Zdenka Obrová
dveře, co vždy v pravou chvíli,
otevřou se do pohádky,
to bychom se nezlobili...
- Počet článků 76
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 774x
Seznam rubrik
Zdenka Obrová
Pro svět dobrý konec, pro Otesánka na h…
Začínat úvahu pointou je podivnost. Nicméně, co s tím, když se vemlouvavě nabídla sama? Pohádky mají mít dobrý konec, z pohádek si mají děti odnášet přesvědčení, že život je dobrý, že dobro vítězí nad zlem a pravda a láska nad lží a nenávistí... Tedy povětšinou.
Zdenka Obrová
Dobrý, Dobrý proti severáku…
Návod, jak přežít ve světě, který je všechno, jen ne dokonalý. Návod, jak se chránit proti větru. Návod, jak nezmrznout. Ale ne, tomu nemůžeme věřit ani na pár vteřin. Návody na život přece neexistují. Tak proč se někdy přistihneme, že je znovu a znovu hledáme?
Zdenka Obrová
Koukám, jak v prádelním koši lama probírá se mýma košilama…
V mém životě nastal před několika desítkami minut zvrat, stala jsem se babičkou. Na mateřství mě příroda pečlivě připravovala po dobu několika měsíců, a přesto jsem byla překvapená, co se najednou přihodilo. Hořko-sladký pocit, že už nebudu nikdy tak dočista svobodná, se mísil s pocitem strachu a štěstí zároveň. Docela silně namíchaný koktejl. Piju ho od té doby každý den a každý den chutná odlišně. Na roli babičky mě nepřipravoval nikdo... Abych byla upřímná, sama jsem se příliš nezajímala. Do dětských kočárků od určité doby zvědavě nenahlížím, pískovištím se vyhýbám a pořady s dětskými hrdiny vypínám...
Zdenka Obrová
Já mám koně, vraný koně…
A pravil Alláh jižnímu větru: "Zhmotni se! Chci z tebe stvořit bytost ku slávě svých vyznavačů a k zhoubě svých nepřátel!" I stalo se. Vzal Alláh vítr do dlaně, dýchl do něj a stvořil koně.- arabská legenda-
Zdenka Obrová
Sladké ptáče mládí
Ne, znalci klasické americké literatury, nebudu psát recenzi o díle Tennessee Williamse, ani se nebudu pokoušet o zamyšlení nad vývojem demografické křivky na našem státě, spojeným s neveselou úvahou, kdo nás bude na stará kolena živit.
Zdenka Obrová
Born to run…
Narodili jsme se snad, abychom utíkali? Před něčím, před někým? Jako lepší verze se jeví, že jsme se narodili, abychom byli v pohybu. Zní to lépe?
Zdenka Obrová
O holce, kterou nikdo nechce...
Sedí vedle sebe na závoře se značkou zákaz vjezdu a pohupují nohama. Vypadají jako dvě odrostlé školačky, vlasy spletené do copánků, pruhované podkolenky a krátké sukničky. Do odřených, červených aktovek, model minulé tisíciletí, ukládají sady nejrůznějších bodných a řezných nástrojů, jehly, pilníky, nebozezy, ani jehly s ulomenými hroty se nevyhazují, neboť jsou chvíle, kdy se upotřebí i ony. Povídají si a najednou v tom nejlepším holčičím přetřásání nesmyslů se jedna zastaví. Seskočí dolů, naučeným pohybem si přihladí účes a řekne, promiň, teď jsem na řadě já...
Zdenka Obrová
Terapie tygrem...
Začala kdysi dávno, na prahu dětství a ztrácí se v mlhách zapomínání. První kočkou v mém životě byl samozřejmě kocour. Proč samozřejmě? Patřil dědečkovi, který zásadně nepřikládal významnou hodnotu čemukoliv, co bylo ženského rodu. S výjimkou jídel, připravovaných ženami, synů, vycházejících z nich a tak podobně. Ale zpět k hlavnímu hrdinovi. Jako všichni předchůdci a následovníci z říše domestikovaných šelem kočkovitých, co kdy žili na našem dvorku, nesl jméno Lukáš. To aby se to nepletlo a šetřilo se vymýšlecí energií.
