Žije Elvis?

Elvise Presleyho jsem na vlastní oči viděl jen jednou. Bylo to v březnu 1973 v Madison Square Garden. Nicméně, po léta jsem měl ten pocit, že Elvis a já jsme byli nějací spirituální kámoši, spřízněné duše. Ale, to si mysleli všichni v jeho klubu fanoušků v kterém jsem byl členem. Ale, trvalo léta, než se to potvrdilo. V listopadu v sedmdesátémsedmém, a bez práce, jsem byl na návštěvě v Lantaně na Floridě u mých přátel Mikea a Jane Masonových. Zatim co Jane byla modelka na lyžarskou výstroj, známá pro své červené šponovky, Mike, byl nadšencem do věcí okultních. Mike si byl stoprocentně jistý, že my dva jsme byli ve 14. století umělečtí kameníci na zámku Wawel v Krakowě, a já byl jeho mladší bratr. Já tomu věřil také, neb se tak ke mně choval i tomto životě. Jezdil jsem k Masonům jako domů. Mike mi totiž, když jsem se ho na Floridě ptal, co bych jako měl dělat s prací (byl jsem nezaměstnaný), poradil, abych hledal práci hned tady vedle u National Enquirer, jako pisálek, který píše o tom, kde přistálo UFO nebo kde se narodilo tele s lidskou hlavou. To prý je moje liga. National Enquirer byl, a pořád je, v USA něco podobného jako je Blesk v ČR. Teď prý má mnohem lepší reputaci. Když jsem se tomu jen usmál, doporučil mi kartářku, která prý vlastní tak čestné karty, které nikdy nelžou. Ta že mi rozhodně poradí co mám dělat. Když jsem zakroutil hlavou, že o něco takového nemám zájem, můj „starší brácha“ a „kameník z Krakowa“, řekl, abych nekecal a šel v neděli ráno na borůvkové palačinky do Hawaii Inn, kde ta opravdu krásná kartářka provozovala své řemeslo.

„A vezmi si sluneční brýle,“ povídá.

„Proč?“ ptám se.

„Protože tak krásná prsa jsi ještě neviděl! Tak aby si nemyslela, že šilháš!“

To změnilo můj názor na věc. Mike jí tedy zavolal, že se tam s ní v neděli setkám. Měla půl hodinu volnou v jedenáct. Borůvkové palačinky byly výtečné.

Vybral jsem si tři karty a podal jsem jí je. Hleděla na ně upřeným zrakem, jako chřestýš kouká na myš. Trvalo nejméně pět minut, než řekla: „Vy píšete?“ Jen jsem trochu kývnul. Ne moc, neboť jsem psal jen tak málo, aby se neřeklo. Vsunula karty zpět do balíčku a zamíchala ho. „Vytáhněte ještě tři karty.“ Povídá. To jsem udělal. Toto se opakovalo ještě jednou. Bylo to absurdní. Asi jako kdyby doktor přišel na to, že máte rakovinu jater a ptal se kolegy, jestli má ten samý názor. No, a aby to bylo „sichr“, zeptala se ještě jednou. Asi vedle ní seděli tři její kolegové nebo kolegyně, které jsem neviděl. Usmál jsem se. Čáry-máry!

„Sire,“ povídá vážně a já si v tu chvíli pomysle, že to mám asi „za par“. „já vím, že nevěříte v karty, ale mám Vám říci,“ tajemně se usmála na karty a na mě, „že jednou napíšete knihu o Elvisovi.“

 Tak tohle mi chtěla říci? A to Mike říkal, že to je nejlepší tarotová vědma nejen v okresu Palm Beach, ale na celé Floridě? Elvis je přece tři měsíce mrtvý, před třemi měsíci jej celý svět oplakal, včetně mě. A také, co bych asi o něm mohl psát zrovna já? Já, který jej viděl jen jednou v životě na vyprodaném konzertě.

„On totiž Elvis toho 16. srpna nezemřel.“ dodala. A já vyhekl. „Platit mi nemusíte, pokud mi nevěříte.“ řekla uraženě. To se jí zřejmě ještě nestalo. Ona byla první, od které jsem to v listopadu 1977 slyšel.

 Král rock-n-rollu byl mrtvý deset let, když jsem si na uraženou kartářku vzpomněl znova. Díval jsem se televizní program, kde, nyní už zesnulý, Bill Bixby, Elvisův parťák z několika filmů, představil známou reportérku a spisovatelku Gail Brewer-Giorgio. Během hodinového pořadu Gail přesvědčila zajímavými informacemi nejenom Billa Bixbyho, milióny diváků po celém světě a také mě o tom, že je Král rock-n-rollu živý a že se někde skrývá. Napadlo mě, soudě podle množství imitátorů, že nejbezpečnějším úkrytem by pro Elvise bylo Las Vegas.

„Spousta věcí tomu nasvědčuje, podívejte se na kopie dokumentů v mé knize „Žije Elvis?“ a pak se rozhodněte sami, zdali mi budete věřit nebo ne. Elvis měl důvod k tomu, aby zmizel, podporu amerických federálních úřadů a v každém případě na to měl prostředky.“

 Po přečtení knihy jsem Gail uvěřil. Neboť jsme tehdy vlastnili literární agenturu, koupil jsem česká práva na její knihu, a protože karty by neměly lhát a já se konečně chtěl zbavit toho prapodivného nutkání v mé mysli, postaral jsem se o české vydání knihy u Elka Press.

„Ted už budeš mít konečně klid.“ řekla moje žena. „Ta krásná kartářka ti musela vrtat hlavou.“

„No ale, vždyť jsem tu knihu nenapsal já!“ namítal jsem.

