2014: No a? --- Čas přibývá na rychlosti: Co se to děje a proč?!

Asi to začalo těmi mouchami. Četl jsem totiž v novinách, že mouchu je těžké plácnout plácačkou proto, že má schopnost zpomalit čas, stejně jako to dovedl americký herec Keanu Reeves, když se vyhýbal kulkám ve filmu Matrix. A já už to pozoruji delší dobu. Můj týden se totiž skládá ze samých pátků. Skoro-pátek, to je den, co byl předevčírem, včera-pátek a dneska-pátek. Čas běží v úžasném tempu. Co se stalo s pondělím a úterkem, to fakt nevím. No, a pak přijde den ‘Soned’, což dříve byly dny dva - sobota a neděle. Potřeboval bych život v slo-mo, tj. život jako zpomalený film, abych z něho něco měl. No, ale zpátky k mouchám. V tom článku jsem také četl, že Američan Brian Smith, profesor na universitě v Sydney, dostal Nobelovu cenu za to, že dokázal, že čas přibývá na rychlosti. Neboť s mojí matikou a fyzikou na tohle nestačím, řekl jsem si, že se na to zeptám mého přítele Dr. Alexe Novosedlého, aplikovaného matematika z ČVUT, který má ty úžasné nápady a ze kterého, když si s ním na hodinu sednete, vás určitě bude bolet hlava. Když jsem se v pátek s Alexem sešel, měl jsem dojem, že je s ním něco v nepořádku. Nechtěl jíst a řekl, že půjdeme jen do čajovny. Žádná restaurace, žádná večeře, žádné nudle nebo kuře Kung-pao. Seděli jsme tedy v čajovně a Alex dobrovolně objednal čaj zn. Ruská karavana. Tento čaj je jen pro čajové zvrhlíky. Alex si myslí, že chutná jako dehet nebo asfalt. Já si myslím, že je to vývar z mongolského sedla. Teď jsem věděl na beton, že se Alexovi něco stalo.

„Čas je otázka rychlosti.“ odpověděl na moji otázku týkající se schopnosti mouchy zpomalit čas. „Čistě náhodou jsem o tom včera meditoval. Šel jsem tak hluboko, že tak hluboko jsem ještě nikdy nebyl.“

„Jak to?“ zeptal jsem se.

„Jak jsem tak lezl dolů po tom mém meditačním žebříku, prasknul mi jeden nášlap. Sklouznul jsem dolů.“

Tak tady je zakopaný pes! Proto je tak zkroušený.

„Hlavní je, jak tu rychlost vnímáš,“ pokračoval v konverzaci.

„A jak jí mám vnímat? Jako moucha?“ Alex nic neřekl, jen zašmátral v jeho batohu. Chvíli mu trvalo, než z něj vytáhl notes a tužku. Našel nepopsanou stránku, notes obrátil horizontálně a uprostřed stránky udělal čáru z jedné strany na druhou a povídá „Mrkni na tohle.“ Podíval jsem se na čáru, jenže čára mi nic neříkala. Alex mlčel a jen se na mě díval. Nevydržel jsem to, a zeptal se ho: „No a?“

Alex na pravé straně čáry, asi tak pět centimetrů od konce stránky, napsal na čáru malé x. „Už je ti to jasné?“

„Co to znamená? Bod v čase?“ pokračoval jsem v mém vyptávání. Asi nějaký mezník, pomyslel jsem si.

„Já jsem si myslel, že ti to dojde. Tady Pilát nechal ukřižovat Ježíše Krista.“ Jak to řekl, ucítil jsem, jak se můj mozek začal protáčet, jako letni pneumatika na ledu. „Rok číslo nula. A ta čára od toho x směrem do leva,“ pokračoval jsem, „je doba před jeho narozením, tj. bc (before Christ).“ Pak jsem ukázal doprava od x: „A tady je vše po narození našeho Pána, tj. ad (ano domine).“ Alex mojí inteligenci ani nepochválil. Předpokládal to.

„No, a jak je ti už určitě jasné, tehdy byla maximální lidská rychlost zhruba taková, jako když cválá nebo běží kůň. A jak rychle běží kůň?“ zeptal se mě Alex.

„30-40 kiláků za hodinu?“ odpověděl jsem mu otázkou, protože jsem si nebyl nijak moc jistý.

„No, a tak to bylo tisíce let až do té doby, než přišel Stevenson s tou jeho parní lokomotivou. A teď dávej pozor.“ povídal Alex a z té vodorovné čáry udělal křivku, která se pomalu zvedala. „To je První světová válka. Tam začala letadla. Nejdříve jen na gumu.“ Alex se zasmál svému vlastnímu vtipu. „Pak Druhá světová válka. Tam ke konci už byly Spitfiry, Mustangy a Messerschmidty. Tady.“ Alex udělal na čáře tečku. „Chuck Yeager překonal tu slavnou zvukovou bariéru v sedmačtyřicátém.“ Horizontální čára se začala zvedat nahoru ještě více.