Zdenka Obrová
V Bruggách
se protetické „fuck“ proplétá celým dějem, svítí všudypřítomně jako křemínky, co po cestě v temném lese házeli na zem Jeníček s Mařenkou, aby zase našli cestu domů. Pokud jste milovníky humoru s odstínem černé, pokud oceníte surrealistické pohrávání si s jazykem a pokud rádi balancujete na hranici absurdity, potom Vás tento film zajisté osloví.
Zdenka Obrová
Září
Pomalu se zavírají prosklené dveře vedoucí k létu. Za nimi začíná poletovat různobarevné listí. Žezlo si opět převzalo Září. Pomalu se zvedlo, aby vystřídalo teplem unavený Srpen. Usedlo na vedoucí místo, sklání se k zemi a kreslí si do písku před sebou tiskací devítku. Středního rodu, jako by dosud nevyrostlo s dětských střevíců, poposedává druhý den své vlády mezi bratry Srpencem a Říjnem. Dívá se před sebe a je zadumané...
Zdenka Obrová
"Dítě zdarma..."
Těmito upoutávkami lákají výlohy mnoha cestovních kanceláří. Bez znalosti úzu by to pro nezasvěceného mohlo znamenat, že pokud si zakoupíme zájezd do Řecka, či do jiné z nabízených destinací, dostaneme jako bonus dítě zdarma. A to jako napořád? Že by se jednalo o novodobou formu adopce? Nebo ho bude třeba po návratu nepoškozené vrátit? Odkud se berou? Jsou to snad chovanci z dětských domovů, kteří obdrží za odměnu zájezd s prázdninovými rodiči? Nebo existuje možnost nabídnout své vlastní, poněkud problémové a obtížné potomky jiným, aby si to také užili? Taktéž definice dítěte se liší od nabídky k nabídce a zanechává poněkud rozporuplné dojmy. Jaké obdržíme? Leží rozhodnutí v kompetenci cestovní kanceláře, anebo nám bude poskytnuta databáze, kde si budeme moci vybrat?
Zdenka Obrová
Až já budu velká…
Potloukat se. Zvláštní výraz. Potulovat se, toulat se, těkat, bloudit, napovídá Slovník spisovného jazyka českého. Já se také potloukám, sice ne v mlžných horách, byť jsou období, kdy před sebou vidím rozmazané obrysy a občas ztrácím „vertigo“. Zakopávám o kostlivce, kteří se vysypou ze skříně, když neopatrně projdu kolem. Odháním skřehotavé černé posly z království netečnosti a nedostupnosti převlečené za vrány ranních neodbytných myšlenek, voňavým čajem splachuji pachuť minulosti a zajídám ji croissantem. Čekám, až se něco stane. Nebo je to pouze starodávný zvyk z dětství? Hra s magickým až? Až já budu velká, tak... Tehdy byly podmínky pro dosažení stavu dospělosti celkem jasné. Až se naučím nebrečet, až si nebudu muset stoupat na špičky, abych dosáhla do kredence. Až.
Zdenka Obrová
Taoistická Kočka
Přitahuje a vábí můj pohled jantarovými záblesky ve svých očích. Dokonalá kulatost připomíná ilustrace z Andersenovi pohádkové knížky o strašidelných psech hlídajících poklad. Taoistická Kočka. Copak asi hlídá ona? Dívá se do objektivu fotografa jako ta, která ví... Jako ta, jíž je dovoleno chodit dveřmi do krajiny Fantazie tam a zase zpátky, jak se jí zamane...
Zdenka Obrová
O Praze bolestivosti
Její souřadnice nacházíme postupně. V některých osudech se posunují pořád dál a dál, až za samou hranici toho, co lze unést. Jsme zlatokopové, vybaveni kolíky, provázkem a kladivem. Vyměřujeme, zatloukáme, na cestě ke katastru se pak dereme vpřed, abychom uplatnili včas svůj nárok. A když se vrátíme nazpět, po několika prchavých okamžicích uspokojení nad tím, co jsme získali a co je nesmazatelně zapsáno v úředních knihách, zmocní se nás opět stará známá Nejistota.
