Dokončení z minulého týdne. Tangýn přišel nad mlýn k vrbě půl hodiny po nás. Lojza Macher už tam byl s Jirkou Majerem a několika kluky z Churova a houpali se na vrbě nad řekou. Byla to stará, zkřivená vrba, na které bylo přivázané gumové lano, které někdo sebral na lepkovském letišti a s kterým kdysi během války Hitlerjugend vystřelovali plachťáky, v nichž se učili létat budoucí piloti Luftwafe, dolů z lepkovského kopce. Teď to lano vystřelovalo nás. Byl to systém katapultu. Ten, kdo měl být vystřelený, si přitáhl větví dřevěné madlo na konci lana houpající se ho nad řekou a pořádně se chytil. Pak ho dva kluci táhli za nohy doprostředka louky, až se lano napnulo k prasknutí jako struna. Když mělo správné napětí, kluci pustili nohy a lano, jako katapult vystřelilo držícího se maníka doprostřed řeky. Samozřejmě, dalo se na něm také pěkně houpat. A když si kluk uměl dát nohy za hlavu, při zpátečním letu přes vodu, tak si ani hlavu namočit nemusel. To František dobře věděl a byl si jistý, že to dovede.
Bylo zvykem, že jsme se nejdřív všichni houpali ještě oblečení, i v keckách. Teprve pak jsme se svlékli do plavek a začali se vystřelovat doprostředka řeky. Dvojčata Juklů šla první. Když se několikrát přehoupli přes řeku jako pendulum gumového kyvadla, seskočli na břeh, po nich přišel na řadu Macher a Jirka Majerů.
„Hele, Frantíku, nechceš se také zhoupnout?“ povídá nevinně Macher, ale Frantík neřekl nic.
„Je posranej!“ řekl jeden z těch churováků výsměšně.
„Není.“ povídám na to, a přitom jsem se významně podíval na bráchu. „Chytni to madlo, brácho.“ povídám Lofkovi a pobídl jsem mladší dvojče Juklů, aby se připravil vzít ho za nohy. Ale František váhal.
„Jsem ti říkal, že je posranej strachem, pinďour jeden,“ podotknul churovák, který ještě přidal na urážce, „až za ušima.“
„Už není žádnej pindďour, včera mu bylo osm,“ povídám já na to a vyčkával jsem, co brácha na to. Neřekl nic. Poté, co se vystřelený Petr Juklů vrátil zprostředka řeky na břeh, houpačka byla opět volná. Bylo vidět, že Frantík uvažuje a nakonec povídá: „Jo, tak já se teda půjdu zhoupnout. Ale,“ podíval se na mne s důvěrou, „nestřel mě moc daleko, brácho!“
„Neboj, brácho!“ ujistil jsem ho srdečně a plácnul jej po rameni.
V okamžiku, kdy to Frantík řekl, nám bylo jasné, že se nám plán povedl. Zatímco mladší Jukl šikovně otočil Františka zády k vrbě a začal mu vysvětlovat, co má dělat, Tangýn rychle vlezl se svou skautskou sekerkou na vršek vrby a schoval se v listí. Když už všechno bylo domluvené a připravené, Pavel a já jsme vzali Frantíka za jednu nohu a ti dva churováci za druhou. Napnuli jsme ho, jak to šlo, a když František začal křičet, že se už neudrží, tak jsme ho pustili.
Lano, se samým napětím už taky nemohlo dočkat. Když jsme konečně Frantíka pustili, mrsklo ho to jako kouli z praku, na jaký by i starý Žižka byl pyšný, vysoko nad prostředek řeky Úplavy.
Když lano ztratilo napětí a začalo se svíjet jako had, tělo mého bráchy-brášíčka, který v tom okamžiku ještě nevěděl, že během jedné, velice dlouhé minuty bude umět plavat, se dostalo k bodu bez návratu. V této historické chvíli Pepa Vinklář, řečený Tangýn ze svého místa na vrbě přesekl jedním mávnutím své skautské sekerky uzel gumového lana. Tangýn zařval jako Tarzan, zatímco my na břehu jsme zavyli radosti jako hyeny ještě před tím, než můj brácha, kterému bylo osm let a jeden den a který ještě neuměl plavat, sebou třepnul na placáka doprostředka kalné řeky Úplavy, kde bylo nejméně tři metry vody.
