Jak jsem Eddiemu zachránil život

Byl pátek, tři hodiny ráno, když jsme přistáli. Věděl jsem, že na mě bude někdo čekat. Znal jsem tu rutinu. Byl jsem v Saudské Arábii před tím. Ale když jsem viděl své jméno napsané  tlustým černým fixem na světle-hnědé papírové ceduli,  kterou držel řidič limuzíny, který stál pod nápisem: „Vítáme Vás v Riadhu, hlavním městě Království Saudské Arábie“, měl jsem radost, jako kdyby byly Vánoce. Řidič byl rád, že se mě konečně dočkal, a já, že tam na mě čekal. Ráno, po snídani, jsem se ptal kolegy, kde si mohu vyměnit dolary za saudské rialy. Bylo mi řečeno, že v pátek je otevřená směnárna pouze na letišti, jinak je vše zavřeno. „Já ti půjčím,“ ubezpečil mě. „Půjdu tam pěšky, nemám beztak co jiného na práci,“ odpověděl jsem. „Ale bude horko a je to sedm kilometrů“ povídá kolega s hrůzou. To už jsem neslyšel, jak jsem za sebou zavíral dveře. Podlaha letištní haly riadhského letiště byla plná papírů. Totální svinčík. Jak jsem později zjistil, byly to všechny ty papíry, co na nich čekající řidiči měli napsaná jména lidí, které měli na letišti vyzvednout. Tak to tam funguje. Hromadná doprava neexistovala. Jenom v našem letadle muselo být nejméně tři sta cestujících, a letadel za ten večer přiletělo mnoho. Do jednoho z těch papírů jsem bezděky kopnul. Papír se vznesl vzduchem, převrátil se nahoru správnou stranou a já nemohl věřit svým očím. Bylo na něm napsané moje jméno. V tom jsem si vzpomněl na můj prapodivný sen.       

V Saudské Arábii jsem si vedl knihu snů. Psal jsem tam vše, co se mi tam zdálo. Nemohl jsem se dočkat, abych šel spát. Chodil jsem kvůli tomu do postele už v devět. Moje sny byly úžasné. Nicméně, první den po přiletu jsem neměl u postele papír a tužku, proto jsem si ten sen nezapsal a pamatoval jsem si ho jen matně. Stejně mi nedával žádný smysl. Ale pamatoval jsem si z něj to, že až poletím na dovolenou do San Franciska, mám vzít papír se svým jménem a shodit ho z mostu do Tichého oceánu. Měl jsem stovky zajímavých snů, ale tohle byl unikát. Házet složený papír z Golden Gate Bridge? Odkud se takový hloupý sen sebral? Ale přesto jsem ten papír se svým jménem na letišti sebral, složil jsem ho a dal do kapsy.

 Do dovolené mi zbývaly ještě čtyři měsíce, pracoval jsem pro Saudskou Královskou komisi jako finanční analytik. Práce bylo dost, ale i tak se mi čas táhnul jako žvýkačka. Počítal jsem každý den. Kina v Riadhu nebyla, všechny cenzurou-vystříhané filmy na VHS jsem už viděl, restaurace byly drahé, no a ženská společnost byla, jak jsem se brzy dozvěděl, možná jen na dálku.

Jednou v noci zazvonil telefon. Hlas na druhé straně byl ženský, jazyk arabský. Podle hlasu to byla mladá žena. Že prý vytočila mé číslo omylem. Ujistil jsem jí lámaně, ale upřímně, že mi její omyl vůbec nevadí, že to je vlastně velice milé. Smála se. Její angličtina byla lepší než má arabština. Věděl jsem, že musí být krásná. Začali jsme si telefonovat každý večer. Jmenovala se Amira. Po týdnu mi navrhla, že bychom se mohli setkat, ale že musíme byt opatrní. Řekla mi, že si příští den půjde něco koupit do Radio Shacku a že bych tam mohl odpoledne přijít. Že bude sice celá zahalená v černém, jako většina tamních žen, ale že jí určitě poznám podle prstenů na noze. Na každém malíčku u nohy prý bude mít prsten s ametystem, což prý je její oblíbený kámen a její oblíbená barva. V Radio Shacku jsem potřeboval koupit baterie do mého radia, tak se mi to hodilo.

Byl to krásně zařízený obchod. Hned u vchodu měli pár kožených křesel. Do jednoho z nich jsem se zabořil, abych měl přehled a našel tu, která má ráda ametysty a fialovou barvu. Dlouho to netrvalo a přišla s bráchou. Z kapsy jsem vytáhl "Arab News", tištěné na zeleném papíře, a Amira si hned sáhla na temeno hlavy. Znala heslo. Byla to ona. Hned jak jsem ji uviděl, bylo mi jasné, že je krásná. Byla vysoká a štíhlá. Nesla se tak, jak se krásné ženy nosí. Snažil jsem se přijít co možná nejblíže k ní, abych jí alespoň cítil, neb jsem si byl velice dobře vědom, že se jí nemohu dotknout. Voněla jako “JOY”, značkový parfém francouzské firmy Guerlain. Druhý den hned ráno jsem se o svůj zážitek podělil s mým libanonským kolegou. Nemohl jsem to vydržet. Ten mi řekl, že se takto baví unuděné mladé arabské holky. Vytočí prý náhodné číslo a někdy jim to vyjde. Takhle dostanou někoho, jako jsem já. Když jsem přišel večer domů, Amira nevolala. A když jsem samou netrpělivostí zvedl sluchátko, zjistil jsem, že můj telefon nefunguje. Hned ráno jsem šel za šéfem.

