezpečné vzdálenosti za nimi je následovala Golondrina. Potom potkali krásnou mladou ženu oblečenou v bílé kožené šaty doplněné světle modrým lemem a červenou čelenkou s korály a jediným orlím pérem. Byla štíhlá, v její kulaté tváři zářily oči plné dobroty a usmívající se rty. Na levé ruce měla také rukavici s manžetou a v pravé ruce nesla magnetofon.
Carl Sinclair
Na život a na smrt
ELVIS, OREL AMERICKÝ (pokračování z minulého týdne) - Kapitola 1. Jak se slunce blížilo k obratníku, černá a zářivá křídla vlaštovek bojovala s proměnlivými protiproudy kalifornských pobřežních větrů. Golondrina, která byla velitelkou hejna zvědů migrujích vlaštovek, věděla, že do misie San Juan Capistrano to už není víc než tucet mil. Byla šťastná.
Carl Sinclair
Elvis, orel americký - kniha na pokračování
"ELVIS, OREL AMERICKÝ: Bajka skoro pravdivá" je příběhem všech, kteří hledají skrytý smysl života. Je to příběh o lásce a přátelství, jak dospět k moudrosti a jak se spojit s vlastní duší. Orel jménem Elvis, nám ukazuje, že lze přijmout nové myšlenky a nechat za sebou ty, které jsme přerostli. Kniha je napsaná v tradici "Racka Jonathana" pro nové tisíciletí. I když si někteří čtenáři myslí, že je to příběh Elvise Presleyho, krále Rock & Rollu, autor nás ujišťuje, že tomu tak není. Psal jenom o lidech, spirituálnim životě a nášem vztahu s orlem svobody, kterého máme každý z nás v srdci. ___________________________________________________________________________________ Autor a ilustrátor: C.R. Sinclair - Český překlad z americkeho originalu "Elvis A. Eagle: A magical adventure (KINDLE & iTunes) by M. Šafránková http://sinclair.blog.idnes.cz/c/392730/Zije-Elvis.html#t2
Carl Sinclair
Miliardy pro pana Ministra Ing Babiše
Každý správný Čech ví, že nejlepší jak opravdu seriózně zbohatnout, je peníze zdědit, vyženit/vyvdat, najít či vyhrát. To vše záleží na vašem charakteru. Pak je můžete také vyšulit, ukrást, vytunelovat a ‚obdržet‘. Ale, chraň bohu, ne na ně dělat. Samozřejmě, někteří z nás ví, jak a kde si mohou velké peníze půjčit. Ale takových koumáků je mezi námi jen pár. To jsou ti šikulové, co hrají za cizí prachy a moc se o tom s našinci nebaví. Těm se obdivuji i já. To je opravdový talent. Jak se o jednom miliardáři s obdivem vyjádřil nějaký blogař: „Hraje na peníze jako Mozart na housle“. To znamená, že umí peníze použít lepší než kokoliv jiný. Vím o někom, kdo má miliardy půjčené, a všichni plebejci si o něm myslí, že jsou ty miliardy jeho. Dříve to byly miliony, teď jsou to miliardy. Ty mají úžasnou moc. Co pro vás dělají, když je máte, je přímo fantastické. Lidé vás obdivují, krásné ženy vás zbožňují, většina lidí vám věří bez ptaní a poslouchají vše, co řeknete. A to nemusíte nic znát mít důkazy či MBA z Harvardu.