Připadalo nám to jako věčnost, než se Františkova blonďatá hlava objevila nad vodou. Už jsme se všichni domlouvali, že by tam někdo z nás za ním měl skočit a zachránit ho.
„Já ho znám, ksindla. Zadržuje dech jako Houdini a čeká, že tam za ním skočím,“ povídám. „Pak se mi vysměje, jak mě doběhl. Tůůůdle. Jen ať se zachrání sám. Já znám ty jeho triky.“
„Když myslíš.“ odvětil Tangýn klidně, zatímco se připravoval skočit do vody. Byla to fakt dlouhá chvíle.
„No vidíš,“ povídám, „už je tu.“ a ukázal jsem na něco míhajícího se pod hladinou. Chvíli na to Frantík vyplaval nad hladinu, modrý ve tváři a s očima vyboulenýma jako žába. „POMOOOOOOC!“ snažil se křičet, ale nic pořádného z něj nevyšlo, jak plival vodu.
„Kdybys radši držel hubu a plaval.“ domlouvám mu ze břehu, „Nateče ti do ní.“
„No vidíš, jak dovede plavat,“ někdo podotknul, jak Fanda zuřivě pádloval, „na psíka.“ Trvalo mu to chvíli, než se totálně vysílený vyškrábal nahoru na břeh.
„Není divu, že mu říkáš Lofka,“ poznamenal jeden z těch churováků. „Plave jako čuba.“
***
Rok před svou smrtí přiletěl Frank za mnou do Kalifornie a jeho největší radost bylo jít se mnou na pláž. V malé rybářské vesničce Pacifica, dvacet mil jižně od San Franciska, jsme spolu seděli na vyplaveném kmeni na pláži. Byl celý zkřivený, vyhlazený větrem a vlnami, bez kůry. Jako ta vrba, co jsme z ní skákali. Nejdřív jsme si povídali. Pak, když už jsme neměli co povídat, Frank vstal a stoupnul si po kotníky do vody v příboji. Tam zůstal stát a díval se na zapadající slunce. Nerušil jsem ho. Měl na sobě moje modré plavky, které jsem mu půjčil. Na mne byla voda příliš studená, ale Frank toho nedbal. Stál tam dlouho a díval se do vln, jak za nimi zapadá slunce. Když slunce úplně zapadlo za obzor, pomalu vešel do Tichého oceánu, až se v něm celý ponořil. Pak začal plavat, pořádný kus, a plaval dobře. Když vylezl z vody, čekal jsem na něj s ručníkem.
„Hezky plaveš, brácho.“ povídám. „Nejsi rád, že jsem tě to naučil?“
„Jo, jsem,“ povídá, „dík.“ a vrazil mi pěstí jednu pod žebra. „Tohle ti ještě dlužím.“
Vyhekl jsem a svalil jsem se na písek samým smíchem, neb mi hned došlo, co tím myslel. Tehdy v Koretově, když vylezl na břeh úplně vyčerpaný z toho, jak bojoval o život, vrhl se na mě a snažil se mi jich pár vrazit. Ale protože se mu podlamovaly nohy, chudák nemohl vyčerpáním ani chodit, svalil se bezmocně do trávy.
No a teď, po tolika letech v Kalifornii, jsem měl slzy v očích, jak jsem se smál, když jsem si na to vzpomněl.
„To je dost,“ povídám a utírám si slzy, „že ti to ale trvalo. Vděku se člověk asi nedočká.“
„Pozdě, ale přeci,“ řekl brácha.
Vzal jsem ho kolem ramen a podal mu ručník. „Pojď, utři se, je chladno. Dáme si to pivo. Zahřejeme se.“
Frank se na mne podíval s úsměvem: „To je dobrý nápad, brácho.“
______________________________________________________________
PS: Při jeho návštěvě v San Franciscu, mi můj brácha-brášíček, kterého jsem v klukovské pitomosti nechal málem utopit, vše, co jsem mu prováděl, odpustil. Rok poté, co byl u mě v Kalifornii, zemřel na rakovinu. Moc se mi po něm stýská.
