O Praze bolestivosti

Její souřadnice nacházíme postupně. V některých osudech se posunují pořád dál a dál, až za samou hranici toho, co lze unést. Jsme zlatokopové, vybaveni kolíky, provázkem a kladivem. Vyměřujeme, zatloukáme, na cestě ke katastru se pak dereme vpřed, abychom uplatnili včas svůj nárok. A když se vrátíme nazpět, po několika prchavých okamžicích uspokojení nad tím, co jsme získali a co je nesmazatelně zapsáno v úředních knihách, zmocní se nás opět stará známá Nejistota.

Nevychovaná dáma neklepe, neptá se, zda přichází vhod a nemá se k včasnému odchodu. Pokud jí udělíme doložku nejvyšších výhod, začne nafukovat naše Já do nebývalých rozměrů, našeptává, co všechno je nám Svět povinen bezpodmínečně pravidelně překládat. Sebemenší chyba v dodávce poruší křehkou strukturu vlastní hodnoty tak, že praskne jako nafukovací balónek z poutě a celý pracně budovaný systém se sesype. Proces musí začít znovu … Rozměry očekávání se zvětšují, stěny jsou čím dál tím víc tenčí… Nenasytnost je v tom, věčný strach z nedostatku a také agrese. Pokud se uznání odvozuje nepřetržitě z podnětů okolí, můžeme se ztotožnit s nebezpečným vzorcem, že pro posílení sebe sama je třeba znehodnocovat ostatní.  Začarovaný kruh. V lásce patří tento srdcem nepochopitelný mechanismus k tomu nejdestruktivnějšímu způsobu chování… ponižování partnera, dětí, blízkých osob přináší sice prvoplánově iluzi silného a neohroženého ega, ničí ale spolehlivě vztahy a zároveň ponižuje a ničí toho, kdo je vysílá, protože sám tvoří jejich nedílnou součást…

Po mrazem ztuhlé lesní cestě kráčí muž. Slunce dávno přestalo roztahovat nenechavé paprsky nad zasněženými pláněmi a odešlo spát za zvlněné kopce daleko za obzorem. Stromy sklánějí ztěžklé větve k zemi. Krajina se oblékla do modra. Ještě chvilku a nebude vidět téměř nic, jen stíny vystoupí z lesa a budou kreslit tajemné obrazy, když zpoza mraků na chvíli vykoukne zvědavý Měsíc. V jeho světle se v bělobě závěje cosi černého nepatrně pohne. Had. Ztuhlý zimou pomalu pracuje k smrti. Soucit bere opatrně vyčerpané hadí tělo do náruče, pod kabátem ho zahřívá a za chvilku cítí, jak pomalu ožívá. Radost v následujícím okamžiku přeruší bolest z hadího uštknutí. Proč? Ptá se umírající zachránce. Protože jsem had, odpoví agresor a pomalu se vrací zpět do království věčného chladu, do bezživotí…

Jak čelit agresi, ponižování a znehodnocování? Postavit se jim se stejnou silou? Láska tyto prostředky nepoužívá a ani používat nemůže, protože by popřela podstatu, ze které je utkána.  Snad jen když si budeme vážit své kreativity víc, než svého smutku nebo zranění, přestaneme včas zahřívat hada nesnášenlivosti a autoagrese a necháme ho odplazit jeho vlastní cestou, ať již vede kamkoliv. Potom se otevře možnost, hledat svou hodnotu uvnitř, tam dole, kde se pod prahem našich bolestí „tyčí hrad z mramoru, v každém z tisíce oken svítí zapálená svíce, u každé z nich zpívá pěvec nekonečnou melodii“ (Tristan a Izolda). Je nezcizitelná, třpytí se odlesky perleti a chutná po pramenité vodě…

Inspirace:
Robert A. Johnson: Věčný příběh romantické lásky
Wolfgang Schmidbauer: Syndrom pomocníka
Tristan a Izolda
Robert Křesťan
Ezop