Kluk mi kouří marihuanu
Seděli jsme u okna, kde visí obraz jedné dámy, jejíž jméno jsem bohužel zapomněl. Jára byl zamyšlený. Bylo mi jasné, že má něco na srdci. Když jsem se ho zeptal, na co myslí, vystřelilo to z něj jak Ferrari z depa.
„Můj kluk kouří marihuanu.“
„Jo.“ Kývnu a neříkám nic. Sedím a dívám se na vršek nad řekou, kde bydlí náš Miloš. Přemýšlím nad tím, jaké to musí být žůžo, bydlet na hradě a divat se svrchu na kazdeho v podhradi. Ten přehled! Trochu mi to ujelo s časem, ta moje roztržitost. Jára si to vzal osobně.
„Jó? To je vše, co mi k tomu řekneš?“ zeptal se vyčítavě. Vykulil jsem na něj oči a mrknu. Otevru pusu a nez stacim neco rici, slysim ten svůj vnitřní hlas: „Ne, aby tě napadlo říct mu, co si myslíš! Víš jak to je s rodiči když jim kritizuješ dítě či, chraň bohu, kritizuješ je. Hned se urazí!" Kyvnul jsem. Zamysli se, hochu, nemůžeš kritizovat děti jiných! S dětmi bruslíš na tenkém ledě!“
„Dobrá. Pije kluk alkohol?“ ptám se již se zájmem.
„Ne. Piva, vína nebo tvrdého se ani nedotkne.“
„Jí sladké?“
„Sladké nesnáší.“
„Tak je na tom dobře,“ povídám se vší upřímností, ale bez jakékoliv sympatie. A vidím, jak se Jarouš nafukuje jako holub. Urazil se. Urážlivost je typická česká vlastnost. Na to si musí člověk, cizinec, dávat bacha. Češi totiž nesnáší feedback. Něco nemilého řeknete člověku, kterého znáte léta, on se hned urazí, neřekne vám proč, a přestane s vámi mluvit. Vyhýbá se vám. A jak mi řekla jedna moje kolegyně, když se mi to stalo: „S tím se nedá nic dělat. Takoví my Češi jsme.“
„To jsem si mohl myslet, že něco takového řekneš. Ty nemáš děti. A co ty víš o drogách?“
„Co já vím o drogách? Já jsem taky feťák, Jarouši,“ povídám s klidem.
„Prosím tě, nekecej. Znám tě léta. Vždyť si ani ani necucneš.“
„Nekecám! A pil jsem a kouřil o sto šest. Vždyť to víš. Byl jsem feťák ještě dřív, než jsem se narodil.“
Jarouš se zarazil a podíval se s úžasem na můj seriózní obličej: „Jak to myslíš?“
„Máma mě k tomu zavedla.“
„Čoveče, co do tebe cpala?“
„Mateřské mléko.“
„Prosím tě, co to meleš?“
„Jak jistě víš,“ užívám si jeho údivu, „mateřské mléko je sladké.“ Kývnul. „No, a moje matka, dej jí Pán Bůh věčnou slávu,“ vysvětluji, „byla hodně na sladké. Jedla samé koláče, dorty, buchty a cukroví ke kafíčku. Ta musela mít mlíko, kterým mě kojila, jak kondenzované „Nestlé“. Na cukrovku také zemřela. Asi to měla po babičce. No, a když mě čekala, tak si buchty, koláče, dorty a hlavně zmrzlinu samozřejmě neodepřela. No, a já to od ní chytil.“
„My jsme také na sladké,“ přiznal se Jarouš.
„Nepamatuji, že bych někdy doma, jako dítě, jedl ovoce či zeleninu. Jen chleba či rohlíky s máslem a salámem a hlavně povidlové buchty, ještě horké, pořádně pocukrované, přímo z plechu. No, a později přišlo pivo, víno a slivovice.“
„No, a pak přišla ta havárie a nemocnice,“ připomněl mi Karásek moje neblahé mládi. „A pak jsi přestal pít, že?“
„Jo. Pít jsem přestal. Ale tehdy jsem ještě nevěděl, proč vlastně piju.“
„A proč jsi pil?“
„Vždyť jsem ti to teď řekl. Potřeboval jsem cukr. Byl jsem chycený tou drogou ještě dříve, než jsem se narodil,“ povídám lakonicky. „Cukr v pivu, vínu a ve slivovici. Cukr je ve všem a všude. Čti nálepky.“
„Co teď?“
„Pořád s tím bojuju. Žádný alkohol či čokoládu už nepotřebuju, ale bílý cukr, to je jiná. Je jako heroin. Dvakrát rafinovaný. Jde ti přímo do mozku. Cítíš to hned.“
„No, zvedne ti náladu.“ souhlasil Karásek. „Miládka, když je trochu dole, jde po mléčné čokoládě."