Carl Sinclair
Žlutý špendlík na pravé klopě
Dvacátého března k večeru se narodil císařským řezem mojí přitelkyni Jarce Jarolímové tří- kilový kluk se jménem Jaroslav Jaromír. Porodník, který mu pomohl na tento svět, řekl sestřičce, která mu asistovala, aby zapsala do dokumentace čas narození jako 17:56:36. Proč tam porodník přidal i ty vteřiny, což se obyčejně nedělá (neb rok, měsíc, den, hodina a minuta bohatě stačí), bylo zajímavé. MUDr Šafr, přívrženec magie bílé a znalec magie černé, jakožto astrologie a numerologie, totiž věděl, že tato klíčová vteřina dá osudu dítěte s tak zajímavým jménem jako Jaroslav Jaromír Jarolím (3x jaro! J na 3) zvláštní význam. Neboť přesně v tuto vteřinu, kdy se malý Jarolím narodil, začala letos jarní rovnodenost. O jakou důležitost přesně jde, nebylo MUDr Šafrovi úplně jasné, ale vědel, že to důležité je. "Všechno ukáže čas," tím si byl jistý. Jako expert na horoskopy také vědel, že den, hodina, minuta, dokonce i vteřina narození jsou pro dítě nesmírně důležité. Proto nechal vdechnout malého Jarolíma jeho první dech přesně v okamžiku, jak to spolu s jeho intuitivní matkou naplánovali. "Bude mít úžasný horoskop a hlavně z něj bude někdo. Někdo pozitivní. Někdo, kdo udělá v tomhle světe rozdíl, řekl MUDr Šafr matce, která s tímto prapodivným planem souhlasila. „Takovéto lidi tu potřebujeme“.
Carl Sinclair
Kluk mi kouří marihuanu
Můj přítel Karásek, ten co bydlí na Proseku v 3+1, mě pozval do Slávie na polední kafe se šlehačkou a dort - místo oběda. Já se spokojil jen s turkem. Jarouš si objednal všechno a přidal k tomu ještě vanilkovou zmrzlinu. Jára je fajn kluk a hlavně, má rozmilou ženu Miládku. Oba jsou zcestovalí a oba, až na ten přízvuk a slabší slovní zásobu, mluví slušně anglicky. Oba mají maturitu. Miládka je účetní u Policie, Jára je konstruktérem u Dopravních podniků. Miládka je na své pozici už od maturity, Jarouš od vojny. Jejich jediná ratolest, Péťa, kterému je pětadvacet let, anglicky neumí a maturitu nemá. I když se učil elektrikářem a teď dělá něco okolo elektriky, nakonec vyučený elektrikář není, takže si moc nevydělává a proto bydlí u rodičů. Japonci takovým dětem říkají „parazito singuro“, tj. svobodný parazit. V česku, pokud by tam nebyl ten pokrevní vztah, by se takovému člověku klidně dalo říkat „vyžírka“.
Carl Sinclair
Nobelova cena a Albert Einstein (*14.3.1879)
Já nevím, kdy přesně to začalo, ale vím, že to skončilo před dvěma měsíci. Moje žena Marta je vědkyně a výzkumnice. Jejím oborem je intuice. Napsala několik článků, editovala několik knih a přednášela o intuici na čtyřech kontinentech. Jako každý vědec chce Nobelovu cenu, tak ji chce i ta moje. Zajímavé na tom je to, že ji nechce za intuici ale za utrpení. Říká, že za to utrpení, kterým si musí denně procházet, tj. žít se mnou, by měla dostat Nobelovku. Ví, že Nobel, vynálezce dynamitu, toho utrpení způsobit hodně, ale za utrpení se Nobelovka nedává. Nicméně, něco se před pár měsíci stalo. Chvíli to trvalo, než to z Marty vylezlo. Dívala se v televizi na pořad, kde žena známého skotského herce Billyho Connollyho (http://cs.wikipedia.org/wiki/Billy_Connolly) mluvila o svém manželovi. Co se mě týče, tak Billy Connolly musí být diagnostikovaný cvok. Já jsem proti němu vzorný manžel. Aby mu jeho paní rozuměla natolik, aby s ním mohla žít, udělala si doktorát v psychologii. No, a poté, co moje žena Marta toto interview viděla, bylo jí zcela jasné, že druhý doktorát nechce, bylo by to zbytečné, a co se týče Nobelovky za utrpení, tak proti paní Billyho Connollyho nemá šanci. (http://en.wikipedia.org/wiki/Pamela_Stephenson)
Carl Sinclair
Jak jsem naučil našeho Lofku plavat (2/2)
Dokončení z minulého týdne. Tangýn přišel nad mlýn k vrbě půl hodiny po nás. Lojza Macher už tam byl s Jirkou Majerem a několika kluky z Churova a houpali se na vrbě nad řekou. Byla to stará, zkřivená vrba, na které bylo přivázané gumové lano, které někdo sebral na lepkovském letišti a s kterým kdysi během války Hitlerjugend vystřelovali plachťáky, v nichž se učili létat budoucí piloti Luftwafe, dolů z lepkovského kopce. Teď to lano vystřelovalo nás. Byl to systém katapultu. Ten, kdo měl být vystřelený, si přitáhl větví dřevěné madlo na konci lana houpající se ho nad řekou a pořádně se chytil. Pak ho dva kluci táhli za nohy doprostředka louky, až se lano napnulo k prasknutí jako struna. Když mělo správné napětí, kluci pustili nohy a lano, jako katapult vystřelilo držícího se maníka doprostřed řeky. Samozřejmě, dalo se na něm také pěkně houpat. A když si kluk uměl dát nohy za hlavu, při zpátečním letu přes vodu, tak si ani hlavu namočit nemusel. To František dobře věděl a byl si jistý, že to dovede.
