Koukám, jak v prádelním koši lama probírá se mýma košilama…

V mém životě nastal před několika desítkami minut zvrat, stala jsem se babičkou. Na mateřství mě příroda pečlivě připravovala po dobu několika měsíců, a přesto jsem byla překvapená, co se najednou přihodilo.  Hořko-sladký pocit, že už nebudu nikdy tak dočista svobodná, se mísil s pocitem strachu a štěstí zároveň. Docela silně namíchaný koktejl. Piju ho od té doby každý den a každý den chutná odlišně. Na roli babičky mě nepřipravoval nikdo… Abych byla upřímná, sama jsem se příliš nezajímala. Do dětských kočárků od určité doby zvědavě nenahlížím, pískovištím se vyhýbám a pořady s dětskými hrdiny vypínám…

Jenže, stalo se.  Jak to, že jsem si nevšimla, že se tato radostná událost chystá? Neměla jsem šanci. Dcera se stala rodičem adoptivním. Celý proces připomíná nepatrně pohádky bratří Grimmů, kde se mladé královně za nepřítomnosti chotě narodí štěně, kotě nebo jiné zviřátko. Z naší imaginární kolébky vykukuje lamí hlava. A tak máme od dnešního dne nového člena rodiny. Jsem lamí babička, jsem babička lamy vikuní, jsem vikunní babička?

Dívám se na fotku. Lama se dívá na mě. Přišla k nám z jižní Ameriky, kde si až do příchodu Španělů žila moc hezky, Inkové ji lovili v čtyřletých intervalech, vybírali jen zraněné a staré kusy a zbytek pouštěli na svobodu. „Naše“ vypadá divoce a nezávisle. Příští týden se vypravíme na návštěvu, představit se, promluvit si a tak… Říct jí, že jsme rádi, že nevyhnula a že se o ni můžeme starat.

Albert Einstein prý na konci svého života opustil oblast fyziky a věnoval se intenzivně základní otázce, zda je vesmír svým založením přátelský… V tomto okamžiku, v přítomnosti kocoura, co usnul vedle klávesnice, věřím, že ano.

PS. Děkuji Karlu Plíhalovi za kousek jeho textu...