“Kdy máš plánovanou dovolenou?” ptal se šéf.

“Za čtrnáct dnů. Potřebuji funkční telefon.”

“Budeš muset vydržet bez telefonu. Když budeš potřebovat, telefonuj z kanceláře.”

„Jak to?“

„Tohle není Kalifornie. Pokud ti ještě ta tvá Amira neřekla, že se s tebou chce setkat někde v poušti, určitě by ti to řekla dneska, kdyby mohla. Proto jsem ti nechal telefon odpojit. Kdyby ses s ní sešel někde v poušti a někdo z její rodiny na to přišel, tak už tě nikdy nikdo nenajde. Capish?”

 *          *          *

Mattie a Clive Youngovi, moji bývali sousedé v San Francisku, se kterými jsem se skamarádil a u kterých jsem teď na pár dní zůstal, byli američtí černoši. Byli velice rádi, že mě zase vidí. Jejich krásná dcera Reneé, která studovala fashion design v Los Angeles, přijela kvůli mě domů na víkend.

“Co budeme dělat po brunchi (breakfast-lunch)?” ptala se Mattie. “Je krásné počasí.”

“Já nevím jak vy,” povídám, “ale já musím na most. Mám tam jakýsi byznys.”

“Golden Gate Bridge?”

Přikývnul jsem a řekl jim, o co jde. Dcera s matkou řekly, že půjdou se mnou. Clive navrhl, abych s ním radši zůstal doma a díval se na fotbal. Já měl ale jiné plány a koukání se na fotbal s Clivem do nich nezapadalo.

Za hodinu jsme byli u mostu. Nechali jsme auto na parkovišti a zaplatili parkovné na tři hodiny. Bylo větrno, ale hezky. Věděli jsme, že tam víc než hodinu či dvě nevydržíme. Když jsme přicházeli k jižní věži mostu, Mattie mi povídá: “Já tu byla mnohokrát, ale ještě jsem neviděla žádného skokana.”

“Skokana?” ptám se nechápavě.

“Jo, tolik lidí z tohohle mostu skočilo. Teď, co skočil už tisící, noviny o tom radši přestaly psát. Sítě či nějakou zábranu na most nechtějí dát, prý z estetických důvodů.” V tom Reneé zakřičela: “Mami, podívej, támhle zrovna jeden je!” Nemohl jsem věřit svým očím. Byl to černoch, asi tak čtyřicetiletý. Stál na koleji, co po ní jezdí služební vozík. Měl na zápěstí náramek z umělé hmoty, přesně takový, jaký dostanete v nemocnici - jméno, příjmení, číslo a třeba i krevní skupina. V tu chvíli na mostě nebyl nikdo jiný, jen já, Mattie a Reneé.

“Co tam děláš?” zeptala se Mattie toho skokana.

“Chci skočit. Co jiného.”

“Jak se jmenuješ?”

“Eddie.”

“Ty ale nemůžeš skočit. A neskočíš.” povídá Mattie klidně.

“Proč ne?” on na to. “Jak víš, že neskočím?”

“Protože kdybys chtěl opravdu skočit, tak bys to už dávno udělal.”

“Modlím se.”

“Kdybys nekecal. Neskočíš, protože,” a v tom jsem zjistil, že Mattie změnila svůj perfektní „bílý“ přízvuk vysokoškolsky vzdělané dámy na černošský slang, “MY -- černoši sebevraždu nepácháme. To je čisté bílá záležitost.”

Eddie se zarazil: “Jo?”

“Jo! MY taky neskáčeme dólů. Není to v naší DNA, kamaráde. My skáčem nahoru. Teda v basketbalu. Asi máš v sobě, jako já, ňákou bílou krev, kamaráde, že na to vůbec pomýšlíš. Já tě rozumím.” Bylo mi jasné, že se Mattie k němu dostala. Najednou byla kolem spousta lidí. Dokonce přijeli na nějaké motokáře dva maníci z bezpečnostní správy mostu. Jeden, co vypadal azijsky, měl laso. Zatímco se Mattie bavila s Eddiem, hodil na něj ten Aziat laso a zatáhl. Jeho kolega skočil přes zábradlí a pomalu Eddieho dostali zpět na most. Potlesk byl ohlušující. Pak jsme to jeli domů říci Cliveovi, který se díval na fotbal, kde sanfrancisští Devětačtyřicátníci zdecimovali newyorské Velikány.

 *          *          *

Řekl jsem Reneé, že bychom spolu mohli jít někam na večeři, ale že před tím ještě potřebuji něco udělat. Požádal jsem jí o zápalky. Pak jsem vzal ten papír s mým jménem, který jsem našel v letištní hale před čtyřmi měsíci, a šel do jejich kuchyně. Tam jsem si stoupnul ke dřezu, držel papír v jedné ruce a hořící sirku v druhé. Všichni čtyři jsem se dívali, jak papír hoří a mění se v popel. Když se celý rozpadl, pustil jsem vodu a díval se, jak popel mizí. Mattie jen řekla: ”Člověče, zachránil jsi mu život.”

“Já ne,” povídám upřímně, “to jsi byla ty. Kdybys se mnou bývala nešla....”

“Nevím, kdo z vás dvou ho zachránil, ale někdo musí nad Eddiem držet ochrannou ruku,” povídá Clive.

“Amen.” řekl jsem souhlasně.

“Tak už jdeme na tu večeři?” zeptala se laškovně krásná Reneé, vzala mě za ruku a zasmála se na svou nejméně tak krásnou matku.