Carl Sinclair
Jak jsem naučil našeho Lofku plavat
„Nevíš, kde mám ty moje modré plavky?“ zeptal jsem se matky, která zrovna seděla u Singrovky u okna. „Jo, vím.“ řekla s ledovým klidem, aniž by zvedla hlavu od sukně, kterou šila. „No a kde teda jsou?“ „Tam, kde mají být,“ odpověděla tónem, který jsem absolutně nenáviděl, neboť jsem jasně věděl, co přijde potom. „No a kde mají být?“ „Tam, kam sis je dal.“ „Měl jsem je tady pod oknem.“ „Hodil jsi je tam mokré jako žvanec, když jsi přisel od řeky v neděli, místo toho, aby sis je dal na šňůru usušit. Ani mi o tom neříkej,“ procedila skrz zuby. „Jo, už vím!“ řekl jsem, vyšel na zahradu a sundal plavky se šňůry na prádlo, kam je matka pověsila. „Kam se jdete koupat?“ „Kdo kam jde?“ „Bereš Pinďoura s sebou, ne?“ řekla významně. „Jdu do Koretova k řece a ...“ nadechl jsem se pro větší efekt a hlavně, aby bylo úplně jasno, „nikam Lofku s sebou neberu.“ „Mami, ať mi tak neříká!“ zafňukal můj brácha Frantík. „Lehni, Lofka!“ já na to drsně, aby si nemyslel, že ustoupím. „Lofka je jméno pro psa, Fanda je tvůj bratr.“ povídá máti. „Ještě jednou tě uslyším, jak mu tak říkáš a ...“ „Chodí za mnou všude jako čokl, tak mu také tak říkám. A on mi zase říká Valdaufe, i když dobře ví, že Valdaufa nenávidím, že mám rád Vlacha. Jsme si kvit.“ „Přestaň s tím!“ řekla máti obchodnicky. „Potřebuji, abys odnesl Vránové do Koretova tuhle sukni a blůzičku. Je to pro jejich Milenu k narozeninám.“ řekla a začala žehlit sukni, kterou právě došila. „Ty si jdi pro plavky.“ poručila Frantíkovi, který se na mne vítězně šklebil, neboť viděl, že má vyhráno.
Carl Sinclair
Jména ulic
Řekněte bez dlouhého přemýšlení, jaké jméno ulice je nejužívanější v České republice? Pokud vás napadlo třeba pojmenování "Polní", tak jste možná přišli na to, že lidstvo není příliš nápadité, co se pojmenování ulic týče. Ve světových velkoměstech se sice najdou zajímavě pojmenované ulice jako Champs-Elyses v Paříži, Unter den Linden v Berlíně, Bond Street v Londýně, Sunset Boulevard v Los Angeles či Nevsky Prospekt v St. Petersburgu, ale to je asi tak všechno. No, a o New Yorku ani nemluvě, tam nemají ulice jména vůbec, jsou pouze očíslované. Ulice jsou tedy většinou pojmenovány úplně obyčejně, bez jakéhokoliv nápadu, jako třeba Kaštanová, Javorová, Lipová či Jahodová, co se týká rostlin a stromů. Samozřejmě také Dřevěná, Železná či Skleněná, pokud se bavíme o přírodních materiálech. Takže je na čase, aby se někde objevila Transistorová, Plastická či Tesilová. V Silikonovém údolí v Kalifornii už na to přišli a třeba takovou Transistorovou ulici už tam najdete. Ale ta ulice, kde sídlí Apple, se jmenuje Nekonečná Smyčka (Infinite Loop). Samozřejmě, Apple je na čísle 1.
