Pátek, třináctého: Umění umřít

Teta Anežka zemřela před měsícem. Byla to nejoblíbenější příbuzná mé ženy. Moc si rozuměly. Když jí její sestřenice Hedvika napsala, že je její máma v Pánu, moje žena si oddechla. Teta už na žití neměla. Bylo jí 88 let a už se dlouhou dobu trápila. Žila někde ve 'skladišti', kam stát a příbuzní dávají staré a nemohoucí lidi. Neměla tedy umírání lehké. Tchýni, která je o dva roky starší, nedávno jí bylo 90 let, se to moc nelíbilo, připadalo jí to nefér. Říkala, že měla nárok na to jít k Pánu první. A obzvláště teď, když vidí, co se děje ve státě. Nemůže se prý na to už koukat: "Prezident se chová jako dacan a předseda vlády mluví jako dlaždič. Naši vládní činitelé jeden druhému říkají "ty vole". To by 'tatíček Masaryk čuměl jaký dobytek máme ve vládě!' Už i ty americké noviny, co jste pro ně pracoval, o tom píší." 

Když tchýně slavila své devadesáté narozeniny, sešli jsme se všichni v Kocourkově na chatě. Tchýně nechtěla devadesát svíček na dortu, těch malých a hubených jako malíček, ale požadovala, aby na dortu bylo jen devět svíček, tlustých jako palec. Jedna za deset let. Říkala, že je to kvůli přání. Že když se má přání splnit, že musí sfouknout všechny svíčky najednou. No, a kdyby jich bylo devadesát, tak by jí na to nestačil dech. Cukrář, který dělá na zakázku narozeninové dorty, na něj přimontoval čtvrt metru dlouhé bílé svíčky. Byly to takové ty svíčky, co máte dané někde ve stojanu u okna a hned vedle nich položenou krabičku sirek, abyste je nemuseli hledat, když vylítnou pojistky nebo vypadne proud. Dort vyžadoval dvoupatrovou konstrukci, aby byly svíčky dostatečně zaražené, tj. až k té kulaté papírové základně, na které tento dortový "object d'art" seděl (takhle to říkal ten cukrář). Když tchýně sfoukla svíčky, její šestnáctiletý vnuk Petr se jí ptal, co si přála. Babča si vzdechla a prohlásila rezolutně: "Aby ten můj pán si mně už konečně vzal." Petr se na svou babičku, která je vdovou už nejméně dvacet let, podíval s úžasem a povídal: "Babi, ty s někým chodíš?" 

***

Kdysi v San Franciscu jsme šli s mou matkou do thajské restaurace. Moje žena si objednala jídlo sama. Když jsem se ptal mé matky, co si dá, řekla, že to nechá na mně. Aniž bych nad věcí moc přemýšlel, objednal jsem kuře "Bangkok", které mělo v jídelním lístku vedle krátkého popisu, jak se dělá, tři malé papričky značící, že toto jídlo je opravdu ostré. To jsem chtěl, to mám rád. Máti jedla a nic neříkala. Bylo mi to divné. Ona totiž málo kdy mlčela. Měli jsme to skoro snědené, když se moje žena na tchyni podívala a viděla, že jí tečou slzy.

"Pro Boha živého, co ti je? Něco se ti stalo?" ptá se.

"Nic mi není, neboj, Marti. Je to jen šíleně pálivé!"

"Tak to nejez!" řekl jsem a omluvil se jí, neb já to pro ni objednal a nezeptal jsem se, kolik papriček je schopna tolerovat.

"Já bych přestala," řekla máti, "ale nemůžu. Ono je to tak dobré!"

 ***

V San Franciscu bylo už delší dobu sychravo. Takže moje žena, turistka z povolání, neměla žádný problém mě přesvědčit, abychom letěli na týden na Hawaj za poloviční cenu, že bychom mohli navštívit mého kamaráda Jeffa Montanu. Jeff bydlí v Honolulu. Zůstali jsme u něj jeden den a druhý den jsme letěli na Maui, a domluvili jsme se, že se u nich zastavíme ještě na noc cestou zpátky. Když jsme přiletěli na Maui a zabydleli se v hotelu 'Reef', kde jsme měli zamluvený pokoj, zjistili jsme, že je na jeho romanticky upravené zahradě thajská restaurace zvaná Phuket. Po nahlédnutí do krásně vypadajícího jídelníčku jsem zjistil, že mezi jejich speciality patří také 'třípapričkové' kuře 'Bangkok.' Na večeři jsme v devět večer i když jsem se nemohl jsem se dočkat. Kuře bylo výtečné! Moje žena, která řekne sto slov, zatímco já jich řeknu pět, maximálně deset, pořád mlela. Když se na mě konečně podívala a viděla, že mi tečou slzy, zeptala se: "Co ti je, že brečíš?"

