Saigon, Vietnam, 7.2.2014: Víš, jak rozesměješ Pána Boha?

Můj bývalý kolega a přítel, Angličan David Tetley, se mnou pracoval v šedesátých letech na Wall Streetu pro makléřskou firmu u které jsem pracoval také já. On byl můj makléř, já byl jeho auditor. Vycházeli jsme spolu výtečně. Byl to chytrý kluk a jeho detailně naplánovaná kariéra se vyvíjela přesně tak, jak chtěl. David byl posedlý kontrolou. Jedinou chybou, které se velice organizovaný David dopustil, bylo to, že se jednou při bohoslužbách té jeho anglikánské církve, na které čas od času v neděli ráno chodil, ve své mladické naivitě svěřil Pánu Bohu s jeho plány. Když ambiciózní David Tetley řekl Pánu Bohu, co všechno chce a plánuje v nejbližší budoucnosti dokázat, Pán Bůh se dal do bouřlivého smíchu. Na otázku „Víš, jak rozesměješ Pána Boha?“ je tudíž jen jedna odpověď: “Řekni mu své plány.”  

Byl leden 1966 a válka ve Vietnamu se rozjížděla na plné obrátky. Někdo v Pentagonu začal pořádně šlapat na pedál té válečné mašiny a noviny začaly psát o americké zodpovědnosti za světovou demokracii. Jedna lež za druhou. Jednu březnovou sobotu přišel David Tetley, na kterého čekala detailně naplánovaná budoucnost u známé makléřské firmy Paine Webber, Jackson & Curtis, Inc. (nacházející se přesně naproti vchodu do New Yorské bursy), domů s ruksakem plným lahví značkového alkoholu. Podíval se na mě váhavě a řekl: "Zapomněl jsem ti říct, příteli můj, že se vracím domů, zpátky do Anglie. Balím to tu." Z kapsy vytáhl povolávací rozkaz k nástupu do základní služby US Army ve Fort Dix, New Jersey. Ujistil mne, že US Army nevadí, že není americký občan, neboť aby dostal zelenou kartu, musel podepsat, že bude obhajovat zájmy USA, když bude třeba. No, a teď bylo třeba. Mejdan na rozlučku byl veliký. David ale neodletěl rovnou do Londýna, jak říkal všem. Podle US Army byl desertér a US Army trestá desertéry stejně jako francouzská Cizinecká legie. Proto si David, aby čistě náhodou nebyl z Anglie vydán do USA, našel práci účetního v brazilském Riu, neb každý správný dobrodruh ví, že Brazílie nikoho nevydává. V Brazílii zůstal do té doby, než se výtečně naučil brazilskou portugalštinu a než ze Saigonu neodletěla poslední americká helikoptéra.

 Davida jsem neviděl 42 let. Až 14. července 2008, na Bastille Day, jsme se potkali v Paříži u telefoní budky před číslem 26. Champs Elysees, kde se na parádu formovala rota bílo-čepičníku cizinecké legie. Já jsem se podíval na Davida a on na mne. Nevím, co si David tehdy myslel o mně, ale vím, co jsem si myslel já o něm: „Sakra, tohle už je starý chlap!“

***

Když David odletěl, měl jsem neblahé tušení, že to, co se stalo jemu, se může stát i mně. Mé tušení bylo správné. Dopis od US Army jsem dostal 1. května, 15. května jsem se měl dostavit na vojenskou lékařskou prohlídku. Několik dní jsem strachem nespal. Bylo to asi tím, že jsem se denně díval v televizi na přímý přenos ze Saigonu. A jak jsem se díval na ty mrtvé a zraněné, bylo mi jasné, že pokud se do Saigonu dostanu, nedostanu se z něj ven. Den lékařské prohlídky jsem spadnul se schodů a vykloubil si pravé rameno. Místo toho, abych jel taxíkem do nemocnice, jel jsem na tu lékařskou prohlídku. Předpokládal jsem totiž, že jeden z těch doktorů, co tam budou, mi bude schopný to vykloubené rameno vsadit zpět. To se také stalo. Zatímco mi jeden z doktorů vracel rameno zpět, druhý doktor se mě ptal, jestli se mi to stává často. Pro samou bolest jsem nemohl odpovědět, jen jsem zamrkal. On si to vyložil tak, že ano. Moje diagnóza byla: „Sublixated shoulder” a moje původní klasifikace 1A (první válečná jakost) se změnila na klasifikaci 4F (neschopen). Letnímu Saigonu 1966 a osudu, o kterém jsem si myslel, že mi tam nějak přináleží a že se mu nevyhnu, jsem se jako zázrakem vyhnul. Nevím, kdo mě zachránil, ale rozhodně to nebyl Pán Bůh. Neboť na rozdíl od Davida Tetleho jsem o svých plánech a zářivé budoucnosti ani neceknul. Věděl jsem, jak se Pán Bůh dá rozesmát, a já ho rozesmát opravdu nechtěl.

 Léta jsem přemýšlel nad tím, co by se asi tehdy se mnou stalo. Jestli moje tušení bylo správné nebo ne. Zřejmě se to už nikdy nedovím. Dneska je pátek, 7.2.2014, a já jsem druhý den v Saigonu. Jsem tu se ženou, která přiletěla do Saigonu z Anghor Wat, zatímco já strávil několik dní v Bangkoku. Budeme tu ještě pár dnů a pak pojedeme vlakem ze Saigonu do Hanoje přes Da Nang. Všude kolem je vidět, co se tu před více jak čtyřiceti lety stalo. Všude jsou na odiv turistům vraky stíhaček a rozflákané tanky. Hotové muzeum. A jak se tak na to všechno divám, přemýšlím nahlas: „Jak je vůbec možné, že si jeden šílený idiot, kterého jiní idioti zvolili, aby si dělal, co chce, dovolí bombardovat z letadel lidi, zapalovat napalmem jejich domy a ničit jim životy jen proto, že chce a může?”

„Nemůžeš, prosím tě, myslet na nějaké pěkné věci?“ ptá se žena.

Jenže já přemýšlím dál nad tím, že to samé se děje i dnes v Afganistanu, Iráku a i v Bejrutu, a že se lidstvo nic nenaučilo. Abych se zbavil její naivní positivnosti, povídám jí: “Budu se snažit.” Ale vím, že zatímco ona se bude kochat vietnamskou archeologií, nejrůznějšími památkami, rýžovými poli a jinými turistickými atrakcemi, já se budu, stejně jako nějaký proutkař hledající vodu, snažit najít to místo, kde jsem měl v šedesátémšestém kvůli americké zodpovědnosti za světovou demokracii padnout.

 Teď jdeme do nějakého kostela. Pána Boha tam ale neoslovím, na nic se ho nebudu ptát a hlavně, nebudu mu nic říkat o tom, co plánuji.