O doložce důvěry

S jejím udělením jsem si dávala skutečně na čas. Trvalo téměř rok, než se uvolnilo kotevní lano o tažné pevnosti mnoha newtonů spletené dohromady ze zábran, výmluv a nedostačivostí. Ne, výraz uvolnilo se, nevyjadřuje podstatu bolestného procesu, na jehož konec jsem nedohlížela. Zkusím to znovu. Jednoho dne jsem se probudila a něco bylo jinak. Jako bych se přesytila vlastního strachu, jako by mně došla slova a dech, jako by mě unavily neustále se opakující nudné obsahy a katastrofické scénáře přehrávané pod vedením mizerného režiséra. Znechucení si nabrousilo meč a jedním pohybem vysvobodilo plachetnici uvízlou v marině…

A po hrabalovsku můžu napsat, že neuvěřitelné se stalo skutkem.

Poprvé Tě pobízím do cvalu naplněná důvěrou. V Tebe, v sebe i v obsahy, co nás přesahují. Cítím houpavý pohyb a nechávám se nést. Konečně po dlouhých měsících přešlapování jdu s Tebou. Ocitám se v docela odlišném rytmu, pro který hledám a nenacházím správný výraz… A zároveň přebírám větší část odpovědnosti za nás za oba. Úleva, že? Cval přechází v klus a krok… Společně prožíváme dobrou zkušenost, jež podporuje, obnovuje a vyživuje náš vztah.

U důvěry není určující, kdo je jejím adresátem. Důležitá je schopnost odevzdat kontrolu nad něčím nebo nad někým a symbolicky povolit otěže snah ovládat život. A s narůstající jistotou v nejistotě postupně odkládat průvlečky, nánosník, martingal a ostruhy.

Bývají období, kdy se ptám. Kam chodíš spát? A proč odcházíš? Kolikrát jsem Tě už cítila a potom ses ztratila? Kde se nachází místo, kde přebýváš, když tady nejsi… Za sedmero horami, a sedmero řekami, v království obklopeném hradbami, jehož bránu hlídají dva velcí draci, nebo lvi, podle toho…. Vím, není třeba se vypravit na válečnou výpravu, vrátíš se sama a dobrovolně. Kdy? Až v Tebe znovu uvěřím a zavolám Tě. Obuješ si na cestu ručně vyrobené boty, podrbeš za uchem Strážce prahu a rozběhneš se ke mně. Jsi nezničitelná. A stejně jako zahrada, aby prospívala a dávala plody, jež nasytí, potřebuješ každodenní péči a pozornost.

Mnohokrát zrazená, přesto se vracíš. Nabízíš téměř nekonečnou množinu šancí. Ale jednoho dne se může stát, že se unavená naším opakujícím selháním otočíš a pak už nepřijdeš nikdy.

PS. Z důvodu jakýchsi repasí na elektrickém sloupu se mně splašil kůň. Nepředpokládal, že by podivný druh veverek mohl dorůst až do takových rozměrů. Já jsem nepředpokládala vyhození a následný úprk. Ve zvláštní poloze na jeho boku jsem se snažila po způsobu westernových jezdců rodea znovu dostat do sedla. Marně. Dopadla jsem na zem, zvedla se, znovu „nastoupila“, dojela do stáje, jako by se nic nestalo. Jenom rozbolavělé svaly, bolest za krkem a měnící se barva modřin připomínají s odstupem můj letecký den. Před příštím výjezdem do terénu se opět obleču do křehkého krunýře utkaného z důvěry a jako vrstvu navíc zvolím bezpečnostní vestu…