Malá nedělní konverzace s Pánem Bohem

Byla neděle ráno. Vetchý stařec, kterému den před tím bylo sedmdesát, rozpoznal co se bude dít v tom okamžiku když otevřel oči. Znal ten pocit, kdy se z jeho těla stane tunel vykousaný z pobřežní skály hladovým oceánem. Otevřel oči a čekal. Z dáli se k jeho lebce přibližovala nesmírná vlna tequily a rumu. Řev příboje byl ohlušující. Začal se připravovat na to, jak mu bude část mozku vyrvána z hlavy bez narkózy. Věděl, že k tomu dojde hned jak první vlna přiboje dorazí k čelu. Když ten okamžik nadešel, stařec místo obvyklého výkřiku a klení, jal se hledat pomoci od Pána Boha. To byla chyba.

Obvykle nězné prsty ranního kalifornského slunce pronikaly benátskými žaluziemi jako rozžhavené meče které se chystaly rozříznout jeho, ve škvíře pootevřenou, krví podlitou oční bulvu, co by bochník chleba.

"Slitování. Stvořils mně k obrazu svému", zaůpěl vetchý stařec podlízavě.

Byl čas jít na mši, ale jelikož nedával přednost žádnému konkrétnímu náboženství, nejraději hovořil s Bohem přímo. Byla to, jak tam tak ležel zkřivený bolestí, jeho soukromá mše a zpověď zároveň. Zalil ho pocit čistoty a rozhořčeného ospravedlnění.

"Musel jsem to udělat," pravil vyzývavě.

"Udělat co?" starcova lebka duněla ozvěnou jeho vlastních slov.

"Pročistit se. Myslím tím pročistit si mou hlavu. Měl jsem v ní spoustu sajrajtu."

"Proč jsi místo toho nemeditoval?" ptal se ho On. "Tohle je Kalifornie. To se tady tak dělá."

"Protože to nefunguje."

"Funguje."

"Navrhls to špatně", snažil se stařec setřást vinu se sebe na svého Pána.

"Co jsem navrhl špatně?" ptal se On.

"Proč jsi neudělal mozek jako ženský orgán?"

"Co tím myslíš?", znělo mu hlavou.

"Ale ty dobře vís. Samo-čistici orgán, ten co se pročistí sám."

"Já nedělám chyby," ujistil ho On. "Lidský mozek není orgán ale komunikační středisko. Stačí, když si uchováš myšlenky čisté, lesklé a srovnané - jako boty. Nebroď se svinstvem, nepusť si dovnitř zádnou špínu...a pak nemusíš splachovat. A mimochodem, přestaň se stýkat s těmi svými kumpány."

"Co máš proti mým přátelům?" bránil se stařec.

"Nesprávní kamarádi jsou to. Odkud si myslíš, že teče všechna ta špína?"

"Kapitán Ted? Vzdyť s ním chodím jenom na ryby."

"Radši ho vymaž, je to nicka."

"A co ti vadí na Larrym? Takový hodný člověk, býval to námořník."

"Nemá žádnou důstojnost. Nada. Je to santusák."

"Ale rozhodně nemůžeš mít nic proti chromému Tonymu. Tak o co vlastně ti jde?" naléhal stařec podrážděně.

"Tak já ti to teda povím. Nestojím o nikoho z toho tvého triumvirátu. Tvůj život je k ničemu. Ubíjíš se nicotným blábolením se svými kumpány z nálevny. Pořád sníte o tom, že najdete zlatý důl, že budete mít báječný život, a hlavně hned, a hlavně bez práce."

"Co je na tom špatného?" ohradil se staroch.

"Chybí ti smysl. Smysl života," vysvětlil On.

"A co to jako ma být? Teda ten smysl života," zeptal se stařec sarkasticky.

"Získat moudrost a nabýt vědomosti. Žádná tequila a rum. A už si jednou pamatuj, že na tebe nečeká žádný zlatý důl", znělo mu výhružně v uších.

"Ty to viš?"

"Samozřejmě. Já jsem Bůh. Ja vím všechno."

"Proč mi to řikáš teprve teď?"

"Teprve teď? Já ti to říkal už několikrát. Ale před tím jsi mě nikdy neposlouchal." Stařec začal šmátrat kolem sebe.

"Před tím mi taky nebylo sedmdesát. Počkej chvilku, vezmu si aspirín."

"To je zbytečné. Aspirin nefunguje na bolest reality."

 _______________________________________________________________________________