Zdenka Obrová
dveře, co vždy v pravou chvíli,
otevřou se do pohádky,
to bychom se nezlobili...
- Počet článků 76
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 774x
Seznam rubrik
Zdenka Obrová
Požehnání nebo pohroma?
Za devatero horami a devatero řekami žil mladý muž se svým starým otcem. Jeho největším potěšením byla jízda na koni. Trávil s ním veškeré dny, vyjížděli za každého počasí.
Zdenka Obrová
Svět podle Kocourka
Sebrala jsem ho z ulice, kde pravidelně sedával uprostřed silnice se svou mourovatou sestrou a nevědomě čekali na smrt. Mohlo mi to ledacos napovědět o jeho povaze, ale nebrala jsem tyto signály vážně.
Zdenka Obrová
Ranní time management
Probouzím se ve čtvrt na sedm, potmě se snažím dojít do koupelny tak, abych nešlápla do nějaké louže, ne-li do něčeho horšího. Obleču se co možná nejrychleji, aby nepřibyla další... Nestihla jsem to.
Zdenka Obrová
Jak dostat život na otěž…
„Jezděte to, co máte teď, ne to, co byste rádi měli!“ Dočetla odborný článek, zahleděla se ven a myšlenky se rozběhly po okolí. Přebrodily rozlitý potůček na zahradě a schovaly se do bezového houští. Ve vlhku se jim nelíbilo, tak se posléze vrátily, sedly si na parapet okna do koupelny a jako zmoklá kočka čekaly, až je zase pustí dovnitř. Autorem té věty mohl být i nějaký buddhistický nebo šaolinský mnich, pomyslela si. Jako by způsob jízdy a vzájemné komunikace odrážely lidské dovednosti a bytostné nastavení jezdce. Jako by místo sebepoznávacích kurzů, regresních terapií, rodinných konstelací, koučinku a dalších moderních metod byla výuka jezdectví přirozenou pozvánkou do hlubin duše.
Zdenka Obrová
Zachraňte Williho…
Zachraňuji, tedy jsem, mohla bych si napsat na svou standardu, kdybych nějakou měla. Je to silnější než já. Kdesi jsem vyčetla, že pohnutky nemusí být výhradně ušlechtilé, že se za nimi může skrývat kde co. Třeba touha po naplnění recipročního altruizmu, jakože čekáme, že když my zachráníme někoho, někdo nebo něco následně zachrání nás. Důkazem, že to někdy i prvoplánově zafunguje, mohou být pohádky a povídky pro malé čtenáře.
Zdenka Obrová
O sumci jménem Single
Potkala jsem kamarádku, co žije na dalekém severu. Něco jako setkání po letech. Mimo jiného mi vysvětlila, že u nich ve Švédsku se rozlišuje mezi dvěma skupinami lidí, co žijí bez partnera. Status tzv. singles mají ti, co se rozhodli programově žít sami a potom je zde druhá skupina, která žádný status ani nemá, skupina těch, co jim zřejmě nic jiného nezbývá... Singles se vyznačují vysokou životní úrovní, nemusí se o nic dělit, nikomu se přizpůsobovat a užívají si života. Nesingels, tedy lidé, co jsou sami, ale sami být nechtějí, se trápí, někoho pořád hledají nebo už ani nehledají a následkem toho jsou poněkud zapšklí.
Zdenka Obrová
Kocour se schoulil na můj klín…
Ztracená v čekání čekám. Na koho? Na Tebe Kocoure... Čekám, až konečně odbije druhá a dovím se, jak na tom jsi. Bojím se o Tebe. Snažím se vysílat paprsky naděje, ale jsem ztuhlá a zamotaná v těžké zplstnatělé dece strachů z bezmocnosti. Je to téměř k neunesení a tak se bolavá mysl usilovně snaží ukázat na někoho prstem. Najít viníka. A tím jsem přece já. Měla jsem si všimnout, že Ti není dobře. Měla jsem Tě odvézt o den dřív. Měla jsem Tě odvézt někam jinam. Měla jsem...