„A pak to šlo fofrem.“ pokračoval jsem místo něj.

„Ano. Začal padat jeden „Mach“ za druhým. Nedivil bych se, kdyby teď nějaké to supertajné letadlo dělalo těch „Machů“ víc než deset.“

Přikývl jsem a čekal, co přijde.

„Jsi obeznámený s Newtonovými pohybovými zákony fyziky, které tvoří základ dynamiky?“ zeptal se Alex.

„No, vím, že dynamika zkoumá příčiny pohybu a že ty zákony jsou tři,“ odpověděl jsem nejistě.

„Já tě nezkouším. Tyto zákony pomáhají určit, jaký bude pohyb tělesa. Ten první je ale nejdůležitější. Říká, že pokud je těleso v klidu či v konstantním, přímočarém pohybu, zvýšit jeho rychlost může jen síla z venku.“

Díval jsem se na čáru a ptal se sám sebe, co přijde teď.

„Co si tedy myslíš, že se děje?“ ptal se mě Alex.

„Zvedá se rychlost všeho.“ odpověděl jsem rozvážně.

„Mysli! Není to jen rychlost jako taková. Je to také rychlost vývoje technologie. Abys mohl překonat hranici zvuku, musíš mít slitiny, plexisklo, elektroniku, které to vydrží, a bůhví co ještě.“

„To je mi jasné.“ kývnul jsem a měl jsem pocit, že teď mi to skutečně došlo. Ukázal jsem na tu čáru skoro od jednoho konce ke druhému a zeptal se ho: „Co je ale tou vnější silou, která toto všechno způsobuje? Či kdo je ten, co tu sílu na nás, lidstvo, aplikuje? A hlavně proč?“

„Proč, to nemám tušení. Ale mám obavy, že Pán Bůh, ve kterého mimochodem nevěříš, to není.“ řekl smutně Alex.

„Že by nějaká neviditelná inteligence, která nás ovlivňuje?“ zeptal jsem se dál a při tom myslel na ty obrazy v obilí, které každý inteligentní člověk musí brát vážně. „A tohle všechno ti vyšlo při meditaci?“ Alex kývnul.

„Ještě si pamatuješ, co jsi dal mé Lauře k jejím osmadvacátým narozeninám?“ zeptal se mě najednou Alex. Nepamatoval jsem si to.

„To jsem čekal, tak jsem to radši přinesl s sebou.“ řekl Alex a z ruksaku vytáhl jakousi knížku. Byla to kniha s křížovkami. „To jsi jí dal, protože ona je ráda luští. Ale podívej se na tohle.“

Podíval jsem se a na první stránce uviděl „Sinclairovu křivku“, která vypadala jako hora Říp. Křivka vycházela z vodorovné čáry, a když začala stoupat k náhorní plošině Řípu, bylo na ní napsáno číslo 28. Uprostřed Řípu bylo číslo 29 a na konci náhorní plošiny, než se hora Říp začala příkře svažovat dolů, bylo číslo 30.

„Jo, tak to je moje křivka.“ řekl jsem pyšně. „Život ženy je na vrcholu, když je jí 28 let. Pak má dva roky na to, aby si užívala, než začne klouzat dolů z kopce. To je jí 30 let.“

„Tehdy, když jsi jí to dal a vysvětlit svou teorii, jen se smála. Dva roky byly daleko. Má času dost, je to italka. Ale včera, když jsem jí říkal o té mé meditaci, začala něco hledat. Tenhle tvůj dárek. A vzpomněla si, co jsi jí tehdy říkal a že se tomu tehdy moc smála: ... nevěsta, které je přes třicet,....“

Přerušil jsem ho: „No a? Věřila ti? Teda tomu s tím časem, že se zrychluje?“

Alex kývl: „Samozřejmě."

"No a?"

"Nejdřív byla v šoku. Pak, když jí to došlo, že ji už bylo třicet, a že má doktorát, že už vlastně není co řešit a po čem pátrat, šla do obrátek.“

„A jak se u ní ty obrátky projevily?“ zeptal jsem se, abych se dozvěděl, jak se projevují „obrátky“ u jeho krásné a inteligentní přítelkyně s PhD. „Brečela?“

Alex se na mne podíval s údivem jestli jsem se nezbláznil: „Generace 'Y'? a brečet? Šla na internet a začala shánět volný kostel.“ Chtěl jsem se zeptat, jestli ho našla, ale nemusel jsem.

„Už je v Miláně. Já za ní letím na Silvestra.“

________________________________________________________________________

PS: Oprava:

http://www.dailymail.co.uk/sciencetech/article-1162052/Old-age-begins-27--scientists-claim-new-research.html