"Ta je čokoláda smíchaná s 'Nestlé'," vzpomínám si nahlas o tom, co jsem kdysi kdesi cetl. "Co ty?"
"Já jdu zase po víně.“ Chvíli jsme mlčeli.
„Jednou mi v Kalifornii profesor Robert Lustig dělal test na glukózovou rezistenci. Byl jsem jeho dobrovolník. Bylo mi řečeno, že jsem na hranici cukrovky a že je to můj zásadní zdravotní problém. A pokud v tomto životním stylu budu pokračovat,“ nadechl jsem se, „tak mi hrozí srdeční problémy, rakovina i Alzheimer. A z toho Alzheimera mám největší strach. A ten chlap, Lustig, dobře věděl, o čem mluví. Mrkni se na jeho přednášku na YouTube. Anglicky umíš.“
„A co jsi dělal?“
„Nejsem na to pyšný.“
„Jen mi to klidně řekni,“ škemral Karásek, „jsem přece tvůj kámoš.“
„Nevím.“ napínám ho. „Představ si, že jsem dělal, co mi ten doktor řekl. Doživotně! A dělám to furt.“
„Co?“
„Je to hrozné, ani se neptej.“
„Ptám se, tak to koukej vybalit. Možná, že to také my dva zkusíme.“
„Řekl, že nemohu začínat den s ovocnou šťávou nebo seriálem, který má v sobě cukr. Žádný rohlík nebo chleba. Chran Bohu salam ci sunku. Jakmile s tím totiž ráno začnu, tak se pak musím krmit cukrem celý den. Doktor měl pravdu.“
„Tak co jsi udělal?“
„Koupil jsem si hrnec. Takový ten pařák na zeleninu. A začal jsem si kupovat jednou týdně všechnu tvrdou zeleninu, co v zelinářství měli: brokolici, kedluben, zelí, květák a mrkev. A pak jsem to rozkrájel do velké mísy a dal do lednice. Byla to moje snídaně na celý týden.“
„To sneseš k snídani?“
„Nesnesu,“ povídám. „Jím to až k obědu. Čekám, až budu mít takový hlad, že bych snědl i hřebíky.“
„Tak teď je mi to jasné.“
„Tak zpátky k tomu tvému klukovi,“ povídám, „který kouří marihuanu.“
Karásek se podíval na hodinky: „Radši až někdy jindy, teď už se musím vrátit zpátky do práce.“
Carl Sinclair
Proč bych stále chtěl být diktátorem v ČR?
Je to měsíc, co jsem četl o panu radním z Teplic. Nelíbilo se mu, že ženy bohatých přistěhovalců ze Středního východu, konkrétně z pouštního království Kuvajtu, skupují pozemky, kde se dá, aby na nich mohli budovat svá letní sídla. Kromě toho chtějí taky chodit zahalené v černých hábitech. Pan radní má pocit, že to není náš zvyk a že by ty dotyčné dámy zahalené po Teplicích chodit neměly.
Carl Sinclair
Býk číslo čtyři
V Seville jsme už dva měsíce. Velká rozhodnutí v naší rodině dělám já. Jít na koridu, nebo-li býčí zápasy, jsem viděl jako nutnou životní zkušenost, kulturní povinnost. Nikdy jsem na na ní nebyl, ani moje žena. Brána číslo patnáct napsaná na našich dvou lístcích (jeden stál třicet šest euro) stojí naproti slavné čtvrti Triana a taky hospodě, kam rádi chodíme během přestávek mezi lekcemi španělštiny, asi šedesát metrů od mé školní židle.
Carl Sinclair
Proč bych chtěl být diktátorem v ČR?
Protože diktatura je lepší (k vysvětlení viz můj blog z 10. ledna) a také protože na to mám: charakter, vizáž, vzdělání, zkušenosti i léta. Jak jistě víte, diktátorů jsou dva základní typy: 1) Diktátor tzv. “benevolentní“, se šedivými licousy a 2) Diktátor tzv. “nebenevolentní“, s černým fouskem. Obyčejně, když zkorumpovaná demokracie jako byla Weimarská republika (viz: http://cs.wikipedia.org/wiki/V%C3%BDmarsk%C3%A1_republika) padne, přijde diktátor č. 2. Tak to na tomhle světě funguje. Nicméně v dalších volbách, budete-li ještě mít tu možnost volit, zvolte mě. Jak to uděláte? Vezmete si propisovačku (aby se to nedalo vymazat) a na volebním lístku všechny přeškrtnete a napíšete tam moje jméno. A abyste věděli, do čeho lezete, tak jako každý správný Diktátor vám v kostce nastíním ty nejpodstatnější věci, kterými svou diktaturu začnu:
Carl Sinclair
Nikdy se nepřepínej. Udržuj si rezervy
"ELVIS, OREL AMERICKÝ: Bajka skoro pravdivá" je příběhem všech, kteří hledají skrytý smysl života. Je to příběh o lásce a přátelství, jak dospět k moudrosti a jak se spojit s vlastní duší. Orel jménem Elvis, nám ukazuje, že lze přijmout nové myšlenky a nechat za sebou ty, které jsme přerostli. Kniha je napsaná v tradici "Racka Jonathana" pro nové tisíciletí. I když si někteří čtenáři myslí, že je to příběh Elvise Presleyho, krále Rock & Rollu, autor nás ujišťuje, že tomu tak není. Psal jenom o lidech, spirituálnim životě a nášem vztahu s orlem svobody, kterého máme každý z nás v srdci. _________________________________________________________________________________ ELVIS, OREL AMERICKÝ, Kapitola 15. Opět letěli jeden za druhým. Ike dal znamení a začali klesat. Elvis pozoroval Ika, jak nabírá rychlost, pomáhal si ocasem a předvedl salto. Udělal dvě hvězdy a při té třetí se nechal vynést výš, obrátil se, předvedl další přemet a potom následovala celá plejáda nejkrásnějších skluzů jaké kdy Elvis viděl. Po hodinách cvičení, jež bylo pro Elvise jako škola hrou, to vypadalo, jako byly oba přátelé spojeni dohromady.