Zdenka Obrová
O umění lukostřelby
Spolehlivá ... Přichází bez pozvánky, pobízí stářím sešlou kobylu, jezdí bez sedla, místo uzdečky svírá kus provazu v bezmasé dlani. A pokaždé, když se kolem nás zvíří prach z jejích kopyt, něco v něm nezadržitelně zmizí... Bere bez zábran a nenasytně co chce a neskládá nám účty. Paní Smrt, Kmotřička Smrt, Chmurný Žnec, Zubatá, Ta s kosou...
Zdenka Obrová
O vůni řeky
Chtěla bych někdy zahlédnout letmý pohyb lososích ploutví v horské bystřině. Chtěla bych umět aspoň kousek z toho, co umíš Ty. Dravý a tažný opouštíš moře a cestou směrem k řece, jež voní po domově, měníš barvy. Ze stříbřitě šedé s odstíny modré, snad jako upomínku na slanou vodu, postupně tmavneš, až přejdeš do sytě karmínové. Když všechno na chvilku ztichne, lesy ožívají ozvěnou prastarých indiánských příběhů. Vypráví se za dlouhých zimních večerů, kdy oheň pomalu chladne a děti by měly spát.
Zdenka Obrová
Až si jednou (sundám klišé)…
Poezie Roberta Křesťana mě doprovází dlouhá léta. Jako gramofonová deska vyrobená z nezničitelného materiálu nevykazuje ani po letech opakovaného přehrávání škrábance, nepřeskakuje a nešumí. V čem spočívá její vílí přitažlivost? Odpověď se schovává v symbolu, jako zrnko písku v lastuře, obalované vrstvou perletě. Básník předkládá na ručně vyrobeném proutěném podnosu roztodivné ovoce. Pokud chceme ochutnat obsah ukrytý uvnitř, je třeba vstoupit do říše imaginace. Nůž intelektu můžeme ponechat doma, ke slovu přicházejí jiné, jemnější nástroje. Zkušenost, představivost, touha porozumět a schopnost rozeznávat chutě...
Zdenka Obrová
Vertigo
Přemýšlím. Jsem jako kůň jezdící na přilnutí. V hubě žmoulám udidlo, s každým krokem přežvýknu, vyklenu se tak, aby tenze mých svalů připomínala pohyb vycházející od zádi k hlavě. Přemýšlím o ježdění. Nebo snad sním? Nebo je to konglomerát přemýšlení a snění? Rozhodně jsem se stala součástí procesu, který tak docela neovládám.
Zdenka Obrová
O doložce důvěry
S jejím udělením jsem si dávala skutečně na čas. Trvalo téměř rok, než se uvolnilo kotevní lano o tažné pevnosti mnoha newtonů spletené dohromady ze zábran, výmluv a nedostačivostí. Ne, výraz uvolnilo se, nevyjadřuje podstatu bolestného procesu, na jehož konec jsem nedohlížela. Zkusím to znovu. Jednoho dne jsem se probudila a něco bylo jinak. Jako bych se přesytila vlastního strachu, jako by mně došla slova a dech, jako by mě unavily neustále se opakující nudné obsahy a katastrofické scénáře přehrávané pod vedením mizerného režiséra. Znechucení si nabrousilo meč a jedním pohybem vysvobodilo plachetnici uvízlou v marině...
Zdenka Obrová
Vive la Pétanque!
