Začínat úvahu pointou je podivnost. Nicméně, co s tím, když se vemlouvavě nabídla sama? Pohádky mají mít dobrý konec, z pohádek si mají děti odnášet přesvědčení, že život je dobrý, že dobro vítězí nad zlem a pravda a láska nad lží a nenávistí… Tedy povětšinou.
Ale zpět k Otesánkovi. Chlapec trpí od narození neutěšitelným hladem, jediným smyslem jeho bytí je jídlo. Vzpomínáte si, co všechno snědl? Moment, přítel google určitě poradí. Tak tedy: “Jed jsem, sněd jsem kaši z rendlíka, ucháč mlíka, pecen chleba, mámu, tátu, děvečku s jetelem, pasáka s prasaty, ovčáka s jehňaty a tebe taky sním!" A tady Otesánkův potravinový řetězec definitivně končí. Narazí totiž na bábu s motykou, která mu rozpáře jeho nenasytné břicho, snězení lidé vyskočí ven, no a jak jsem již v úvodu zmínila, pro svět dobrý konec, pro Otesánka na hovno.
Trochu drsná terapie pro malé čtenáře, či ještě menší posluchače. Trochu drsná terapie i pro nás, dospělé předčítače. Ale téma jest to celoplošné a věčně se opakující… Neotesanost a nenasytnost jsou mnohdy blízké příbuzné. Neotesanost by se dala definovat jako neschopnost používat sociálních dovednosti, jednoduše řečeno, neschopnost chovat se slušně. Nenasytnost je prokletím a utrpením. Utrpením nejen pro ty, jež nikdy nemají dost, ale také pro jejich okolí. Nechce se mně věřit, že by možnost vysvobození měla ve svých rukou pouze stařenka s nástrojem na okopávání. Že by až Smrt přinesla vykoupení, klid a pokoj. Co kdybychom si pomohli jinou pohádkou, kde se opakuje kouzelná formule: přiměřeně, přiměřeně… Co se tak dobrovolně vystavit určité míře nedostatku, když víme, že ty nejdůležitější věci, věcmi nejsou…
Při psaní začínám mít hlad. Co by mě dosytilo? Chtěla bych si společně s Vláďou Mišíkem koupit 20 dkg duše, pár kousků pravdy a litr svědomí prosím, dále pak za korunu víry, osminku citu a láhev naděje.
