Šest měsíců po té, co byl rozkraden železniční most u Ostravy, zmizela měděná střecha z kostela Sv. Anežky v Kopidlně a poté co byly vytrhané tramvajové koleje na Žižkově mezi Ohradou a kolejemi VŠE, se nový premiér konečně rozhodl, že se s tím kradením musí něco dělat. Takhle to přeci dál nejde! To je škandál! Jeho ministr, bývalý Grand Inkvisitor Exekuce, nyní tvrdý obhájce spravedlnosti, JUDr. Anton Vorel, chladně pronesl: "Šéfe, tato republika potřebuje zákon zvaný Sharia. Ohne sranda. Budou se usekávat ruce a padat hlavy. Nedá se nic dělat. Potřebujeme očistu. Představte si, že nějaký ten blogger-vtipalek přejmenoval Tunel Blanka, na 'TUNEL BANKA'. Peníze tam prý jdou fofrem a ještě větším kvaltem jdou ven. Tam už se netunelují jen pytle s cementem, nějaké ty obkládačky na chalupu a stovky korun dole, tisíce veprostřed, ale miliony nahoře." A mně, jako blogaři, samozřejmě nezbývá nic jiného, než s JUDr Vorlem a s premiérem souhlasit. Očista je třeba. Připadá mi to tak jasné jako televizní reklama na prací prášek zn. Bonux. Pak jsem si vzpoměl na Riyadh, hlavní město Království Saudskeho, kde jsem žil v roce 1981.
Jednou mě v Riyadhu požádal kolega, který se prý nemohl odtrhnout od práce, abych vzal jeho ženu nakupovat. On že nemůže a ona že sama nesmí jezdit taxíkem, musí jet v doprovodu muže, tj. s vlastním členem rodiny. Mark si olíznul prst a půjčil mi svůj snubní prsten a tím pádem i manželku Lucy. Šli jsme nakupovat boty. Mark byl opravdový kámoš. Nakupovat boty se ženskou? Pro nikoho jiného bych to neudělal. Teď mě teprve napadlo, jestli se jen nevymlouval. Objednal jsem taxíka, a když přijel, všimnul jsem si, že taxikáři chyběla levá ruka od zápěstí dolů. "To nemá proto," řekla Lucy, když si všimla, jak na jeho ruku civím, "že mu na ní omylem spadla kapota. To je zloděj, kterému ruku usekli. Až pojedeme přes náměstí, ukážu ti ten špalek, kde to dělají." Když jsme přijeli na náměstí, nebyla tam ani noha. Bylo brzké ráno, pár minut před devátou hodinou. Všimnul jsem si, že před většinou krámků byly srolované koberce. Kolem náměstí jich musely být stovky.
Ptám se Lucy: "Ty koberce tu zůstanou přes noc?"
"No samozřejmě!" ujistila mě Lucy.
"Že je někdo neukradne?" ptám se.
"Vidíš támhle ten špalek?" zeptala se a ukázal na kus stromu asi metr vysoký a tak tlustý, že ho tam snad museli dovézt odněkud z kalifornského pralesa v tom samém Boeingu, co přiváželi dvacetileté palmy. Takové stromy v poušti určitě nerostou. "Tomu špalku my cizinci říkáme Sharia. Ten je pro nás, cizince. Domácí nekradou. To je ten muslimský zákon: Oko za oko, zub za zub." usmála se. "Je to taková místní show. Přijď se sem podívat v pátek po modlitbě. Tedy, teď zrovna nic nebude, ale až bude, tak ti řeknu." Ale říkat mi nemusela. Osud je zajímavá věc.
* * *
V pátek, což je muslimská neděle, je všude zavřeno. Ve čtvrtek před šestou hodinou večer jsem s hrůzou zjistil, že v mojí ledničce nemám ani plíseň. Musel jsem jít nakupovat. Přijel jsem na parkoviště supermarketu, kde jsem se sotva protáhl mřížovými dveřmi, které se prodavač snažil těsně přede mnou zavřít. Věděl jsem, že mám jen pár minut. Povídám si nahlas: "Mléko, chleba, maso, jogurt, čokoládu, žvýkačky, cukr, droždí a víno." Tedy hroznové víno, stočené. Když jsem přišel ke kase, zjistil jsem, že jsem poslední. V tom slyším z venku houkání policejního auta. Byl to zelený anton. Zastavil před supermarketem. V supermarketu nastalo hrobové ticho. Chlapík, co šoupal ten mřížový závěs, zřejmě věděl, o co jde. Já ne. Já jenom koukal. Z antonu vyšli tři lidé. Jeden z nich otevřel zadní dveře auta. Z nich nejdříve vyšli dva policajti a pak, v řetězech, čtyři vězni. Řidič zůstal v autě, celá posádka a 'cestující' zeleného antonu vešli dovnitř. Ten první, zřejmě důstojník, když mě uviděl, mě oslovil: "Ve středu v noci se zde stala loupež. Tito čtyři zloději se snažili ukrást a zpeněžit vše, co mohli. Ten první," ukázal na hubeného dlouhána, který měl levou ruku amputovanou, "dal nočnímu hlídači, který je překvapil, ránu svou pravou rukou tak silně, že dotyčného zabil. Neboť zákon Sharia je spravedlnost sama, přijeli jsme sem, abychom provedli rekonstrukci toho, co se zde ve středu v noci stalo." Já jsem kývnul, že rozumím. No a pak to přišlo. "Nevadilo by Vám, kdybyste nám trochu pomohl?"