Chtěla bych hrát pétanque, zkusila jsem to o víkendu a snaha dostat se co nejblíže k „prasátku“ mě zaujala a navnadila. Jako bych ochutnala miniaturní předkrm ve vybrané francouzské restauraci. Co dál? Kde se nabízí polévka, hlavní chod a něco sladkého na závěr? Kdybych žila v Paříži, vložila bych si do kabelky dvě pétanquové koule a brouzdala se parky, abych se připojila k jedné z mnoha skupinek lidí různého věku, jež soustředně sklání hlavy k zemi a diskutují, zda právě jejich koule zaujala místo co nejblíže dřevěné kuličky zvané „cochonett“. Jenže já nejsu z Paříže, su z Moravy. Hmmm...
Zdenka Obrová
Requiem za Kůzle.
Přišlo jsi na svět na Zelený čtvrtek, v době, kdy jaro jednoznačně vystrkuje svoje zelené výhonky z každé skuliny, kdy se nám připomíná v trylkování ptactva, v jemném bubnování deště na dosud neumytá okna. Narodilo ses jako druhé v řadě a narodilo ses téměř překotně, jako bys mělo hodně naspěch. Přivítalo Tě zklamání, že jsi „jenom“ kozlík, takže vlastně pro chov a produkci mléka bezcenný kus a že jsi předurčené k tomu, aby ses po krátkém čase stalo součástí surovin pro budoucí zabijačku. Nepilo jsi. Nezapomenu, jak ses při pokusu nakrmit Tě lahví dusilo. Nezapomenu na Tvůj nářek a hlavu odvracející se od životadárného mléka. Na Velký pátek odpoledne jsi nás tiše opustilo...
Zdenka Obrová
Nikdy se nevzdávat!
Přečetla jsem si na kalendáři při nákupu sýrových hvězdiček v místním malém pekařství. Hmm, to zní téměř jako revoluční heslo. Ale, co když představuje pouhou polovinu pravdy? Čím více o obsahu přemýšlím, tím více se blížím představě protikladů, jež teprve v okamžiku, kdy se chytnou za ruce, vytvářejí úplnost. Co když někdy není zase až tak špatné vzdát se? Nemohla by v tom být skryta potřeba uznat hranice svých schopností, nebo limity těch druhých? Hledám stravitelnější synonyma: opouštět, odevzdat, odtruchlit. Výsledek není o moc lepší. Proces nápadně připomíná slabost. Neatraktivní téma. Není „in“ zaobírat se podobnými obsahy. Jako bych narážela na stěnu postavenou z tvárnic vyztužených nesmiřitelným odporem. Jako bych se vrátila na pískoviště dětství a zuby nehty si držela svou bábovičku, která přece legitimně patří mně a jenom mně.
Zdenka Obrová
O jízdě na vlně
Bolí mě celé tělo. Každý jeho sval, zvláště ty, o jejichž existenci jsem ještě nedávno neměla ani tušení. Myslím pak na Tebe při každém pohybu. Usínám a vstávám s Tebou. Sním o Tobě. Přišel jsi jako dárek, neohlášený a nečekaný. Jsi terapeut, učitel, zenový mistr. Jsi můj kůň. A já Tvůj jezdec, i když nic neumím, i když se zrovna nesnažím najít na Tvém hřbetě rovnováhu, prý jsem jezdec, i když nesedím v sedle.
Zdenka Obrová
Žádost o rezervaci kotle
Dobré ráno, dnes jsem provedla krátkou sumarizaci mého počínání tady na Zemi a dospěla jsem k závěru, že je nevyšší čas. Nejvyšší čas zarezervovat si u Vás vhodné místo, kde bych mohla v čase, jenž nám je vyměřen po smrti, zpracovávat svoje nedokonalosti a přetvořit je v cosi smysluplného, tedy pokud to vůbec bude možné.
Zdenka Obrová
O recyklování a liščím ocase…
Auto mám plné papírů, PET-lahví, polystyrénu a jiného netříděného odpadu. Po menším pokusu o jarní úklid jest třeba odklidit nepotřebné a navíc chovat se ekologicky... Jsou předměty, které jsem neměla odvahu zařadit do recyklovatelných surovin, a tak skončily v kbelíku na odpadky. Až přijde jejich čas, zmizí neodvratně kdesi na skládce...
| předchozí | 1 2 3 4 | další |