Carl Sinclair
Rub a Líc Extrému (fejeton pro intelektuály)
Známý politicko-ekonomický "nostradamus" Gerard Celente předpověděl, že rok 2014 bude rokem extrémů. Neboť Mr. Celente obyčejně ví, o čem mluví, domnívám se, že má i tentokrát pravdu. Čas letí, a do osmičky na konci letopočtu (8.8.2018), co vždycky přinese něco divného, nám zbývá jen jedno volební období. Co je vlastně extrém? Rub a líc jedné mince? Den a noc? Bílá a černá? Je vůbec možné mít jen extrém positivní bez extrému negativního? Extrémní Dobro a extrémní Zlo? Podle mého největším zlem už není válka, ale terorismus. Co je rub a co je líc terorismu? A má vůbec terorismus svůj rub či líc?
Carl Sinclair
Saigon, Vietnam, 7.2.2014: Víš, jak rozesměješ Pána Boha?
Můj bývalý kolega a přítel, Angličan David Tetley, se mnou pracoval v šedesátých letech na Wall Streetu pro makléřskou firmu u které jsem pracoval také já. On byl můj makléř, já byl jeho auditor. Vycházeli jsme spolu výtečně. Byl to chytrý kluk a jeho detailně naplánovaná kariéra se vyvíjela přesně tak, jak chtěl. David byl posedlý kontrolou. Jedinou chybou, které se velice organizovaný David dopustil, bylo to, že se jednou při bohoslužbách té jeho anglikánské církve, na které čas od času v neděli ráno chodil, ve své mladické naivitě svěřil Pánu Bohu s jeho plány. Když ambiciózní David Tetley řekl Pánu Bohu, co všechno chce a plánuje v nejbližší budoucnosti dokázat, Pán Bůh se dal do bouřlivého smíchu. Na otázku „Víš, jak rozesměješ Pána Boha?“ je tudíž jen jedna odpověď: “Řekni mu své plány.”
Carl Sinclair
Co s mrtvým manželem?
Moje žena a já jsme jak královská rodina. Nikdy spolu nelétáme jedním letadlem. Když jsme letěli do Saigonu, ona letěla přes Kuala Lumpur, já přes Bangkok. Na palubě letadla jsem totiž magnet na uřvané děti a zachovalé padesátnice. Obyčejně mám tu smůlu, že nějaké dítě brečí celou cestu hned za mým sedadlem. Tentokrát jsem měl ale štěstí. Letěl jsem v business class, takže za mnou nebyl žádný uřvanec. Zato vedle mne seděla sličná padesátnice, jménem Elizabeth. Letěla do Bangkoku, kde jako já plánovala zůstat pár dní. Zatímco já měl v tamní elitní nemocnici zvané Bumrungrad (bumrungrad.com) naplánovaných hned několik preventivních prohlídek a celkovou prohlídku mé pozemské schránky, než jsem pokračoval za ženou do Saigonu, Elizabeth letěla do Bangkoku nakupovat. Byla měsíc vdovou, jak mi prozradila, a nakupování prý zmírňuje její smutek a bolest v srdci. A navíc, manžel, který byl bohatý, neměl rád, když utrácela. Teď už je mu to prý jedno. Ne? Po Bangkoku prý, jak mi Elizabeth řekla, poletí do Zurichu, kde si nechá udělat diamant jako Ritz. To zbudilo mojí zvědavost. Jak si může někdo nechat udělat diamant?
Carl Sinclair
Žije Elvis?