"Je to na mě nějak moc pálivé." odvětil jsem provinile, neb thajskou kuchyni miluji a jím ji léta. "Ale je to OK".

"Ty už jsi jak tvá matka," řekla, připomínajíce to, co se stalo mé máti před lety.

 Když jsme se vrátili domů do San Francisca, jako obyčejně jsem zavolal matce. Nebrala telefon, což bylo velice neobvyklé. Tak jsem zavolal zavolal ségře. Anna to zvedla okamžitě. "Co je s tebou, prosím tě?" ptala se hned. "Kde jsi byl?"

"Teď jsme se vrátili z Honolulu. Byli jsme tam týden. Volám máti, ale nezvedá to. Nevíš, co je s nimi?"

"Měl by sis zkontrolovat záznamník. Dozvěděl by ses to. Matka umřela. Včera jsme ji pochovali." Chvíli bylo ticho.

"Kdy zemřela?"

"Asi v osm rano. Jak si přála, ve spánku." řekla už moje sestra Anna. "Pořád se modlila za hezkou smrt a Pán Bůh ji zřejmě vyslyšel. Šla si lehnout a už se neprobudila. "

Matce bylo osmdesát let. Kdykoliv jsem se jí zeptal, co by si přála, kdyby jí Pán Bůh chtěl splnit jedno přání, vždycky mi odpověděla: "Já bych chtěla hezkou smrt."

No, a to se jí splnilo. Co máti umírala, já jedl tří-papričkové kuře 'Bangkok" na Maui a pri tom brečel.  

***

Můj strýc Ralph, newyorský lékař z Park Avenue, rád hrál golf. Kvůli mému špatnému pravému ramenu jsem s ním hrát nemohl, ale rád jsem mu nosil ty jeho 'hůlky'. Mělo to svou výhodu: on nemusel platit za nosiče a já mohl řídit jeho luxusní kabriolet Buick Electra 225 z Manhattanu do New Jersey. V klubu, kde hrál, úžasně vařili, a strejda Ralph vše platil. Jednou mě nabral před Baruch College na Lexington Avenue, že půjdeme hrát golf. Měl jsem po přednáškách a jak tak lezu za volant, povídám mu: "Mám hlad jako herec."

"Já vím, ty ho máš furt. Vidíš támhleten barák?" ptá se, když jsme se rozjeli a přijeli na Gramercy Park, který byl vlastně soukromým parčíkem o rozloze necelého hektaru, oplocený špičatými ocelovým plotem a zamčený na zámek.

"Jo. Co je s ním?"

"Tam před patnácti lety zemřel John Garfield."

"Ten prezident?" ptám se udiveně.

"Ach jo," povzdechl si strýček Ralph, jakého to má ignoranta synovce. "Já ti říkal, že Columbie nebo i NYU je lepší. Koukám, že tě toho na Baruch College moc nenaučili."

"Tak mi to vysvětli, buď tak hodný."

"Dvacátý prezident James Garfield, zemřel v 19. století. John Garfield, jak jsem jasně řekl, byl herec."

"Toho nepamatuji." povídám.

"Chtěl bych zemřít jako on." povzdechl si opět strýček Ralph a významně se na mě podíval, jako kdybych se ho měl zeptat, jak John Garfield umřel.

"Jak teda umřel?" ptám se.

"V sedle," zachechtal se Ralph.

"Pro Boha živýho, jak mohl v tomhle parčíku jezdit na koni?"

"Jak jsem ti už řekl, měl jsi jít raději na NYU. Zemřít v sedle znamená něco úplně jiného." No, a pak mi to vysvětlil. Té holce bylo 17 let, Garfieldovi bylo 39 let. Ralphovi bylo 43 let.

"Měl bys být trochu víc specifický, strýče," povídám. "Dobře víš, že "Pán Bůh je Angličan". Já tu knížku četl (God is an Englishman). Možná, že ti nerozumí a ani neví, co si přeješ."

"Pán Bůh je Američan, takže mi rozumí. Já takhle taky umřu!" řekl strýček Ralph rezolutně. A tak také umřel.

 ***

Šest let po této naší konverzaci letěl strýček Ralph do Colorada na lékařské symposium. V hotelu nad Denverem narazil na partu doktorů z té samé konference, kteří si zrovna pronajímali koně. On jel s nimi. Vyjeli na koních na tůru do Estes Park, který je pár kilometrů nad hladinou moře. Tam Uncle Ralph zemřel na srdeční záchvat 28.7.1968. Zemřel v sedle valacha jménem John. Z toho jsem usoudil, že Ralph měl s Bohem dobré spojeni, ale také že Pán Bůh je Angličan, a že americkému slangu nerozumí.