Diktatura vs Demokracie: Diktatura je lepší, samozřejmě!

Byl pátek, devět hodin ráno, den po svátku Díkuvzdání. Seděl jsem v jídelně u svého přítele Josefa Romera, který pro nás zrovna dělal míchaná vajíčka se šunkou a kafe. Jeho dvě krásné dcerky, Nataša (10) a Samara (8) začaly jíst snídani. Josefova manželka Jane, docentka filosofie, se pomalu šourala dolů se schodů z ložnice do jídelny a mumlala něco o tom, že je ještě rozespalá, že by neměla chodit tak pozdě spát a že potřebuje pořádně silné kafe. Dcery, když jí slyšely, vyhrkly v neblahém tušení: "Diktátor přichází". Josef to komentoval úryvkem z Danteho: "Zanechte všech nadějí, vy, kteří sem vcházíte". Obě dcery přikývly a Nataša řekla: "Už jsme v tom!" Pokud byla Jane rozespalá ještě na posledním schodě, v jídelně, když se rozhlédla a uviděla, že obě její dcerky začínají jíst k snídani čokoládový dort, který jim dal jejich otec, už rozespalá rozhodně nebyla. Pohledem, který zabíjel vše živé, se podívala na Josefa a vyhrkla otázku zcela rétorickou: "Kdo jim dal ten dort?" Joe sklopil oči a nedovolil si ani ceknout. Ta malá, Samara, zřejmě bojovnice za lidská práva, se zvedla, aby svého milovaného tatíčka bránila: "Hlasovali jsme." řekla dívajíce se drze na svou rozlícenou matku. "Hlasovali jste o čem?" zeptala se máti tentokrát sladce. "Co budeme mít k snídani." připojila se Nataša s úsměvem. "Máme tu snad v naší rodině demokracii, ne? Táta byl přehlasován." Jane se ušklíbla. Chvíli jí trvalo, než řekla s ledovým klidem: "Demokracii máte, to je pravda, ale jen když je tu s vámi ten váš milovaný otec. Když jsem tu já ....," na chvíli se odmlčela, "tak tu vládne něco úplně jiného. Je tu úplně jiný systém. Jasné? Já moc dobře vím, jak mi za mými zády říkáte, vy zbabělci!" Vzala oběma dcerám jejich dort, do kterého si sotva kously, a podívala se na Josefa: "Dej jim do misky ovesné vločky bez cukru, nakrájej do toho každé jeden banán a přelij to odtučněným mlékem. A já si dám kafe, černé, silné a bez cukru. Cukr je droga! Já …," odmlčela se pro efekt, "na rozdíl od tebe," dalsi pomlka, "jdu svým dětem příkladem!" A když dala dorty zpět do lednice, řekla: "Dovolte, abych vám řekla něco o demokracii.

"Demokracie, jak jste před chvílí řekli, je vláda většiny. Správně." Obě krásné dcerky přikývly. Jejich otec ne. Tušil, co přijde. "Jak ale můžete vidět všude kolem sebe, ne jenom v této rodině, většina lidí je nevzdělaná, nemá ani maturitu, o vysoké škole ani nemluvím." řekla sarkasticky a při tom se dívala na svého manžela-v domacnosti, který z vysoké školy odešel, aby si založil stavební společnost, která stejně zkrachovala. "Proto je většina proletariátu ---"

"Mami, my bychom radši byli plebejci jak to tuhle říkal ten moudrý pan režizér na televisi a jak jsme se už domluvili posledně. My nepracujeme, proletariát ano. A táta říkal, že je to to v podstatě to samé."

"Já vím proč," odsekla matka. "A už mi přestaň vyčítat, že jsem ti dala jméno Samara, i když jsem jako matka musela nutně vědět, že budes ráčkovat. Do Costa Rica na pláž která se takhle jmenuje jsme letěli s tátou na dovolenou --," Jane se nadechla, "a takhle to dopadlo! Hrůza! A nesnaž se měnit to co vám chci ríct! Kde jsem to zkončila?"

"U nas, plebejců,"řekla Nataša, ta starší.

"Jo, teda vulgární plebejci, kteří jsou závisli na podpoře, neboť nejsou schopni si pořádně vydělávat nebo jsou příliš mladí nebo příliš staří nebo příliš neschopní. Proto je demokracie pouze dočasný systém." Když toto řekla, podívala se na své dvě dcerky a dodala: "Proto my demokracii v této rodině nemáme. Jasné?" Holky kývaly, Joe také. "A víte vůbec proč?" zeptala se. Nikdo ani necek'. "Průměrná délka všech nejlepších světových civilizací, od začátku historie, včetně Ameriky, byla cca 200 let," poučila všechny Jane a pokračovala: "Během těch 200 let to šlo asi takhle:

1)  z otroctví k duchovní víře,

2) od duchovní víry k velké odvaze,

3) od odvahy ke svobodě,

4) od svobody k hojnosti,

5) od hojnosti  k sebeuspokojení,

6) od sebeuspokojení k apatii,

7) od apatie k závislosti,

8) od závislosti zpět k otroctví.

 A to všechno se stalo proto, že lidé přišli na to, že si mohou „demokraticky zvolit“ úžasné finanční výhody ze státní pokladny. Tomu se naposled říkalo „stimulační balíček“. Nemusíš nic dělat, stát ti posílá peníze v domnění, že tím zvedne ekonomiku. Kam ti lidé chodili do školy, to ví snad jen Pán Bůh. No, a je vám doufám jasné, že většina lidí bude tím pádem volit kandidáta nebo kandidáty, kteří jim slíbí nejvíce finančních výhod."

 "Jo." Přerušila ji Nataša. "Plzeňská babi volila ODSku, když ODSka slibovala, že zruší poplatek u doktora."

 "Proto je výsledkem této nerozumné politiky finanční kolaps, po kterém vždycky přijde diktatura."

"No, a už je tu." vzdychnul Josef.

"No a," řekla opět sarkasticky matka, imitující svého manžela a dívající se vyzývavě na své nyní již zkrocené dcerky, "kdo z nás dvou," ukázala na sebe-diktátora a na tátu-demokrata, "je moudřejší a ví, jak správněji vládnout?"

Obe dvě, nyní již poslušné holčičky, odpověděly jako jeden hlas: "Samozřejmě, že ty, mami!"