Elvise Presleyho jsem na vlastní oči viděl jen jednou. Bylo to v březnu 1973 v Madison Square Garden. Nicméně, po léta jsem měl ten pocit, že Elvis a já jsme byli nějací spirituální kámoši, spřízněné duše. Ale, to si mysleli všichni v jeho klubu fanoušků v kterém jsem byl členem. Ale, trvalo léta, než se to potvrdilo. V listopadu v sedmdesátémsedmém, a bez práce, jsem byl na návštěvě v Lantaně na Floridě u mých přátel Mikea a Jane Masonových. Zatim co Jane byla modelka na lyžarskou výstroj, známá pro své červené šponovky, Mike, byl nadšencem do věcí okultních. Mike si byl stoprocentně jistý, že my dva jsme byli ve 14. století umělečtí kameníci na zámku Wawel v Krakowě, a já byl jeho mladší bratr. Já tomu věřil také, neb se tak ke mně choval i tomto životě. Jezdil jsem k Masonům jako domů. Mike mi totiž, když jsem se ho na Floridě ptal, co bych jako měl dělat s prací (byl jsem nezaměstnaný), poradil, abych hledal práci hned tady vedle u National Enquirer, jako pisálek, který píše o tom, kde přistálo UFO nebo kde se narodilo tele s lidskou hlavou. To prý je moje liga. National Enquirer byl, a pořád je, v USA něco podobného jako je Blesk v ČR. Teď prý má mnohem lepší reputaci. Když jsem se tomu jen usmál, doporučil mi kartářku, která prý vlastní tak čestné karty, které nikdy nelžou. Ta že mi rozhodně poradí co mám dělat. Když jsem zakroutil hlavou, že o něco takového nemám zájem, můj „starší brácha“ a „kameník z Krakowa“, řekl, abych nekecal a šel v neděli ráno na borůvkové palačinky do Hawaii Inn, kde ta opravdu krásná kartářka provozovala své řemeslo.
Carl Sinclair
Jak jsem Eddiemu zachránil život
Byl pátek, tři hodiny ráno, když jsme přistáli. Věděl jsem, že na mě bude někdo čekat. Znal jsem tu rutinu. Byl jsem v Saudské Arábii před tím. Ale když jsem viděl své jméno napsané tlustým černým fixem na světle-hnědé papírové ceduli, kterou držel řidič limuzíny, který stál pod nápisem: „Vítáme Vás v Riadhu, hlavním městě Království Saudské Arábie“, měl jsem radost, jako kdyby byly Vánoce. Řidič byl rád, že se mě konečně dočkal, a já, že tam na mě čekal. Ráno, po snídani, jsem se ptal kolegy, kde si mohu vyměnit dolary za saudské rialy. Bylo mi řečeno, že v pátek je otevřená směnárna pouze na letišti, jinak je vše zavřeno. „Já ti půjčím,“ ubezpečil mě. „Půjdu tam pěšky, nemám beztak co jiného na práci,“ odpověděl jsem. „Ale bude horko a je to sedm kilometrů“ povídá kolega s hrůzou. To už jsem neslyšel, jak jsem za sebou zavíral dveře. Podlaha letištní haly riadhského letiště byla plná papírů. Totální svinčík. Jak jsem později zjistil, byly to všechny ty papíry, co na nich čekající řidiči měli napsaná jména lidí, které měli na letišti vyzvednout. Tak to tam funguje. Hromadná doprava neexistovala. Jenom v našem letadle muselo být nejméně tři sta cestujících, a letadel za ten večer přiletělo mnoho. Do jednoho z těch papírů jsem bezděky kopnul. Papír se vznesl vzduchem, převrátil se nahoru správnou stranou a já nemohl věřit svým očím. Bylo na něm napsané moje jméno. V tom jsem si vzpomněl na můj prapodivný sen.
Carl Sinclair
Diktatura vs Demokracie: Diktatura je lepší, samozřejmě!