„Ale bez tebe by nebyla vydána.“ tvrdila konejšivě žena. „A to se počítá“.

„Také doufám.“ souhlasil jsem s ní a tři roky jsem na kartářku ani nepomyslel.

 Zima v roce 1995 se v San Franciscu protáhla a stále pršelo. Moje žena mě tudíž celkem snadno přesvědčila, abychom strávili dva týdny na Waikiki, plazi na okraji havajského hlavního města Honolulu. Z deštivého San Francisca jsme odletěli den nato. Když jsme se po poledni zaregistrovali v hotelu Hilton Hawaiian Village a byli ubytováni v Rainbow Towers (Duhové věži), věděl jsem, že to bylo výtečné rozhodnutí.

Sny a vidiny začaly hned první odpoledne na lehátku na pláži a první noc v posteli královské velikosti. Tehdy se mi začalo zdát o námětu na knihu o americkém orlovi - zpěvákovi a tanečníkovi, narozeném a vychovaném v reservaci u amerických indiánů, který, když nadejde čas, opustí dobré bydlo a začne se starat sám o sebe ve světě, který je mu úplně cizí.

„To vypadá, že to bude něco podobného, jako napsal před lety Richard Bach, ne?“ ptala se moje žena. „Racek Jonathan.“ kývnul jsem. „Ale ne tak docela. Racek byl symbol let sedmdesátých. Teď, aby člověk přežil, obzvláště v tom novém tisíciletí, musí mít také pořádně ostré drapy a zobák.“

 „A jak se bude jmenovat ten tvůj orel?“ ptá se žena zvědavě. „Předpokládám, že ten, kdo ti ve spánku diktuje tu knížku, ti toho hrdinu také pojmenoval...“

„Nebudeš tomu věřit,“ koktám, „ale bude se jmenovat Elvis.“

„Jak to? Vždyť to přece není o Presleym...“

„Ta kartářka nikdy neřekla ‚Presley‘,“ vzpomínám si jasně, „řekla jenom ‚Elvis‘.“

„Tak ony ty karty opravdu nelžou!“ povídá žena.          

 První vydání mé knihy, ELVIS, OREL AMERICKÝ, (Elvis A. Eagle), se prodávalo pomalu, až do té doby, než The New York Times napsaly, že „Bude Vám to chvíli trvat, než začnete otáčet jednu stránku za druhou.“. Když ale mezinárodní časopis fanoušků Elvise přetiskl tuto krátkou větičku chvály a sarkastickou poznámku Ms. Marie Columbusové, prezidentky klubu Elvisových fanoušků, že „Tato kniha je jediná, kterou si Elvis přečte dvakrát.“, prodalo se všechno, co bylo vytištěné. Po autogramiádách jsem začal dostávat dopisy od fanoušků. Četli moji knihu jako „Tajemství hlavolamu“ a vyzvídali: „Kde je Elvis?“.

„Vy se jistě znáte s Elvisem. A pokud jej neznáte, tak jej jednou znát budete....“ napsala mi jedna indiánka z kmene Cherokee, neboť Elvis byl částečný Indián. „Kde jste sebral námět na Vaši knihu? Je to něco, o čem se Vám zdálo?“

 I když jsem byl rád, že moje kniha měla takovou odezvu, neměl jsem moc času na odpovědi. Začal jsem přemýšlet o tom, že pokud mi ten námět na knihu mohl někdo dát, musel to být sám Král rock-n-rollu osobně. Ale on, podle mě a Ms. Gail Brewer-Giorgio, není mrtev! Cestuje po světě a má dům v Las Vegas!

 Zajímavá kontradikce přišla odtud, odkud jsem ji nejméně čekal. Šel jsem nakupovat do supermarketu a najednou jsem uvidel nový National Enquirer s Elvisem na první stránce. „DVACET LET VÝROČÍ BEZ KRÁLE ROCK-N-ROLLU!“ křičela na mě palcová písmena. „Přečtěte si, co říká Joe Esposito, Elvisův nejlepší kamarád, v jeho nové knize!“

Joe Esposito tam psal, že Elvis, který miloval Havaj, bydlel nejraději v Hilton Hawaiian Village, v Duhových věžích, přesně tam, kde jsme bydleli my na naší dovolené a kde do mé hlavy vlezly všechny ty bláznivé nápady o mé knize a o orlovi jménem Elvis.

„Jak je to možné?“ zeptala se mě žena. „To by pak Elvis musel být opravdu mrtvý, aby ti to mohl nadiktovat, když jsi spal v posteli a na pláži. Pokud vím, nestál za našimi lehátky a nešeptal ti to do ucha.“

 „Ale,“ povídám nesměle, „ta kniha není o něm. Je o lásce, odvaze, duševním růstu a o radosti ze života....“

„Nicméně,“ pokračovala má žena Marta, „jestli někdy pojedeme na Floridu, měl bys najít tu kartářku, pěkně jí poděkovat a pořádně jí zaplatit.“

___________________________________________________________________________________

 PS: Tato kniha byla přelozena z angličtiny do španělštiny a čestiny. Dá se najít na KINDLE a iTunes. V březnu bude publikovaná v ruštině na stejných elektronických platformách.

___________________________________________________________________________________

http://www.amazon.com/ELVIS-OREL-AMERICK%C3%9D-pravdiv%C3%A1-Adventure-ebook/dp/B00HO4KJQK/ref=sr_1_3?s=digital-text&ie=UTF8&qid=1389915925&sr=1-3&keywords=Elvis+a+eagle