O holce, kterou nikdo nechce...

Sedí vedle sebe na závoře se značkou zákaz vjezdu a pohupují nohama. Vypadají jako dvě odrostlé školačky, vlasy spletené do copánků, pruhované podkolenky a krátké sukničky. Do odřených, červených aktovek, model minulé tisíciletí, ukládají sady nejrůznějších bodných a řezných nástrojů, jehly, pilníky, nebozezy, ani jehly s ulomenými hroty se nevyhazují, neboť jsou chvíle, kdy se upotřebí i ony. Povídají si a najednou v tom nejlepším holčičím přetřásání nesmyslů se jedna zastaví. Seskočí dolů, naučeným pohybem si přihladí účes a řekne, promiň, teď jsem na řadě já…

Protáhne se pod závorou a rozběhne se směrem k nám. Lehce se přehoupne přes hranice Ega a už je tady. Jak se jmenuje? Bolest přece, s příjmením Fyzická. Máme k dispozici čím dál tím větší arzenál zbraní, jak ji potlačit. V příruční lékárničce se vedle sebe nacházejí tišící prostředky, které slibují okamžitou nápravu. Za mnou přišla včera. Samozřejmě bez pozvání. Předtím sáhla do skříně a převlékla se za figuru, která je k nepřehlédnutí. Za Migrénu. Usídlila se v pravé hemisféře a tvářila se, že setrvá celý víkend. Udělala si pořádky, vyhnala všechny ostatní myšlenky, jako by to byly pouhé krysy a ona zdatný deratizátor.

To se jí musí přiznat, myslím teď celoplošný zásah. Kobercová bomba by jí mohla jenom závidět. Tykáme si, přece nebudu malé holce vykat… Nechce se mně jít do skříňky pro růžové lentilky se zázračným účinkem. Zaženou ji na chvilku a mnohdy vůbec. Zůstává po nich vata v hlavě a představa, že se chystám někam odlétnout a já nevyžádaně prosím létat nechci…

Bodavá a chvílemi tupá, mění operativně rejstřík podle plánů, které zná pouze ona. Nejlepším lékem proti ní je gilotina, oblíbený popravčí stroj francouzské revoluce, nicméně řešení jest to příliš definitivní…

Vypínám veškerou elektroniku, zhasínám světla a zvu ji do postele. Ona by šla beztak, ale pozvánkou se s větší pravděpodobností blížím možnosti uzavřít jakousi dohodu, pakt o neútočení a tak podobně. Vyzvídám, odejdeš do rána? Uvidí se, naparuje se jako nevychovaný spratek a bere mně polštář s ovečkou. Nespi, říká za chvilku, povídej si se mnou. Nikdo si se mnou nepovídá, jenom sestra, když není ve službě. Sestra? Moje dvojče. Je nám po sobě smutno, protože jsme spolu vždycky jen tak krátce. Jen když Tě nic nebolí, víš? Náročná noc plná přerušovaného usínání a čekání na probuzení. S rozbřeskem opatrně otevírám oči a snažím se zjistit, zda jsem sama. Není tady. Úžasné!!! Vyskočím, vytáhnu žaluzie a vpustím do zšeřelého pokoje kalné ranní světlo.

Nebolí mě ani duše, ani tělo. Snažím se udržet si ve vědomí, že se cítím opět dobře. V tom je třeba obě sestry docenit, přináší životu kvalitu poté, co poodejdou… Jen nevím, jak je udržet co nejdéle z dosahu. Co tak třeba radostí z přítomného okamžiku. Co tak třeba nezraňovat se tím, co bylo, a nemalovat černou tuší rozpité obrazy budoucnosti, která je stejně zastřena tajemstvím. Co tak třeba být tady a teď. Při opakování to zní jako dadaistická říkanka, jako mantra pro vyvolené, jako klapot buddhistických mlýnků. Tady a teď, tady a teď…