Taoistická Kočka

Přitahuje a vábí můj pohled jantarovými záblesky ve svých očích. Dokonalá kulatost připomíná ilustrace z Andersenovi pohádkové knížky o strašidelných psech hlídajících poklad. Taoistická Kočka. Copak asi hlídá ona? Dívá se do objektivu fotografa jako ta, která ví… Jako ta, jíž je dovoleno chodit dveřmi do krajiny Fantazie tam a zase zpátky, jak se jí zamane…

Mohla by vyprávět dlouhé severské příběhy, tak jak je zaslechla, když potichu našlapovala kolem eskymáckých iglú… Nebo indiánské pohádky o Bílé bizoní ženě. A jako ona k nám může promluvit: : “Zanechávám viditelné stopy a kráčím“. S jedinou podmínkou, že ji pustím, že ji budu jen pozorovat, obdivovat a hladit v okamžicích, které zvolí. Mohu být pouze otvíračkou dveří, za kterými čeká Svět, mohu plnit její misky a odměnou mně budou zvuky, s jejichž pomocí upletla stovky a stovky imaginárních svetrů s norskými vzory…

Na to nejkrásnější nejde sáhnout… neschováme to do krabičky, vytratí se to z každého i nejlépe zamčeného trezoru. Proč? Protože se dotýkáme posvátného území, kde se objevují utěšující symboly archetypálních sil. A nám je dovoleno je pouze chvilku sdílet, jít vedle nich a vracet se k nim.

Černobílá kočka v roli průvodce na cestách vedoucích k přesahu našich individuálních osudů vyklouzla zlehka z mého objetí a vydala se k tajemství.

Inspirace: Koč-Ka, Zon-Zin, náčelník Černý Jelen