Zdenka Obrová
Až do první smrti…
Zelenožlutýma očima připomínala kocoura Garfielda. Při pohledu na ni se mi vždycky vybavovalo dětské říkadlo: Naše kočka strakatá, dostala tři koťata, trojbarevná májová, každý by chtěl taková. Dostala originální jméno Kočička. Dlouho tomu, co se z kocouřích výprav nevrátil její bratr, válečník barvy medu. Žila solitérně a plaše. Každou noc se spořádaně vracela domů, počkala na místo u misky s granulemi a potom se stočila do spokojeného klubíčka.
Zdenka Obrová
Koukám, jak v prádelním koši lama probírá se mýma košilama…
V mém životě nastal před několika desítkami minut zvrat, stala jsem se babičkou. Na mateřství mě příroda pečlivě připravovala po dobu několika měsíců, a přesto jsem byla překvapená, co se najednou přihodilo. Hořko-sladký pocit, že už nebudu nikdy tak dočista svobodná, se mísil s pocitem strachu a štěstí zároveň. Docela silně namíchaný koktejl. Piju ho od té doby každý den a každý den chutná odlišně. Na roli babičky mě nepřipravoval nikdo... Abych byla upřímná, sama jsem se příliš nezajímala. Do dětských kočárků od určité doby zvědavě nenahlížím, pískovištím se vyhýbám a pořady s dětskými hrdiny vypínám...
Zdenka Obrová
Já mám koně, vraný koně…
A pravil Alláh jižnímu větru: "Zhmotni se! Chci z tebe stvořit bytost ku slávě svých vyznavačů a k zhoubě svých nepřátel!" I stalo se. Vzal Alláh vítr do dlaně, dýchl do něj a stvořil koně.- arabská legenda-
Zdenka Obrová
Terapie tygrem...
Začala kdysi dávno, na prahu dětství a ztrácí se v mlhách zapomínání. První kočkou v mém životě byl samozřejmě kocour. Proč samozřejmě? Patřil dědečkovi, který zásadně nepřikládal významnou hodnotu čemukoliv, co bylo ženského rodu. S výjimkou jídel, připravovaných ženami, synů, vycházejících z nich a tak podobně. Ale zpět k hlavnímu hrdinovi. Jako všichni předchůdci a následovníci z říše domestikovaných šelem kočkovitých, co kdy žili na našem dvorku, nesl jméno Lukáš. To aby se to nepletlo a šetřilo se vymýšlecí energií.
Zdenka Obrová
Taoistická Kočka
Přitahuje a vábí můj pohled jantarovými záblesky ve svých očích. Dokonalá kulatost připomíná ilustrace z Andersenovi pohádkové knížky o strašidelných psech hlídajících poklad. Taoistická Kočka. Copak asi hlídá ona? Dívá se do objektivu fotografa jako ta, která ví... Jako ta, jíž je dovoleno chodit dveřmi do krajiny Fantazie tam a zase zpátky, jak se jí zamane...
Zdenka Obrová
O vůni řeky
Chtěla bych někdy zahlédnout letmý pohyb lososích ploutví v horské bystřině. Chtěla bych umět aspoň kousek z toho, co umíš Ty. Dravý a tažný opouštíš moře a cestou směrem k řece, jež voní po domově, měníš barvy. Ze stříbřitě šedé s odstíny modré, snad jako upomínku na slanou vodu, postupně tmavneš, až přejdeš do sytě karmínové. Když všechno na chvilku ztichne, lesy ožívají ozvěnou prastarých indiánských příběhů. Vypráví se za dlouhých zimních večerů, kdy oheň pomalu chladne a děti by měly spát.
Zdenka Obrová
Vertigo
Přemýšlím. Jsem jako kůň jezdící na přilnutí. V hubě žmoulám udidlo, s každým krokem přežvýknu, vyklenu se tak, aby tenze mých svalů připomínala pohyb vycházející od zádi k hlavě. Přemýšlím o ježdění. Nebo snad sním? Nebo je to konglomerát přemýšlení a snění? Rozhodně jsem se stala součástí procesu, který tak docela neovládám.