Carl Sinclair
Systém nelze zlomit. Zlomí tebe.
"ELVIS, OREL AMERICKÝ: Bajka skoro pravdivá" je příběhem všech, kteří hledají skrytý smysl života. Je to příběh o lásce a přátelství, jak dospět k moudrosti a jak se spojit s vlastní duší. Orel jménem Elvis, nám ukazuje, že lze přijmout nové myšlenky a nechat za sebou ty, které jsme přerostli. Kniha je napsaná v tradici "Racka Jonathana" pro nové tisíciletí. I když si někteří čtenáři myslí, že je to příběh Elvise Presleyho, krále Rock & Rollu, autor nás ujišťuje, že tomu tak není. Psal jenom o lidech, spirituálnim životě a nášem vztahu s orlem svobody, kterého máme každý z nás v srdci. _______________________________________________________________ ELVIS, OREL AMERICKÝ, Kapitola 14. Letěli do žulového lomu a usadili se přímo veprostřed na jednom balvanu. Připomínalo jim to obrovský amfiteátr se stěnami do půlkruhu kolem nich. "Tohle místo má nejlepší akustiku na světě," řekl Ike. "Nemusíš si zničit hlasivky, když cvičíš." Zaklapal jemně zobákem. "Slyšíš?" poznamenal s uspokojením. Klapání se odráželo od stěny a vracelo se zpátky silnější, plnější a jasnější, jako v opeře. "Chvěje se to!" vykřikl Elvis překvapeně. "Zesiluje to energii," objasnoval Ike. "Musíš ale používat jenom spodní část svého hlasového ústrojí. Myslím tím průdušnice." Ike si sáhl na krk. "Jinak si totiž zničíš hlas."
Další články autora |
Atentát na Fica. Slovenského premiéra postřelili
Slovenského premiéra Roberta Fica ve středu postřelili. K incidentu došlo v obci Handlová před...
Fico je po operaci při vědomí. Ministr vnitra mluví o občanské válce
Slovenský premiér Robert Fico, který byl terčem atentátu, je po operaci při vědomí. S odkazem na...
Fica čekají nejtěžší hodiny, od smrti ho dělily centimetry, řekl Pellegrini
Zdravotní stav slovenského premiéra Roberta Fica je stabilizovaný, ale nadále vážný, řekl po...
Pozdrav z lůžka. Expert Antoš posílá po srážce s autem palec nahoru
Hokejový expert České televize Milan Antoš, kterého v neděli na cestě z O2 areny srazilo auto, se...
Putinova časovaná bomba. Kadyrov umírá, rozjíždí se krvavý boj o trůny
Premium Ramzan Kadyrov ještě dýchá, v Čečensku se však už začíná hledat jeho nástupce. Naznačují to i...
Gruzínská prezidentka vetovala „ruský“ zákon. Jde do boje s vládou
Gruzínská prezidentka Salome Zurabišviliová podle tiskových agentur vetovala kontroverzní zákon o...
Izraelský válečný kabinet se bortí. Ganc označil Netanjahuovy plány za fanatické
Člen izraelského válečného kabinetu Benny Ganc v sobotu řekl, že jeho strana přestane podporovat...
Gaza jako Vietnam? Demokratům při sjezdu hrozí opakování nepokojů z roku 1968
Studentské protesty proti americké podpoře Izraele rozvířily v USA debaty o tom, jak by mohlo...
Slabý Putin chce mou smrt. Pobočník Navalného po útocích kladivem promluvil
Leonid Volkov, který býval pravou rukou ruského opozičního politika Alexeje Navalného, řekl britské...
- Počet článků 60
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1044x