Byl pátek, devět hodin ráno, den po svátku Díkuvzdání. Seděl jsem v jídelně u svého přítele Josefa Romera, který pro nás zrovna dělal míchaná vajíčka se šunkou a kafe. Jeho dvě krásné dcerky, Nataša (10) a Samara (8) začaly jíst snídani. Josefova manželka Jane, docentka filosofie, se pomalu šourala dolů se schodů z ložnice do jídelny a mumlala něco o tom, že je ještě rozespalá, že by neměla chodit tak pozdě spát a že potřebuje pořádně silné kafe. Dcery, když jí slyšely, vyhrkly v neblahém tušení: "Diktátor přichází". Josef to komentoval úryvkem z Danteho: "Zanechte všech nadějí, vy, kteří sem vcházíte". Obě dcery přikývly a Nataša řekla: "Už jsme v tom!" Pokud byla Jane rozespalá ještě na posledním schodě, v jídelně, když se rozhlédla a uviděla, že obě její dcerky začínají jíst k snídani čokoládový dort, který jim dal jejich otec, už rozespalá rozhodně nebyla. Pohledem, který zabíjel vše živé, se podívala na Josefa a vyhrkla otázku zcela rétorickou: "Kdo jim dal ten dort?" Joe sklopil oči a nedovolil si ani ceknout. Ta malá, Samara, zřejmě bojovnice za lidská práva, se zvedla, aby svého milovaného tatíčka bránila: "Hlasovali jsme." řekla dívajíce se drze na svou rozlícenou matku. "Hlasovali jste o čem?" zeptala se máti tentokrát sladce. "Co budeme mít k snídani." připojila se Nataša s úsměvem. "Máme tu snad v naší rodině demokracii, ne? Táta byl přehlasován." Jane se ušklíbla. Chvíli jí trvalo, než řekla s ledovým klidem: "Demokracii máte, to je pravda, ale jen když je tu s vámi ten váš milovaný otec. Když jsem tu já ....," na chvíli se odmlčela, "tak tu vládne něco úplně jiného. Je tu úplně jiný systém. Jasné? Já moc dobře vím, jak mi za mými zády říkáte, vy zbabělci!" Vzala oběma dcerám jejich dort, do kterého si sotva kously, a podívala se na Josefa: "Dej jim do misky ovesné vločky bez cukru, nakrájej do toho každé jeden banán a přelij to odtučněným mlékem. A já si dám kafe, černé, silné a bez cukru. Cukr je droga! Já ...," odmlčela se pro efekt, "na rozdíl od tebe," dalsi pomlka, "jdu svým dětem příkladem!" A když dala dorty zpět do lednice, řekla: "Dovolte, abych vám řekla něco o demokracii.
Carl Sinclair
Tunel "Banka" a zákon zvaný Sharia
Šest měsíců po té, co byl rozkraden železniční most u Ostravy, zmizela měděná střecha z kostela Sv. Anežky v Kopidlně a poté co byly vytrhané tramvajové koleje na Žižkově mezi Ohradou a kolejemi VŠE, se nový premiér konečně rozhodl, že se s tím kradením musí něco dělat. Takhle to přeci dál nejde! To je škandál! Jeho ministr, bývalý Grand Inkvisitor Exekuce, nyní tvrdý obhájce spravedlnosti, JUDr. Anton Vorel, chladně pronesl: "Šéfe, tato republika potřebuje zákon zvaný Sharia. Ohne sranda. Budou se usekávat ruce a padat hlavy. Nedá se nic dělat. Potřebujeme očistu. Představte si, že nějaký ten blogger-vtipalek přejmenoval Tunel Blanka, na 'TUNEL BANKA'. Peníze tam prý jdou fofrem a ještě větším kvaltem jdou ven. Tam už se netunelují jen pytle s cementem, nějaké ty obkládačky na chalupu a stovky korun dole, tisíce veprostřed, ale miliony nahoře." A mně, jako blogaři, samozřejmě nezbývá nic jiného, než s JUDr Vorlem a s premiérem souhlasit. Očista je třeba. Připadá mi to tak jasné jako televizní reklama na prací prášek zn. Bonux. Pak jsem si vzpoměl na Riyadh, hlavní město Království Saudskeho, kde jsem žil v roce 1981.
Carl Sinclair
2014: No a? --- Čas přibývá na rychlosti: Co se to děje a proč?!
