Rub a Líc Extrému (fejeton pro intelektuály)

Známý politicko-ekonomický "nostradamus" Gerard Celente předpověděl, že rok 2014 bude rokem extrémů. Neboť Mr. Celente obyčejně ví, o čem mluví, domnívám se, že má i tentokrát pravdu. Čas letí, a do osmičky na konci letopočtu (8.8.2018), co vždycky přinese něco divného, nám zbývá jen jedno volební období. Co je vlastně extrém? Rub a líc jedné mince? Den a noc? Bílá a černá? Je vůbec možné mít jen extrém positivní bez extrému negativního? Extrémní Dobro a extrémní Zlo? Podle mého největším zlem už není válka, ale terorismus. Co je rub a co je líc terorismu? A má vůbec terorismus svůj rub či líc?

Letadlo z Paříže přistálo v Beirutu v úterý 7. ledna brzy ráno. Trochu mě překvapilo, že nás nechali uprostřed letiště, místo aby nás nějaký ten odtahovač odtáhl k tunelu, nebo pro nás přijelo několik autobusů. Měl bych spíše říci "pro ně". Neboť když jsem scházel s ostatními pasažéry dolů se schodů, viděl jsem černou limuzínu, která zastavila skoro až pod trupem letadla. Zřejmě byla přistavena pro někoho hodně důležitého, myslel jsem si. Jenže ten důležitý jsem byl já. Šofér, celý v černém, s čepicí mě oslovil jménem. Když jsem se ho ptal, jak ví, že jsem to já, ukázal mi mojí fotografii, kterou obdržel z osobního oddělení firmy Bechtel, pro kterou jsem tehdy pracoval. O má zavazadla se prý postará někdo jiný, sdělil mi. "Neměj péči. Mají přeci firemní visačku, oni je najdou." napadlo mě v duchu. Jak jsme vyjížděli z beirutského letiště, všimnul jsem si, že každý letištní “zaměstnanec“ má vojenskou uniformu a samopal. Po chvíli jízdy směrem k městu jsem uviděl na levé straně silnice něco šokujícího. Byl to koncentrák! Šofér mi ale vysvětlil, že je to tábor pro palestinské uprchlíky, který tu prý je už od roku 1948. To jsem nevěděl. Je to tragédie středního východu. Naděje na vyřešení tohoto zapeklitého problému prý není žádná, dodal.

Za několik měsíců po té se v Beirutu začalo střílet a někde v poušti skupina teroristů, zřejmě asi někdo z lidí bez naděje, co se narodili za ostnatými dráty lágru, kolem něhož jsem v úterý sedmého ledna ráno jel, odpálila Boeing 747 letecké společnosti KLM. Poté, co jsem viděl ten lágr, mne hned v té limuzíně napadlo, že se něco takového hrozného eventuálně musí stát. Lidé bez naděje nejsou hodní k těm, kteří se mají dobře. Psal se rok 1975.

 "Naděje je forma očekávání, které často vyslovíme vědomě." usmál se Monsignore Frank Raha, se kterým jsem se o něco později tuto zapeklitou záležitost rozhodl prodiskutovat. “A jak to vždycky bývá s očekáváním? Je namířeno do budoucnosti." Pokračoval a já jsem s tím samozřejmě souhlasil. "Nicméně, naděje je také výrazem toho, že jsme ztratili, resp., že už vlastně nemáme nad věcí žádnou kontrolu."

 "Tak to mě nikdy nenapadlo, Franku," povídám.

“To jsem si jistý. Ale musím tě ubezpečit, že mít naději či víru, že se něco stane, třeba jako světový mír, vyžaduje zformulovat v naší mysli cíl, který si přejeme dosáhnout, a vložit do něj náš seriózní úmysl."

"Jako co?"

"Dát mu datum a potřebné zdroje. Bez toho je naše naděje i nadále jen snem a my neděláme absolutně nic, aby se nám náš sen splnil."

"My tím vlastně přiznáváme, že jsme ztratili kontrolu nad situací, která přichází?" ptám se. "Říkáš tím, Fando, že to, že máme naději nebo že věříme v něco, co jsme nepodpořili seriózním úmyslem a vlastními činy, vlastně vyjadřuje naší nejistotu, že to vyjde?"

"A naší odhodlanost to vše nechat náhodě nebo Pánu Bohu." pravil Monsignore.

"Na vše kašlat, nenamáhat se, neangažovat se, …" povídám a myslím na to české pořekadlo: "Když nejde o život, jde o ... "

 “Je to ještě horší." praví Monsignore. "My vidíme naději v lepší svět nebo v lepší vládu, po které toužíme, jako náš cíl, ne jako platformu pro akci, kterou je nutné provést v blízké budoucnosti." A mě v tu chvíli došlo, co tím Frank vlastně chtěl říct: cíl je něco, za čím jdeš a na čem usilovně pracuješ. Tedy pokud používáš svojí tzv. platformu, která se skládá z tvých dovedností, technik, vzdělání, profesionální zkušenosti a hlavně známostí. Jo, a přihrávat. Já na bráchu, brácha na mě.