"Rád," povídám a blednu. Říkám si, že je to přeci jen policejní důstojník, a u toho člověk nikdy neví.
"Budete ten hlídač, co jej překvapili. Nebojte se, moji lidé budou dávat velký pozor, abyste nedopadl jako ten chudák." Postavili všechny vězně za toho dlouhána. O ty tři ale vůbec nešlo. Ti se svezli, aby jen kývali. Vše bylo jasné. Ten, co útočil, vše nejdříve policistům vysvětlil a pak na mě naznačil, jak nočního hlídače uhodil. Jeden z policistů to vše zapisoval a kreslil. Spolu-obžalovaní jen kývali. Pak všichni odjeli. Já tam zůstal stát jen s manažerem supermarketu a ten mi řekl, že není co řešit a po ničem jiném nadále pátrat. Ten dlouhán, který už měl levou ruku amputovanou, to v pátek po modlitbách "dostane".
* * *
Lucy a Mark se mnou na náměstí v pátek v poledne nešli. Že prý už tu show viděli. Mark mi jen poradil, abych nestál mezi špalkem a dveřmi do Paláce spravedlnosti. Neboť, než je povedou ven, vyjde prý chlapík s klackem a začne "čistit" cestu. Bude to jako v Pamploně, ve Španělsku, kde pouští do ulic ty býky. "Kdybys, čistě náhodou, na tuto mou radu zapoměl," povídá Mark, "a pokud by tě ten odháněč praštil, buď tak laskav a neprašti ho nazpět. Já už neznám nikoho tak solidního, s kým bych bez obav pustil mojí Lucy nakupovat boty. OK?"
Bylo poledne a náměstí bylo narvané k prasknutí. Viděl jsem, jak ve vzduchu létalo hejno zelených much, každá z nich byla velká jako bombardér. Věděl jsem, jak dovedou štípat, a tak jsem si dával pozor. Jenže ony tam nebyly proto, aby si sedly na mne. Dlouhán stojící vedle mne v klobouku byl z Brooklynu, ne z Texasu, jak jsem si myslel. "Ti zloději," začne mi vysvětlovat Bill, neb jsem se mu svěřil, že je to moje první show, "půjdou první. Těm useknou ruku. Ale na ty dav nečeká. Jistě víš, na koho čekají."
"Já ho znám. Jmenuje se Ali, je to cizinec z Ománu," povídám.
* * *
Stalo se přesně, jak to Mark řekl. Nejdřív vyšel chlapík s pořádným klackem a začal všechny odhánět. Lidé před ním prchali jak v Pamploně před stádem býků. Pak nastalo úžasné ticho. No a pak to začlo. Byl jsem jako u vytržení. Všechno bylo nesmírně efektivní. Jedním šmahem usekli každému zloději levou ruku v zápěstí a pahýl ponořili, jak mi Bill vysvětlil, kvůli dezinfekci do kotlíku s vroucím máslem. Zajímavé bylo, že nikdo z trestaných ani nemrknul.
Ali byl poslední. Jako správná hvězda se nedíval na 'akty', které přicházely před ním. Rozhlížel se davem, jako kdyby někoho hledal. Když se naše pohledy setkaly, kývl na mě a já na něj. Přišel jeho čas. Sklonil hlavu, ohnul se a s pomocí kata položil hlavu na špalek. Někdy prý kat potřebuje rány dvě. A pokud je to někdo, kdo si to opravdu zaslouží, dostane rány tři. Tento kat a tento zločinec potřebovali ránu jen jednu. Byl to silný šmah. Když Aliho hlava, jako hlávka zelí, spadla do proutěného koše - v kterém na ní už čekaly tři uťaté ruce - dav hekl. Pak bylo ticho. Poté jsme my cizinci, kteří jsme byli správně poučení, šli domů a přemýšleli o tom, zda-li krádež v saudském supermárketu stojí za to.
Byl pátek, den patřící modlitbám, odpočinku a zákonu Sharia.