Asi to začalo těmi mouchami. Četl jsem totiž v novinách, že mouchu je těžké plácnout plácačkou proto, že má schopnost zpomalit čas, stejně jako to dovedl americký herec Keanu Reeves, když se vyhýbal kulkám ve filmu Matrix. A já už to pozoruji delší dobu. Můj týden se totiž skládá ze samých pátků. Skoro-pátek, to je den, co byl předevčírem, včera-pátek a dneska-pátek. Čas běží v úžasném tempu. Co se stalo s pondělím a úterkem, to fakt nevím. No, a pak přijde den ‘Soned’, což dříve byly dny dva - sobota a neděle. Potřeboval bych život v slo-mo, tj. život jako zpomalený film, abych z něho něco měl. No, ale zpátky k mouchám. V tom článku jsem také četl, že Američan Brian Smith, profesor na universitě v Sydney, dostal Nobelovu cenu za to, že dokázal, že čas přibývá na rychlosti. Neboť s mojí matikou a fyzikou na tohle nestačím, řekl jsem si, že se na to zeptám mého přítele Dr. Alexe Novosedlého, aplikovaného matematika z ČVUT, který má ty úžasné nápady a ze kterého, když si s ním na hodinu sednete, vás určitě bude bolet hlava. Když jsem se v pátek s Alexem sešel, měl jsem dojem, že je s ním něco v nepořádku. Nechtěl jíst a řekl, že půjdeme jen do čajovny. Žádná restaurace, žádná večeře, žádné nudle nebo kuře Kung-pao. Seděli jsme tedy v čajovně a Alex dobrovolně objednal čaj zn. Ruská karavana. Tento čaj je jen pro čajové zvrhlíky. Alex si myslí, že chutná jako dehet nebo asfalt. Já si myslím, že je to vývar z mongolského sedla. Teď jsem věděl na beton, že se Alexovi něco stalo.
Carl Sinclair
Čáry-máry a láry-fáry
Tchýně měla nedávno narozeniny. Tak jsme se všichni sešli na chatě v Kocourkově. Když její narozeninová trachtace skončila a nádobí bylo umyto a uklizeno, žena navrhla, že bychom si mohli skočit na jedno pivo do hospody v Pivolíně, abychom lépe vytrávili. Bylo mi jasné, že se chce setkat s těmi čtyřmi „pivními straníky“, co s nimi v létě hrála mariáš, ještě před volbami. http://sinclair.blog.idnes.cz/c/362027/Komunisti-by-se-meli-naucit-modlit.html#t2 Nevěděl jsem proč, ale měl jsem dojem, že ona to neví také. Když ale moje žena-vědma, která má doktorát z intuice, něco takového provádí, tak ji samozřejmě podporuji. Hospoda byla narvaná, vždyť byla neděle odpoledne. Ti čtyři kumpáni mojí ženy tam samozřejmě byli, jako kdyby na ni čekali. To mě nepřekvapovalo. Když jsme vešli dovnitř, oni seděli a dívali se upřeně na obrazovku televize, kde probíhala jakási diskuse na jakési politické téma dne. Když si nás ti čtyři všimli, vítali mojí ženu jako člena rodiny, mne jako čestného hosta. Byli jsme představeni a já byl ujištěn, že pokud si teda objednám kocourkovského Macka, tj. třinácti stupňové černé pivo v lahvi, která má na etiketě kocoura se zelenýma očima, které mu čertovsky svítí, že si to bývalý tajemník Pivní strany Jandík nechá napsat na sebe.
Carl Sinclair
Pátek, třináctého: Umění umřít
Teta Anežka zemřela před měsícem. Byla to nejoblíbenější příbuzná mé ženy. Moc si rozuměly. Když jí její sestřenice Hedvika napsala, že je její máma v Pánu, moje žena si oddechla. Teta už na žití neměla. Bylo jí 88 let a už se dlouhou dobu trápila. Žila někde ve 'skladišti', kam stát a příbuzní dávají staré a nemohoucí lidi. Neměla tedy umírání lehké. Tchýni, která je o dva roky starší, nedávno jí bylo 90 let, se to moc nelíbilo, připadalo jí to nefér. Říkala, že měla nárok na to jít k Pánu první. A obzvláště teď, když vidí, co se děje ve státě. Nemůže se prý na to už koukat: "Prezident se chová jako dacan a předseda vlády mluví jako dlaždič. Naši vládní činitelé jeden druhému říkají "ty vole". To by 'tatíček Masaryk čuměl jaký dobytek máme ve vládě!' Už i ty americké noviny, co jste pro ně pracoval, o tom píší."