Zdenka Obrová
O doložce důvěry
S jejím udělením jsem si dávala skutečně na čas. Trvalo téměř rok, než se uvolnilo kotevní lano o tažné pevnosti mnoha newtonů spletené dohromady ze zábran, výmluv a nedostačivostí. Ne, výraz uvolnilo se, nevyjadřuje podstatu bolestného procesu, na jehož konec jsem nedohlížela. Zkusím to znovu. Jednoho dne jsem se probudila a něco bylo jinak. Jako bych se přesytila vlastního strachu, jako by mně došla slova a dech, jako by mě unavily neustále se opakující nudné obsahy a katastrofické scénáře přehrávané pod vedením mizerného režiséra. Znechucení si nabrousilo meč a jedním pohybem vysvobodilo plachetnici uvízlou v marině...
Zdenka Obrová
O jízdě na vlně
Bolí mě celé tělo. Každý jeho sval, zvláště ty, o jejichž existenci jsem ještě nedávno neměla ani tušení. Myslím pak na Tebe při každém pohybu. Usínám a vstávám s Tebou. Sním o Tobě. Přišel jsi jako dárek, neohlášený a nečekaný. Jsi terapeut, učitel, zenový mistr. Jsi můj kůň. A já Tvůj jezdec, i když nic neumím, i když se zrovna nesnažím najít na Tvém hřbetě rovnováhu, prý jsem jezdec, i když nesedím v sedle.
Zdenka Obrová
O recyklování a liščím ocase…
Auto mám plné papírů, PET-lahví, polystyrénu a jiného netříděného odpadu. Po menším pokusu o jarní úklid jest třeba odklidit nepotřebné a navíc chovat se ekologicky... Jsou předměty, které jsem neměla odvahu zařadit do recyklovatelných surovin, a tak skončily v kbelíku na odpadky. Až přijde jejich čas, zmizí neodvratně kdesi na skládce...
Zdenka Obrová
Ten, kdo neumí výt, nenajde svoji smečku (Charles Simic)
Volání smečky, volání krve, volání rodu... Pod různými názvy probleskuje stejné. Sen o tom, že jednoho dne uvedu do pořádku „své věci“, sbalím na cestu to nejdůležitější a půjdu. Kam? Domů přece, do míst, odkud jsem kdysi dávno přišla a časem na ně zapomněla, do míst zapadaných prachem prostřednosti, konformity a únavy. Moje vlčí smečka krouží kolem, nikdy se nevzdálila, jenom jsem ji nevnímala, otupená ze všech stran útočícími podněty „Velkého Světa“. Nemůžu se dočkat, až se kolem mě seběhnou. Návrat ztracené dcery. Navlhlá jejich přijetím, rozněžnělá hebkými dotyky šedé srsti, rozechvělá bezprostřední blízkostí vlčí oddanosti.
Zdenka Obrová
Kde je kůň a jeho jezdec? Aneb o svobodě…
Filozofické téma. Křehké. Snídáme ho každý den a zapíjíme černou kávou pochybností. Je třeba našlapovat opatrně, před námi tudy šla řada velkých mužů. Svoboda je poznaná nutnost, tak pravil Benedictus Spinoza.
Zdenka Obrová
Matěji, proč Tě holky nechtějí…
Při vyslovení jména Matěj se mně vybavují záběry z filmu pro dospívající mládež o neatraktivním rezavém chlapci. I to byl důvod, proč jsem začala brzdit, když mně dcera začala v rámci své divoké psychoterapie, aby byla maminka šťastná, přesvědčovat, že v mém životě chybí podstatná část a tou je Kůň.
Zdenka Obrová
O lidech a myších
Sobotní ráno zahajuji pohřbem. Další myš odešla na druhou stranu břehu. Zbývá jich už jenom pět. Samečci vymírají dříve než samičky...
