Co s mrtvým manželem?

Moje žena a já jsme jak královská rodina. Nikdy spolu nelétáme jedním letadlem. Když jsme letěli do Saigonu, ona letěla přes Kuala Lumpur, já přes Bangkok. Na palubě letadla jsem totiž magnet na uřvané děti a zachovalé padesátnice. Obyčejně mám tu smůlu, že nějaké dítě brečí celou cestu hned za mým sedadlem. Tentokrát jsem měl ale štěstí. Letěl jsem v business class, takže za mnou nebyl žádný uřvanec. Zato vedle mne seděla sličná padesátnice, jménem Elizabeth. Letěla do Bangkoku, kde jako já plánovala zůstat pár dní. Zatímco já měl v tamní elitní nemocnici zvané Bumrungrad (bumrungrad.com) naplánovaných hned několik preventivních prohlídek a celkovou prohlídku mé pozemské schránky, než jsem pokračoval za ženou do Saigonu, Elizabeth letěla do Bangkoku nakupovat. Byla měsíc vdovou, jak mi prozradila, a nakupování prý zmírňuje její smutek a bolest v srdci. A navíc, manžel, který byl bohatý, neměl rád, když utrácela. Teď už je mu to prý jedno. Ne? Po Bangkoku prý, jak mi Elizabeth řekla, poletí do Zurichu, kde si nechá udělat diamant jako Ritz. To zbudilo mojí zvědavost. Jak si může někdo nechat udělat diamant?

„Z popela mého Jacka.“ Řekla. A mě hned napadlo, jestli Elizabeth nepotřebuje psychiatra. Ale nepotřebovala. „V Zurichu je firma, která z popela vašeho zesnulého, pomocí velké teploty, tlaku, elektrického proudu a ještě něčeho, čemu nerozumím, udělá diamant. No, a pak ho podle vašeho přání také vybrousí.“ poučila mě. Tak tohle pro mě byla úplně nová věc. Na co lidé nepřijdou!

„Je to jedinečný způsob, jak může člověk ocenit památku toho, kdo mu zemřel. Já bych chtěla mít z Jacka diamant velký jako Ritz.“

 Hned mě napadlo, jestli byl Jack na tak velký diamant dost mohutný. Elizabeth mě ale ujistila, že právě kvůli své mohutnosti dostal srdeční záchvat. „Rád hodně jedl a necvičil.“

„Cholesterol ho dostal.“ povídám s porozuměním.

„No, ale díky tomu, že měl rád jogurty a zmrzlinu, takže měl hodně vápníku,“ řekla s klidem vdova, „bude mít jeho diamant vyšší kvalitu.“

„Opravdu?“ zeptal jsem se nedůvěřivě.

Kývla. „Možná, že zbude ještě něco na náušnice nebo náramek.“

„Možná, že byste si mohla nechat udělat celou sadu šperků.“ povídám.

„Náramek, prsten a přívěsek na krk.“ zamyslela se. „To je výtečný nápad. Popele na to mám dost.“ Vstala, otevřela zásobník nad hlavou a vyndala z něj příruční kufřík, kde byla krabice, velká jako na boty. „Nebudu to rozbalovat, ale tady je můj Jack,“ řekla a zafňukala, „já si ho radši vzala s sebou na palubu, víte, jaké občas jsou aerolinky. Mohli by ho ztratit a já bych měla po diamantu.“

 Tomu jsem rozuměl, cestuji poměrně často. Když dala Jacka zpátky do zavazadlového prostoru, objednala si dvojitý koňak značky Martell. Asi jí to sebralo, holku, pomyslel jsem si, když mi po dlouhé chvíli a dvojitém koňaku začala tykat.

„Co bys dělal, kdyby ti tvá žena umřela?“

„Nic,“ povídám, „protože já půjdu první.“

„Jak to víš?“

„Jsem chlap, ne? To je statistika. My jdeme první, abyste nám vy ženské mohly na Dušičky nosit na hrob kytky a při tom fňukat. Jako moje tchýně. Ta nechtěla tchánovi chodit pro pivo, když ještě žil, a teď, dvacet let po pohřbu, říká, jak ráda by šla, kdyby tu byl. Je jí devadesát.“

„No vidíš, já mu tu jeho zmrzlinu dopřávala ve velkém. Vápník dělá lepší kvalitu diamantu.“

Bylo mi jasné, že Elizabeth je především praktická žena. Teď bude mít svého Jacka navždy a pod kontrolou. Může jít a dělat si, co chce, a pokud půjde nakupovat, Jack jí do toho nebude kecat. Jak ta moje.

 Než letadlo drnclo o letištní dráhu, domluvili jsme se, že se podělíme o taxíka, neb její hotel byl blízko mého. Ale celníci v Bangkoku, když viděli krásnou blondýnku ověšenou zlatem a diamanty, s drahými kufry, která vezla v příručním kufříku podezřele vypadající krabici, jejíž obsah se nápadně podobal kokainu ve formě, kterou ještě neviděli, přičemž ona jim začala tvrdit, že je to popel jejího zesnulého manžela, raději jí zadrželi. Já jel do Sheratonu taxíkem sám.

***

Jen co jsem se osprchoval a lehl do rozměrné postele potažené saténovým povlečením, zazvonil hotelový telefon. Věděl jsem, že to bude moje úzkostlivá žena, která chtěla vědět, že jsem doletěl do Bangkoku zdráv a v pořádku. Měl jsem pro ni překvapení, nad kterým jsem již několik hodin přemýšlel: bude změna plánu. Místo toho, aby mě po smrti spálila a pak rozprášila u jižní věže Golden Gate Bridge v San Franciscu, jak jsem si vždycky přál, vezme můj popel do Zurichu a nechá si z něj udělat dvě diamantové náušnice. Věděl jsem, že nosit něco na krku nesnáší. Jenže to nebyla žena, ale Elizabeth, která říkala, že prý, zrovna tak jako já, nemůže spát.