Carl Sinclair
Nová vláda potřebuje trenéra Kostku
Miluji strategickou teorii. Teorie je mocná. Dobrá strategická teorie je jako dobrá mapa. A když ji ovládáte, dovede Vás tam, kam chcete, tedy pokud na to máte a dovedete ji implementovat. Hodně ale záleží na tom, kdo dal danou teorii dohromady. Samozřejmě, že byli a jsou stratégové různé kvality, a stejně tak i jejich strategické plány. Jak to dopadlo u Stalingradu, to ví snad každý už od základní školy. O Waterloo zpívala ABBA už před 40 lety. Neboť jsem přežil jednu válku a druhé jsem se zázrakem vyhnul (Vietnam), o válečný konflikt a jeho strategii rozhodně nestojím. Já osobně dávám přednost strategiím lékařským či sportovním. Můj obdiv patří strategickým vizionářům. To jsou lidé, kteří vidí budoucnost a v ní něco, co ostatní či obyčejní lidé nevidí. Zatímco vizionáři jdou cílevědomě za svou vidinou a svým cílem, lidé obyčejní se jim posmívají či potajmu pošklebují.
Carl Sinclair
Tykáme si. Říkáme si "Ty vole!" Zdravíme se: "Čest Byznysu!"
Mého přítele, ČVUT-aplikovaného matematika Alexe Novosedlého, jsem už delší dobu neviděl. Přednášel na Sophia Universitě v Tokiu. "Ta univerzita prý byla pojmenovaná po dceři amerického režiséra Francise Forda Coppoly, která tam kdysi točila film, co vyhrál Oskara," řekl mi, když jsme se po dlouhé době sešli v singapurské restauraci a objednali si hokianské nudle. "Japonci prý dovedou být vděční." Alex je takový 'suchý' vtipálek. Člověk nikdy neví, co z něj vyleze za moudrost. Nemá rád rétorické otázky a 'small talk', takže jen tak s ním pokecat u čaje či kávy nepřipadá v úvahu. Chtěl jsem se ho zeptat, jestli četl můj blog a co si o něm myslí, ale radši jsem si to rozmyslel. Pokud ho četl, řekne mi to sám. Když jsem se jeho vtipu o Sophii Coppola ani neusmál, pokračoval: "Ty věříš v reinkarnaci jako já, viď?" Já na to kývnul. Tohle nebyla rétorická otázka, to byla žádost o afirmaci faktu. Alex dobře ví, že film PATTON vlastním na DVD a že jsem ho musel vidět nejméně dvacetkrát. Generál George S. Patton Jr., jehož armáda osvobodila Plzeň, věřil v reinkarnaci, stejně jako Bejamin Franklin a mnoho dalších známých osobností, miliony lidí v Indii, další miliony v Japonsku a o zbytku světa ani nemluvím. "V Tokiu jsem šel s jedním mým studentem, který je buddhistický mnich, na jakousi reinkarnační meditaci. Ta tě prý relaxuje natolik, že se můžeš podívat na svoje minulé životy a hledat v nich jakési rozuzlení toho, v čem jsi teď," povídá mi dál Alex. I když se ženou plánujeme účast na reinkarnačním semináři se slavným americkým doktorem Brianem Weissem začátkem dubna, neřekl jsem na to nic. "Co mi vyšlo, nebylo sice nic světoborného, ale bylo to zajímavé."
Carl Sinclair
My nejsme volové, volové nejsme my!
Do věku devíti let jsem si myslel, že ten chlap, který s námi bydlel a který mě hlídat, když se vrátil z práce, byl Ježíš Kristus. Byl jsem si zcela jistý, že jsem ze stavu nemanželského, protože toto přesvědčení bylo v mé mysli v mém raném věku permanentně upevňováno mojí matkou Marií. "Ježíši Kriste!", ještě teď jí slyším křičet na toho chlapa, co nosil čepici na stranu a se kterým jsem chodil chytat ryby. Jakoby věděla, co se vždycky stane: "Když už toho parchanta bereš s sebou k řece, dej na něj aspoň pozor, ať se tam někde neutopí!" Ježíš Kristus neřekl nic, vzal mne za ruku, ale zřejmě Marii slyšel, neboť když jsem u Naběračky v Koretově sklouznul do špinavých vod řeky Úplavy, Ježíš, který byl levák, mne vytáhl plného vody, za což jsem mu byl vděčen. To ale naštvalo Marii, neboť voda nenatekla jen do mě, ale i do jeho cenných Omeg, které mu Marie koupila a které bohužel nebyly vodotěsné. Proč ale tohle všechno píši?
| předchozí | 1 2 3 | další |