"Pokud to, v co doufáš, je sto milionů a koupíš si za stovku lístek do loterie či Sportky, máš naději, že vyhraješ." řekl Frank trochu smutně. "Ale, bohužel, nemáš žádnou platformu. Rozumíš?"

“V hloubi duše máme naději, že světový mír někdy v budoucnu bude. Ale co s tím budeme dělat?"

“Přesně tak," souhlasil Frank “To je jako vyhrát těch sto milionů a nevědět, jak s nimi chytře naložit."

 “Statistická zjištění říkají, že většina výherců nemá za pár let ani na chleba." povídám.

“Takže, přát si světový mír nebo lepší budoucnost nestačí, je třeba mít zcela jasno v tom, co je třeba dělat, jak by se lidé měli chovat."

“Jak se MUSÍ chovat," ujistím sám sebe. "Když by opravdová naděje měla existovat, co je k ní třeba?" ptám se.

“Strategický plán, se kterým opravdu souhlasí všechny strany, aniž by se jedna strana cítila nadřazená straně druhé." Teď, jak to Frank řekl, jsem nemyslel na ty naše politiky, ale na to, co se děje na Středním východě.

"Je to proto, že nadřazenost vlastně znamená soutěžení?"

"Přesně tak. V takové situaci je místo toho třeba rovnoprávnost, i když jsme rozdílní, jako základ pro spolupráci. Nadřazenost vytváří nerovnost, což přitahuje do hry další negativní pocity, o které vlastně nestojíme."

 "Na příklad, náš názor, že máme právo někoho vykořisťovat, když jsme mu nadřazení, nebo ho nutit, aby dělal to, co my chceme?" dovolil jsem si podotknout. "Je to proto, že když se cítíme silnější než ostatní, myslíme si, že máme právo diktovat ostatním, co mají dělat?"

"Morální právo, jako si to myslí Amerika," opravil mě Frank, "která všem ostatním diktuje, jak mají žít. A to samé platí třeba pro vojenskou sílu a mnoho dalších věcí, neboť síla či moc se ukazuje i v materiálním smyslu. Když někoho “klepne pepka“, během vteřiny není schopný cokoliv dělat. To znamená, že nemá kapacitu a že celá ta věc nemá nic společného s charakterem člověka. Je vedena z venku, vnějšími silami, na které nemáme žádný vliv."

"Co se pak stane?"

"Funguje to jako rozdělující prvek, jako jakési pařeniště pro konkurenci. "

"Vím, že opravdová síla vychází zevnitř člověka. " Řekl jsem, aniž bych podotknul, odkud tuto moudrost znám, odkud pochází nebo kdo ji napsal.

"Neboť," vysvětloval mi Frank v jazyce fyziky, "to je ta “vibrace“ či “frekvence“ toho, v co věříme a podle čeho se chováme. Také to, co považujeme za důležité, abychom žili lépe a dobře vycházeli s lidmi nebo prostředím, které nás obklopuje. Toto je namířené na vylepšení sama sebe a generuje to jiné vibrace, které mají lepší, tj. vyšší frekvenci. Tato frekvence není tak “hutná“ a tak je možné ji spojit s ostatními frekvencemi bez jakéhokoliv problému. "

To co řekl, znělo strašně filosoficky. "No, a co z toho všeho vlastně plyne, Fando?" musel jsem se zeptat.

"Výsledkem toho všeho je soužití v míru a harmonii."

"V jakémsi 'světovém souladu'?"

"Ano. Dneska se nám zdá, že každá válka byla vlastně předposlední, nikoliv konečné řešení. Podívej se na to: první a druhá světová, a to se nebavím o všech těch válkách před tím, pak korejská, vietnamská a teď Irák a Afganistan. Po každé válce přišel mír a většinou i prosperita. Na příklad v Německu a Japonsku."

"Já vím. Vietnam si vede ekonomicky relativně dobře."

"Ale nikdo z nás není schopen předvídat, co přijde po terorismu. Armagedon?"

Frankovo prohlášení mě překvapilo, ale dávalo smysl. "Proč je tak obtížné vymýtit terorismus, Franku?"

"Právě proto, že to je platforma a ne cíl sloužící ve vlastní prospěch, vytvořená k tomu, aby nutně dosáhla žádoucího účelu.”

"Dobře, a jak to tedy můžeme vyřešit?” zeptal jsem se.

"Můžeme to vybojovat na dvou frontách. Buď se zaměříme na individuální problémy nebo změníme celkové podmínky tak dramaticky, že účel té platformy zmizí a vše se najednou změní."

"Naděje je," heknu.